Eldiara: Bílá Vrána✓

31.Jednání

Všichni byli tak napjatí, že kdyby do nich někdo strčil, vylekali by se k zbláznění.
Jako uhranutí sledovali, když Layla i ten vlk, který si říkala Rymjar, zavřeli oči.
Poznali, že to zapůsobilo, jakmile před sebou přestali vidět Jednací síň a ostatní Vládce.
Najednou byli všichni Laylou.

Všichni ten sen viděli jen zamlženě, jako útržky něčeho většího.

Útržky něčeho, co nedávalo smysl a přesto to Layle hrozivým způsobem přišlo známé.
Něco z toho viděla, něco slyšela, něco cítila, něco byly emoce a předtuchy.

Slyšela tlukot křídel, věděla že letí a po svém boku má ty dvě bílé vrány.

Viděla pod sebou nějakou černou masu, spoustu vlků a jiných bytostí, které nedokázala rozeznat.

Lvi, pomyslel by si Aurin, kdyby zrovna neviděl a necítil vzpomínku od Layly.

Slyšela jejich křik, slyšela burácení připomínající hrom... Ale obloha byla čistá.

Viděla žlutobílého vlka, který na ní upřel jasně zlaté oči, až měla pocit, že jí vidí.

To jsem já! Pomyslel by si Aurin ohromeně. Opravdu mluvila pravdu!

Spatřila jednu z těch neznámých bytostí, tmavě fialovou s křídly, která jí pohled rovněž opětovala.

Ta byla také v jeho snu!

Lvi. Proč mám to slovo v hlavě?

Mluvila pravdu.

Pamatovala si na bolest-hrozná bolest, chtěla umřít!

To si pamatoval taky. Zdálo se mu to také. Stejná bolest, stejné pocity.

Vzpomínala na lesk čistě bílých tesáku ve tmě, vločky snášející se na zachmuřené, temné město.

Viděla dvě modré vlčice s očima stejně černýma, jako byl Labyrint.
Uslyšela zlý smích a následně nějaké čvachtání...

Pod nohama měla krev. Všechno bylo kluzké a mokré a rudé.
Smích jí zvonil v uších a ona uslyšela řev-řev tak hlasitý, až přehlušil ten odporný smích.

Tlukot křídel. Mířila k obloze, něco jí pronásledovalo, musela utéct.

To už v jeho snu nebylo. Nebo si to aspoň nepamatoval.

Bylo to hrozné! Tolik utrpení, bolesti a zkázy! Tolik krve a smrti!
Pryč, pryč, pryč odsud.

Už jsi v bezpečí.

Zvláštní, jemný a tak nějak dvojitý hlas.

Jsi Strážkyní času. Nic se ti nemůže stát. Neboj se.

Zalil jí uklidňující pocit bezpečí. Ať už byla kdekoliv, byla daleko od té bolesti.
Chtěla tu zůstat.

Jenže...

Co oni? Co všechna ta bolest? Co ti, kteří uniknout nedokázali?
Musím se vrátit.

Jsi Strážkyně času, Laylo. Neboj se.

Vrátit, vrátit, vrátit se. K němu, k ní, k nim.
K Eldiaře.

Najednou se celý obraz-nebo ani ne obraz, jako spíš pocit, nějaký vjem, něco co nešlo vidět, ani se toho dotknout, pouze cítit-zamihotal a zničehonic byli všichni zpátky v Jednací síni.