Eldiara: Bílá Vrána✓

43.Dva zachránci

Aurinovi byla zima. A měl hlad. A nevěděl kde je.

Vždycky se rád považoval za přiměřeně dobrého prince-nepotřeboval k životu hromadu věcí a možná sice měl trochu víc sebevědomí než většina vlků v Eldiaře, ale nebyl namyšlený.
Ale přesto... Pořád byl princ, který vyrostl v pohodlí paláce a když už někam cestoval, tak ve vyhřátých vzducholodích.

Takže když bloudil uprostřed sněhové bouře v Ledové zemi, měl právo na to, cítit se jako největší ubožák na světě.

Přivíral oči před silným větrem, jenž s kvílením proháněl husté, těžké sněhové vločky, které vířily nad zemí. Nohy se mu bořili do závějích čerstvě napadaného sněhu a jeho srst byla celá pokrytá studenými, mokrými vločkami. Drkotal zuby a jeho dech mrzl ve vzduchu, sotva vyšel z tlamy a vyrážel v oblacích páry.

Mnohokrát slyšel od vlků z Ledové zemi rozhorčené proslovy, že jejich země je krásná a že jen oni jí ve skutečnosti vidí takovou, jaká je.
Aurin jejich názory až doteď podporoval.
Vždycky když navštívil Ledovou zemi, byl v nějakém útulném, teplém domě a kdykoliv panovaly nejhorší mrazy, nevystrčil čumák ven. Viděl Svátek ledu a sněhu a dech se mu tajil nad tím nadšením a nad tou láskou, kterou k této zemi cítili její obyvatelé.

Jenže on nebyl ledový vlk.

Byl si celkem jistý, že se ho Ledová země snaží zabít. Poznala, že sem nepatří, že je vetřelec na jejím území a snaží se, aby utichl život všech, které ona sama neuznala za vhodné, v ní přebývat.

Aurin byl unavený. Nebavilo ho, mhouřit oči před větrem, který mu házel vločky do obličeje a musel se s ním prát, aby vůbec udělal jeden krok. Nebavilo ho se neustále bořit do sněhu a nelíbilo se mu, jak mu mrznou kosti a neví kde je.
A všechno bylo stejné! Žádný orientační bod, který by mu mohl pomoct...

Vrána se mu pevně držela na zádech a zatínala pařáty do jeho srsti, aby se udržela. Aurin se jenom modlil, aby neumrzla. A aby neumrzl on.
A Aurin se dál plahočil nehostinnou krajinou.

✴️✴️✴️

,,Hej!"
Aurin se zastavil a nastražil uši. Bylo to jenom kvílení větru? Nebo nyní opravdu slyšel něčí hlas?
,,Haló?" Řekl váhavě.

Nerozhodně stál na místě, zatímco mu vítr hučel kolem uší a tahal ho za srst, jakoby mu říkal, ať nenaslouchá té iluzi a jde dál.

Aurin si byl však celkem jistý, že někoho slyší.

A brzo uviděl v husté cloně velkých vloček, stát nějakou černou siluetu.
Aurin byl tak unavený a promrzlý na kost, že mu bylo úplně jedno, jestli je to třeba nějaký Chřestýšův zločinec. Hlavně, že tu není sám!
Sebral své poslední síly a vyrazil k té černé siluetě.

Vítr obrátil směr a vál nyní proti němu, takže uslyšel: ,,Já ti říkala, že tu někdo je."

Když Aurin přišel blíž, uviděl vedle černého vlka stát ještě bílou vlčici, která se ve sněhové bouři skoro ztrácela.

,,No páni, Enyo!" Vykřikl černý vlk. ,,To je princ Aurin! Vidíš ho?"

Odpověď bílé vlčice už neslyšel, protože vysílením padl na zem přímo před tlapy těch dvou.

✴️✴️✴️

,,Jsi si jistý, že je to princ?" Zeptala se Enyo nedůvěřivě, když ho spolu s Pythonem dotáhla k díře ve sněhu, kterou si vyhrabali, aby se schovali před bouří. ,,Vypadá spíš jako zmoklá slepice."

Python se na ní pobaveně podíval. ,,Poznám ho. Už jsem se s ním setkal, víš?" Řekl a hrdě vypjal hruď.

Enyo probodávala ležícího vlka pohledem. ,,Co by tady dělal princ Eldiary? Uprostřed sněhové bouře?" Zabručela.

,,Možná to má co do činění s tím kouřem, co jsme viděli v dálce," napadlo Pythona.

Enyo přikývla. ,,Možná. Pravděpodobně Chřestýšovi vlci přepadli jejich vzducholoď a princ to nějakým záhadným způsobem přežil."

Python zvědavě přišel k bílé vráně, která seděla vedle princovi hlavy. Ostře a výhružně na něj zakrákala a on sebou cukl.

,,No, na vránu si nepamatuju," řekl zamyšleně.

Aurin sebou zničehonic trhl a zvedl hlavu. Zmateně zamrkal a chvíli trvalo, než si jeho oči zvykly na tmu panující v sněhovém úkrytu.

Pak je upřel na dvě osoby před sebou.
Pobaveně usmívajícího Pythona a nedůvěřivě se tvářící bílá vlčice, která musela být Enyo, aspoň podle toho, co před svým omdlením slyšel.

,,Python?" Zamračil se Aurin. ,,Jsi to ty?"
Vlk se srstí černější než svědomí jeho otce se ušklíbl. ,,Jo, to jsem já, Vaše Výsosti."

Aurin se vyhrabal do sedu, byť ho nohy pořád bolely a hlava mu třeštila, jako kdyby mu na ní někdo shodil hromadu kamení.
,,Co tady děláš?" Nechápal.

,,Dobrá otázka," poznamenal Python. ,,Kterou bych já rád položil i tobě."

Aurin rozpačitě mávl ocasem. ,,Moje vzducholoď byla napadena," zamumlal. ,,Chtěl jsem pokračovat sám, jenže jsem se nějak... Ztratil."

Python se ušklíbl. ,,Vážně? Toho jsme si všimli."

,,Takže vy jste vážně princ?" Zeptala se vysoká, bílá vlčice s dlouhou srstí a jizvou na čumáku. Dívala se na něj tmavě hnědýma, skoro černýma očima a její pohled byl směsicí zvědavosti a nedůvěry.

Aurin nebyl tak hloupý, aby to kdekoliv vytruboval, ale Python ho, jakožto syn Vládce, stejně poznal, takže to bylo jedno.

,,No, už to tak bude," řekl a pokusil se usmát. Pořád mu byla zima, měl zmrzlou srst a končetiny ztuhlé, ale aspoň už nebyl na tom příšerném větru.

Enyo se krátce uklonila, což Aurina upřímně překvapilo. Nějak mu nepřišlo, že by se vlci, potulující Ledovou zemí uprostřed bouře, ignorujíc nebezpečí v podobě Chřestýšových vlků, klaněli princi.

,,Byla dobře vychovaná," vysvětlil Python a Enyo ho jen probodla pohledem.

Aurin se podíval ke vchodu do jejich sněhového úkrytu, ze kterého vycházelo slabé světlo. Pořád slyšel tlumené hučení větru, takže usoudil, že bouře ještě neustala.

,,Jak jste mě vůbec našli?" Zeptal se Aurin.

,,Enyo viděla všechny tvoje ustrašené, depresivní pocity," poznamenal Python, který přišel k tykání. Nikdy nepatřil mezi vlky uznávající autoritu a Aurinovi to upřímně nijak nevadilo.

,,Počkat, viděla pocity?" Nechápal Aurin a podíval se na bílou vlčici.

Ta zakoulela očima. ,,To je moje magie," vysvětlila. ,,Vidím emoce jako takové barevné obláčky a díky tomu jsme vás objevili."

,,No... Díky," řekl Aurin. ,,Asi bych tam umřel."

,,Asi určitě," ušklíbl se Python. ,,Copak nevíš, že první pravidlo pro výpravu do Ledové země je, umět si vyhrabat tady tenhle úkryt?"

,,Ty by si to beze mě taky nevěděl," poznamenala Enyo s pohledem upřeným na syna Vládce.

Python pokrčil rameny. ,,Nevadí. Věděla jsi to ty a to postačilo," řekl.
Enyo znovu zakoulela očima.

Python se opět otočil k princi a upřel na něj výrazné, tyrkysové oči. ,,Tak Aurine... Kam máš vůbec namířeno?"

,,Do Gamoru," odpověděl Aurin, byť si nebyl úplně jistý, jestli byl dobrý nápad jim sdělovat, kam vůbec jde.
Černý vlk a bílá vlčice si vyměnili pohled.

,,Tak to máš štěstí," prohlásil Python zvesela. ,,My tam totiž máme namířeno taky."

Helloooo XD
No... Asi nemám moc co říct, k této kapitole, takže... Jo XD
Zatím ahuuuj XD