Eldiara: Bílá Vrána✓

152.Král vrahů a lhářů

Venku kolem nich se pořád bojovalo-výkřiky neutichly, plameny nebyly uhašeny, nebešťané nepřestali mávat křídly.

Starlia jakoby to neslyšela, když sledovala Kelnana, který ztuhle přešel na druhou stranu. Zaškubala tlapou a nevěděla, jestli ho chce zastavit, nebo poškrábat.

Cítila matčin pohled v zádech, ale neměla moc síly na to, aby se otočila.

Lazujar se na ni líně usmál a pak zvedl oči ke Calianthe. ,,Ty si to pamatuješ, že ano?" Řekl sladce. ,,Tu bolest, když sis uvědomila, že jsi sloužila jenom jako loutka. Když ti došlo, proč s tebou vůbec byl. Myslela sis, že to nikdy nezjistím? Nebešťané mají duté kosti, Anthe. Věděla jsi to?"

Poslední dvě věty posměšně zašvitořil a nedočkavě čekal na královninu reakci.
Starlia pocítila, jak se dech její matky změnil v uštvaný. To jí přimělo se na ni podívat. Královna Calianthe odhodila svou masku chladu a její tvář se zkřížila nelíčeným vztekem a bolestí.

Starlia by hádala, že se teď tak nějak cítí ona sama. Akorát její bolest převažovala nad vztekem.

Nemyslela si, že by Kelnana milovala... Nebylo to mezi nimi stejné, jako mezi Aurinem a Laylou. Ale možná k tomu měla nakročeno. Zvykla si na něj, měla ho ráda a byl to jeden z jejích malá opravdových přátel. Měla ráda jeho způsob mluvy, to jak se zadrhával, když ho něco překvapilo a jak byl občas nervózní, ale zároveň si stál za svým a uměl ji rozveselit. Věřila mu.

Její důvěra byla značně narušena, když se přidali k armádě, ale odpustila mu a oni zase byli přátelé. Zachraňovali se navzájem.

Cítila, jak se jí svět před očima rozmlžil a prudce zamrkala, aby slzy zahnala. Jednu věc se od Layly, od své matky, od všech, kteří si zažili svoje, naučila: nikdy nedávej najevo svou slabost před těmi, kteří toho jen využijí.

Takže se napřímila, narovnala ramena a probodla je chladným pohledem.

,,Jenom kvůli němu jsem nechal Starliu naživu," pokračoval Lazujar, když Calianthe nic neodpověděla. ,,Teda, až po mém trochu neúspěšném pokusu o její vraždu. Zaujalo mě to. Vyhnula se mým útočníkům a mému jedu. Škoda, že jsem u sebe zrovna neměl svého traviče, ten by mě upozornil, že jed, který jsem použil, pravděpodobně odhalíš."

Starlia si vzpomněla na to, jak ji Kelnan řekl, že viděl, jak byla v chodbě napadena. Nepomohl ji, protože s těmi vrahy spolupracoval. A jed v její ložnici... Pravděpodobně ho tam dal on. Možná i její otec, protože nechápala, proč by potřeboval mít Kelnana v paláci, když tam byl on.

Nebyla to moje matka, pomyslela si ohromeně. Možná mě skutečně chtěla poslat do kláštera. Sice mě nesnášela, ale nikdy mě nechtěla zabít.

,,Když jsi tohle všechno přežila, napadlo mě, že bych tě mohl dostat na svou stranu. Byla jsi kříženka, v paláci ses cítila jako vězeň a neměla jsi zrovna valné mínění o způsobu života v Měsíční zemi. A tvůj otec byl Ailduin, mocný stínotkadlec a můj přítel. Mohla ses hodit," pokračoval Lazujar. Tvářil se nevzrušeně, skoro až líně, ale v očích se mu blýskalo, protože věděl, jaké budou mít jeho slova účinek.

,,A tak jsem trochu změnil plány. Aby bylo jasno, spolupracovali jsme s dvěmi sestrami-pro tebe Calianthe, jsou to dvě mýtické vlčice z Eldiary, které v jejich zemi vždycky dělaly jenom problémy-a ty se spojily s námi s tím, že nám pomůžou oslabit nebešťany a lvice všeobecně s tím, že to bude výhodné pro oba. Válka se zdála být perfektní možnost. Dal jsem jim přístup do kláštera a ony po nás chtěly, abychom udělaly první krok. Abychom dostaly deník Yellone ke Calianthe, která už byla skoro pod vlivem jejich kouzla. Ten deník nebyl důležitý kvůli tomu, co se v něm psalo na pozdějších stránkách, ačkoliv k tomu se taky rád dostanu, ale kvůli jeho začátku. Kvůli spojení lvů a vlků. A tak jsme příhodně naplánovali Kelnanovu krádež a jeho převoz do paláce, kde měl deník podstrčit Calianthe a zároveň se pokusit zabít tebe, Starlio," řekl Lazujar.

,,Proč jsi to neudělal sám?" Zeptala se Calianthe. Už ovládla svůj výraz, ale Starlia cítila, jak to v ní vře zlostí.

,,Měl jsem strašně málo možností. V jednom kuse mě hlídali stráže, neměl jsem ani možnost vpustit do paláce Křídla, tak málo jsem měl práv, jakožto král. Takže jsem to udělal jinak. Pak jsem uslyšel o tom tvém plánu dostat Starliu do kláštera. To jsem rozhodně nemohl dovolit, protože s tou její paličatostí by začala čmuchat kolem. Sice bych hodně rád viděl, jak by si ji sestry podaly, ale kdyby se tam ztratila princezna, řešilo by to mnohem víc lvů a bylo by to zbytečně spoustu starostí navíc."

Křik mrtvých venku neustával. Starlia věděla, že by měla všechny tyhle lvy povraždit a donutit se vojsko stáhnout. Ale zatím ne. Ještě není ta chvíle. Věděla, že s každým dalším jejím nadechnutím zemře další lev, ale ona potřebovala zaútočit chytře. Nepřátel bylo jednoznačně v přesile.

Takže zatím bude krmit svou magii vztekem.

Na Kelnana se ani nepodívala, ačkoliv cítila, že on si ji nešťastně prohlíží. Jakoby toho litoval. No, už bylo pozdě.

,,Tak jsem se tě pokusil zabít. Když se to nepovedlo, napadlo mě, že se místo toho s tebou spojím-ne osobně, přirozeně-a zahraju na správné city. Na tvoji touhu po svobodě, na pravidla která tě svazovala a nenávist ke všem, kteří tě odsuzovali kvůli tomu, že si nebyla taková nebešťanka, jako oni," řekl Lazujar. ,,Vyslal jsem za tebou Kelnana, aby utekl s tebou-informoval mě o každém tvém činu a měl sloužit jako záloha, kdyby se náhodou ukázalo, že se kloníš špatným směrem. Pak sestry vydaly nový požadavek-máme tě nechat napokoji, aby ses setkala s nějakými vlky a dostala se k nim. Nevím, proč to chtěly a očividně se jim to vymstilo, když jsi tady a jsi živá. Ale to nevadí, teď to napravíme. Vás dvě zabijeme a pak bude následovat Atsina. Prohlásím se pravým králem tak, jak to mělo vždycky být."

Starlia se podívala na svou matku. Nikdy se neměly rády a nikdy se to pravděpodobně nezmění. Jenže teď spolu byly na jedné lodi, na jedné straně a stály proti stejnému nepříteli.

Starlia se přikrčila a zaškubala ocasem. Z hrdla její matky se k jejímu údivu začalo linout tlumené, bublavé vrčení.

A pak zaútočila jako první.