Eldiara: Bílá Vrána✓

147.Bohyně blesku

Aurin vytvořil ve vzduchu několik třpytivých čepelí světla a okamžitě je vyslal k několika okřídleným nestvůrám, které se oddělily od ostatních a se svištěním zamířily k nim. Světlo proniklo masem, šlachami i kostmi, oddělovalo končetiny od těl a na Aurina prýštila sprška horké, černé krve.

Ty nestvůry nebyly silné-byly sotva stejně vysoké jako oni, s malým tělem, krátkýma, odpornýma nohama a dlouhýma rukama, jejichž prsty byly zakončené černými spáry. Z bezsrstých, kulatých hlav jim trčely velké, špičaté uši a usmívaly se na ně dlouhými, ostrými tesáky. Ze zad jim rostla černá, blanitá křídla. Nechránila je žádná kouzla a nebylo těžké je zabít, ale bylo jich hodně a kdykoliv Aurin nebo někdo jiný zabil příšery, které se vrhly za Laylou, jež se brodila krví, tak je zase nahradily jiné. Aurin pomalu neslyšel vlastní myšlenky, přes kakofonii skřeků a nerovnoměrného tlukotu křídel.

,,Hnusné... Labyrintové... Potvory!" Skandoval Seren, zatímco posílal k zemi jednu příšeru za druhou. Úpěnlivě se snažil o to, aby mu vydržel hvězdný prach. Aurin věděl, že ho spoustu nasbíral i z jejich srst, kde se prach držel při jejich putování, ale byli už moc dlouho pod zemí. V místě, kde svit hvězd byl jen pohádkou.

,,Zmlkni... Už... Serene!" Napodobila ho Ferox v přestávce mezi tím, kdy se jako vrána dostala k příšerám a provokovala je svým ubýbáním tak dlouho, dokud je nepoštvala proti sobě. Občas, jako teď, se ve vzduchu proměnila ve vlčici, zaútočila na pár příšer a proměnila se zpátky, než stihla dopadnout na zem.

Enyo s Alakinem kosili netvory s lehkostí a smrtící elegancí-pracovali ve vzájemné souhře, chytali ty příšery do vzduchu, Aurin dokonce viděl, jak se Alakin skrčil, Enyo mu vyskočila na záda a pak ještě výš, aby ukousla hlavu příšeře letící kolem. Byli v boji ve svém živlu a Aurin by se na jejich klid a ledový chlad, se kterými bojovali, dokázal dívat celé dny.

Starlia drtila okřídlené stvůry snad ještě rychleji než oni-kdykoliv se k nim přiřítila nějaká další vlna, smetla je obrovským poryvem větru, který trhal křídla a maso z kostí.

Python se také snažil-moc toho nedokázal, už jen proto, že Aurin všude udržoval silné světlo a tak pro něj bylo těžší vyvolat tmu, ale občas, když nějaká příšera utekla ostatním, tak ji přiškrtil pramínkem temnoty.

I Kunna bojovala-ačkoliv spíš odlákávala pozornost příšer, když nic jiného. Byla to přecejen zlodějka v Garmoru, naučila se být rychlá a nenápadná a se svou magií své schopnosti vypilovala k dokonalosti. Aurin v ní skoro neviděl tu mlčenlivou, přátelskou vlčici, když uháněla po celé šířce jeho světelného kruhu a lákala za sebou příšery, aby je mohli ostatní zabít.

Nejméně se zapojovali Oltiris a Werric. Oltiris byla vlčice z Misidiru, v životě se nemusela učit bojovat a její magie pravdy jí byla k ničemu. Přesto se však statečně vrhala po všech příšerách, které si usmyslely, že by byla snadná kořist. Oltiris možná neuměla bojovat, ale aspoň měla zuby, se kterými se jakž takž dokázala ubránit.

Werric... Ten se soustředil na něco úplně jiného. Jelikož jako jediný viděl všechny duchy, které s sebou přivedla Layilina matka, Aurin hádal, že s nimi něco řeší... Nebyl si úplně jistý. Werric stál naprosto nehybně a soustředěně, jakoby používal svou magii proti někomu, kdo nešel vidět. Aurina napadlo, jestli svou magií spolu s duchy nebojují s nepřítelem, který opravdu nešel vidět.

Důležité bylo Layle získat čas-nesměli dovolit, aby se nějaká příšera přiblížila tak blízko, aby modré vlčici ublížila. Byl to její úkol-vždycky byl. A oni jí v něm mohli pomoct jen tak, že ji ochrání před zbytečnou pozorností.