Eldiara: Bílá Vrána✓

144.Na plošině

,,Proč?" Vykřikl Python nechápavě.

,,Prostě to udělejte!" Zavrčela Layla. ,,A ty Starlio si připrav svojí nebešťankou magii."

Nikdo se s ní nehádal. V téhle situaci už ne. Neměli sice tušení, co má Layla v plánu, ale jestli byla byť jen jedná možnost, jak přežít, tak se rozhodně nehodlali hádat.

Layla znechuceně nakrčila nos, když svou magií najednou zachytila spoustu vážně nevábně páchnoucí tekutiny, ale neváhala a začala ji volat k sobě.

,,Starlio, až ti řeknu, vytvoříš pod námi vzduchovou plochu, jasné?" Vykřikla Layla.

Tekutiny, které sbírala-mnozštví slz a krve a teď i moči-se začaly nad jejich hlavami spojovat ve velkou, žlutě svítící kouli.

Layla spoléhala na svou schopnost, udržet vodu ve vzduchu tak dlouho, dokud to půjde a zpomalit tak jejich pád. Ne zastavit, na to nebyla dost velká ani pevná, ale zpomalit natolik, aby pod nimi mohla Starlia vytvořit vzduchovou plošinu. A s ní pak případně vystoupat zpátky vzhůru.

Když si byla jistá, že už víc tekutin nedostane-a k nebešťanům, kteří poletovali kolem nich, neměla přístup-prudce zatlačila a vrhla kouli vody pod ně. Rychle ji roztáhla a vzduchem upevnila tak, aby jí neproletěli, sotva se do ní ponoří.

,,Teď!" Vykřikla Layla chvíli předtím, než se všichni se šploucháním ponořili do tekutiny. Byla nechutně teplá a páchla a Layla ani za nic neotevřela tlamu, aby něco nespolkla. Hukot větru vystřídalo šploucháni a šum. Za chvíli propadli dolů a to krátké, náhle ticho opět vystřídaly zvuky mrtvých nebešťanům a hučení větru.

A pak dopadla na tvrdou plochu. Vyrazila si dech a zasípala-vzápětí dostala silný, dávivý záchvat kašle. Vzmohla se ještě na to, aby vodní bublinu nechala rozprsknout a zhroutila se na vzduchovou plošinu, kterou Starlia vytvořila.

Kožich měla ulepený a příšerně smrděl, ale aspoň už konečně nepadali. Chvíli se horečně vydýchavala a kašlala, ale pak se přinutila zvednout hlavu a podívat se po ostatních. Všichni vypadali jako utopené krysy, Aurinovo světlo, které se konečně zastavilo a nyní vesele zářilo nad nimi, jim osvětlovalo mokrou srst. Layla je rychle přepočítala. Byli tu všichni.

,,To bylo... Geniální!" Vyjekla Oltiris, která se vzpamatovala jako první. ,,DOKONALÉ!"

,,Fuj, fuj, fuj," vrčela Enyo a jen tak tak se zarazila předtím, než si začala umývat srst.

,,Starlio, ještě není konec" řekla Layla a podívala se na fialovou lvici, která právě kontrolovala Kelnana. ,,Musíme vystoupat nahoru."

,,Padali jsme hrozně dlouho," namítla Starlia. ,,Nevím, jestli to zvládnu."

,,Musíme" zachraptěla Layla a pevně se jí podívala do očí. ,,Pomůžu ti. Vy ostatní nás musíte bránit před těmi mrtvolami."

Starlia po chvíli přikývla a roztřeseně se zvedla na nohy, stejně jako Layla. Postavily se vedle sebe doprostřed neviditelné plošiny a ostatní se rozestavěli kolem nich.

Přilákali pozornost těch mrtvol. Přestali padat a oni to pravděpodobně cítili. Možná měli za rozkaz, nechat je všechny spadnout a pak chytit Laylu aby přežila a mohly ji využít sestry. A vzhledem k tomu, že teď už nepadali...

Z temnoty se ozvala kakofonie různých zvuků-lvího řevu, bolestného sténání a tlukotu křídel.

,,Honem!" Vykřikla Enyo. V tu chvíli se jejich plocha vzduchu vymrštila nahoru, až všichni zavrávorali a Oltiris musela chytat Werrica, aby nepřepadl přes okraj.