Eldiara: Bílá Vrána✓

120.Světlo Matky bohů

Trvalo ještě nějakou dobu, než konečně spatřili na obzoru světlé koruny rozložitých dubů a štíhlých bříz. Starlia je upozornila, že je čeká ještě krátká cesta Světlým lesem, protože musí najít klášter Veyor, ale Layla se nemohla dočkat, až bude konečně v lese. Nebylo to jen proto, že tam nebudou tak nechránění jako tady. Narodila se v Pralese, nebyla zvyklá na všechnu tu otevřenost plání. Chyběly jí stromy. Napadlo ji, jestli to tak Python cítí taky a všimla si, že čím víc se k lesu přibližují, tím nadšeněji vypadá.

A pak už je konečně zakryly koruny stromů.

Layla se zhluboka nadechla a nasála příjemnou, lesní vůni. Byla ráda, že je tenhle les listnatý, protože tak víc připomínal Prales. Tomu se sice nemohlo rovnat žádné jiné místo v Eldiaře nebo Měsíční zemi, ale zatím to muselo stačit.

Ostatní očividně nevypadali tak nadšeně. Sotva se pustili hlouběji do lesa, zeleň plání se jim ztratila z očí a je obklopila jiná zeleň-živá, zařivá, s příměsí hnědé a žluté-ostatní odhalili, že neumí chodit.

Layla s Pythonem se obratně skláněli nad větvemi stromů a keřů, přeskakovali kořeny a proplétali se mezi hustou vegetací, zatímco jejich přátelé v jednom kuse o něco zakopávali a padali na čumáky.

Layla si vyměnila s Pythonem pohrdavý pohled. Měla chuť je všechny pokousat už jen proto, že svým reptáním narušují klid lesa.

Světlý les se jí líbil, ačkoliv se jí zdál takovým opakem Pralesa. Tenhle les nedostal své jméno jen tak pro nic za nic-jakoby se celý koupal v slunečním svitu. Paprsky pronikaly mezi žlutozelenými listy, vytvářely zvláštní vzory na jejich srsti, kmenech stromů a spadaného listí, vzduch tu byl hutný a provoněný vlhkem a hlínou.

Takhle podobně voněl Prales, když se konečně uráčilo vyjít slunce a zalilo její domov svými paprsky. Trošku jí tu chyběly jiné vlhčí vůně, například mech nebo houby, ale smířila se s tím, co má.

,,Vypadáš, jako kdyby jsi dostala hromadu sladkostí," ozval se za ní Starliin pobavený hlas.

Layla se otočila a podívala se na fialovou lvici, která si zrovna protahovala křídla a nastavovala je paprskům pronikající skrz listy, takže se na nich točily složité, zlaté vzory.

,,Jsem po dlouhé době znova v lese," řekla Layla. ,,Je to příjemné."

Starlia se zazubila. ,,Naprosto chápu. Když jsme se vynořili z toho pouchmournýho tunelu, vypadala jsem úplně stejně."

Layla sice nevěděla, co vidí na trávě, trávě a ještě jednou trávě, ale nehodlala se o tom zmiňovat. Spousta vlků zase nevědělo, co ona vidí na Pralese. Byla to pro ně jen zbytečná překážka na jejich cestě. Něco, co jim akorát zdrží při cestě do cíle. Nikdy nepochopili, že v tom je krása Pralesa. Umět se zastavit a vychutnat si všechno kolem.

,,Jestli už jste skončili s tím blbnutím," zavrčela na ně všechny Enyo, která chladně sledovala Serena s Kunnou, jak zvědavě očichávají nějaký keř. ,,Mohli bychom vyrazit, ne?"

,,Jak najdeme ten klášter?" Zajímal se Werric.

,,A jak se tam vůbec dostaneme?" Dodala Ferox.

Kelnan si odkašlal. ,,Máte štěstí, že s sebou máte někoho, kdo ví kde je a kdo se do něj dokáže dostat."

,,Tak nás veď," kývla Layla. Oranžový lev se na ně podíval, pak taky přikývl a vyrazil hlouběji do lesa.

✴️✴️✴️

,,Co to bylo?!" Vyjekl Seren překvapeně a všichni se napjatě zastavili, aby se podívali na to, co mladého vlka tak překvapilo.

Jejich hlasy utichly a v lese se rozhostilo ticho-samozřejmě ne úplné, listy pořád šustily ve větru a někde mezi korunami švitořil pták. Nebylo to ticho, ale ani hlasy, které vydával Prales.