Eldiara: Bílá Vrána✓

125.Bludiště

Aurin tak nějak čekal, že když už se dostali tak daleko, nebudou muset ještě cestovat jeskyněmi, aby vůbec dvě sestry našli.

Když se ukázalo, že je nenajdou za pár hodin, začali uvažovat nad tím, jak dlouho to bude trvat a že musí šetřit s jídlem. Už měli i pár krátkých přestávek, které jim nepřidaly skoro žádnou energii a pak pokračovali dál.

Jejich cesta se nezměnila. Proplétali se úzkými chodbami a širokými jeskyněmi, jejichž strop neozářilo ani Aurinovo světlo. A ačkoliv byla každá jeskyně jiná-krápníky měnily tvary, některé byly větší než oni samotní, jiné zase tak malé, že většinu rozšlapali-Aurin měl pocit, že se zase ponořují do toho jednotvárného cestování. V něčem se to však lišilo-všichni napjatě poslouchali a ani naokamžik neztratili pozornost.

Při každé přestávce drželi hlídky a Aurin osvětloval co největší prostor kolem nich, aby je nic nezastihlo nepřipravené.

Nikdo z nich nezapomněl, že se nachází v Labyrintu. Byl to jiný Labyrint, než ten pod Eldiarou, vypadal spíš jen jako hromada přírodních jeskyň, ale atmosféra, která z něj vyzařovala, se nedala nijak napodobit.

Samotný Aurin cítil, jak temnota zlostně bojuje s jeho světlem, jak se ho snaží pohltit a zhasnout-kdyby nedošlo ke střetu s těmi světly v lese, pravděpodobně by ho nedokázal udržet.

Ticho narušovalo jen jejich hlasité dýchání a všudypřítomné šplouchání jezírek a kaluží, do kterých z krápníků dopadaly kapky vody. Jak postupovali, byl vzduch čím dál těžší, vlhčí a mrazivější-Aurinovi přišlo, že ve spokojení s tím vlhkem je to ještě horší, než v Labyrintu v Ledové zemi.

Ale aspoň zatím nenarazili na žádné mrtvé či živé bytosti-jediné, co je vyděsilo, byl tak maximálně u stropu poletující netopýr, který zmizel, sotva vstoupili do jeskyně se světlem.

Jizva je neomylně vedla chodbami a Aurinovi občas přišlo, že se hádá s Královnou, když na sebe hlasitě krákaly. Jako kdyby se nemohly na něčem shodnout.

,,To ke každé hrdinské výpravě patří samé plahočení někam?" Zahučel Python rozčileně, zrovna když jim země pod nohami zase začala stoupat vzhůru ke stropu. Byl to pravděpodobně nejtěžší úsek, protože kameny byly kluzké a hladké a bylo takřka nemožné se něčeho zachytit.

Layla, Ferox a Starlia to měly jednoduché, prostě vyletěly nahoru a Kunna využila své rychlosti, aby se dostaly na vrchol, než si gravitace uvědomí, že by měla fungovat. Oni ale takové štěstí neměli. Naštěstí jim Seren ochotně pomáhal tím, že tvořil zlaté schody a stupínky, na kterých se dalo odpočívat.

,,Zlo ti nepřistane v klíně," poznamenala Ferox.

,,Kdyby jo, tak by to bylo všechno mnohem snazší-" začal Python, ale hlas mu odumřel, když se postavil na vrchol podzemního kopce, po boku Starlii, Layly, Ferox a Kunny, které mlčky shlížely dolů.

Aurin upřel oči na zlatou plošinu, kterou vytvořil Seren a odrazil se, aby na ní přistál. Málem ji přeletěl, ale udržel se a odtamtud vyskočil nahoru k ostatním, aby viděl, co všechny tak ohromilo.

Přímo před nimi se do dálky otevíral obrovský prostor, který se ztrácel v temnotě. Ale i ten malý kousek, který Aurin viděl, mu nahnal strach.

Přímo pod nimi viděl propletenec kamenných, hladkých stěn, obrovské bludiště, které se táhlo takřka do nekonečna. Stěny byly tak vysoké, že se tyčily až ke stropu. Jako kdyby někdo, kdo je stavěl, věděl že musí být odolné i proti bytostem s křídly.

Aurin si k sobě přivolal světlo a to s hučením proletělo kolem nich, když ho vyslal do bludiště. Dělal to takřka automaticky. Nedokázal pochopit, jak bez toho dřív dokázal říct. Zvýšil jas světla tak, že připomínalo miniaturní slunce a osvětlil tak velkou část stropu a trochu z bludiště, temnou změť uliček a stěn. Ale byly moc hustě propletené a před jejich zraky skryté stěnami, aby spatřil jeho plnou velikost.