Eldiara: Bílá Vrána✓

132.Nicota a temnota

Pod nohama měla krev. Všechno bylo kluzké a mokré a rudé.

Smích jí zvonil v uších a ona uslyšela řev-řev tak hlasitý, až přehlušil ten odporný smích.

Ten řev vycházel z ní. Zněla jako lev. Lev, který dával najevo svou bolest, svůj vztek.

Temnota pod nimi se zalévala krví-jako kdyby stáli na nějakém neviditelném sklu. Skoro to vypadalo, jako kdyby těla Starlii a Aurina levitovala ve vzduchu.

,,NE! NE!" Ječela Layla jako smyslu znavená.

Krev, všude krev. Zlaté oči obou bytostí na ni vytřeštěně zíraly, zatímco krev z jejich potrhaných krků nepřestala prýštit. Mělo to takový zvláštní zvuk. Jako když někdo vylívá vodu. Čvachtavý, tříštivý.

Nohy jí ukouzly na červené břečce a ona narazila čumákem. Do tlamy se jí dostala krev.

Krev Aurina a Starlii.

Namáhavě se zvedla a doklopýtala k nim, ignorovala obě sestry, které mlčky odstoupily.

Leželi nehybně vedle sebe. Krev Layle vystříkla do obličeje. Ignorovala jeho silný, měděný zápach, to jak musela zuřivě mrkat, když se jí červená tekutina dostala do očí. A možná to bylo ještě něco jiného. Něco slanějšího.

,,Aurine, Starlio..." Zašeptala a zlomil se jí hlas, když zírala na žlutobílého vlka a tmavě fialovou lvici.

Nepohnulo se jediné pírko na Starliiných křídlech. Světlo v Aurinově očích zhaslo.
Hučelo jí v uších, jako kdyby stála na pláži a poslouchala šumění vln.

,,No tak. Prosím. Prosím," zasténala a sklonila hlavu, zatímco neelegantně dopadla vedle nich. Nevěděla koho prosí. Nikdy nevěřila v bohyni Eldiaru a bohy lvů neznala.

Neslyšela žádný tlukot srdce. Sestry žádná srdce neměly a to Aurinovo a Starliino přestalo bít. Stejně jako to její.
Mozek jí říkal, že tam stále je, slyší jeho zvýšený tep, ale její duše tu skutečnost odmítala připustit.

Protože se to stalo znova. Znova přežila ona jako jediná. Stejně jako přežila, když její matka a sourozenci umírali. Přežila ta, která ještě před chvílí přemýšlela o vraždě vlastní sestry.

Roztřásla se, její dech se změnil v dech uštvaného zvířete. V krku jako kdyby měla kámen, škrábal a nepříjemně tlačil, když se jí svět před očima zamlžil.

Znovu se to stalo. Znovu, znovu, znovu.
Proč vždycky přežije ona? Proč? Čím si to zasloužila?

Zasloužím si to, pomyslela si. Přivedla jsem je sem. Pythona, Enyo, Alakina. Ferox, Oltiris, Kunnu. Werrica, Kelnana, Serena. Starliu. A Aurina.

Starlia... Nikdy si s ní nedala závod. Nikdy neporovnaly, čí křídla jsou lepší. Milovala létání. Teď... Teď...

Aurin... Srdce se jí roztříštilo už jen při pomyšlení na jeho jméno a nahlas se rozvzlykala. To světlo v jeho očích-to, které tam bylo i předtím, než se začal zajímat o svou magii... Teď uhaslo. Uhaslo jeho světlo, uhaslo světlo jich všech.

Zabila je. Zabila je, jako kdyby to byla ona, kdo má na tlamě jejich krev. Však taky ano. Měla jí po celém obličeji, po celém těle. Vypadala spíš fialová, než modrá. Nebo to aspoň tušila. Nic neviděla, jen tmu.

Protože Aurinovo světlo zhaslo spolu s jeho životem.

Přiložila hlavu k té neviditelné podlaze pod sebou a ignorovala čvachtání chladnoucí krve, ani krev teplou, která jí pořád sršela na záda. Pevně zavřela oči. Protože tohle musel být sen.