Eldiara: Bílá Vrána✓

29.Urozené rodiny

,,Eh, haló?"
Grr, to mě ani nenechají vyspat?
,,Um, schůze brzy začne."

To Laylu plně probudilo. Zvedla hlavu a křikla na koktajícího sloužícího za dveřmi: ,,Už jdu."

Její vrány se zvědavě probudily a upřely na ní tázavý pohled.
Layla skoro cítila, jak se jí sevřel žaludek očekáváním něčeho významného.

,,Jdeme na to," řekla a Královna souhlasně zakrákala a posadila se jí na záda, zatímco Jizva jako vždy energicky poletovala okolo.

Layla vyšla z pokoje hrdým krokem, sloužícímu nevěnovala ani pohled, protože si byla celkem jistá, kde se bude schůzka odehrávat.

Sloužící jí rychle předběhl, aby aspoň budil dojem toho, že jí tam vede on a Layla ho v jeho iluzi nechala.

Na chodbě se potkala s Lonteiyou a jejími rodiči, kteří na ní čekali a společně měli vyrazit na schůzi.

Layla s Lonteiyou se už dopředu domluvili, co budou dělat, jakmile se královna zeptá na přítomnost Layly.

Ta se na to upřímně těšila. Bude to takové to ohromené oznámení a přebere královně možnost je všechny dramaticky napínat při otázce, co tady vlastně dělají.

Jak Layla čekala, zamířili přímo do Jednací síně.

Většina královských záležitostí, včetně vyřizování různých žádostí a poslouchání nudných řečí nudných farmářů, se řešilo buď v královské kanceláři nebo v trůnním sálu.
Jednací síň sloužila jen k jednomu účelu-ke shromáždění všech Vládců.

Konečně zabočili do chodby, která byla víceméně prázdná a osvětlená pouze velkými, obloukovitými okny.

Na konci této chodby stály dveře-vypadaly jinak, než si je Layla pamatovala, byly ze železa místo dřeva, ale jinak si byla celkem jistá, že je to Jednací síň.

,,Jsi nervózní?" Zeptala se Lonteia tiše.
Layla se na ní pobaveně podívala. ,,Já? Nikdy. A co ty?"
Lonteia se pousmála. ,,Nikdy."

Ten krátký závan přátelství zahřál Laylu u srdce, byť by to nikdy nepřipustila.

Dveře se ztěžka, ale kupodivu tiše otevřeli a nějaký hlas oznámil: ,,Vládce Caron, Vládkyně Lekka a jejich dcera Lonteia, spolu s hostem Laylou, z Fedgaru."

Layla vstoupila spolu s nimi do Jednací síně, která se taky změnila.
Její stěny byly obloženy železem, pravděpodobně proto, aby je nikdo nemohl odposlouchávat. Dřív jim na to stačila magie. Bylo tu jen jedno okno, které bylo z vitrážového skla a obrysy za ním vypadaly rozmazané.
Uprostřed místnosti stál velký, kulatý stůl, za kterým už sedělo pár vlků, byť ještě ani zdaleka ne všichni.
Každý přítomna rodina měla za zády vyvěšeny erb svého rodu.

Layla cítila jak jí těch pár přítomných nedůvěřivě sleduje, zatímco zdvořile kývali na Glynrise, kteří vyrazili ke svým místům. Jejich erb představoval slunce a měsíc na modrém pozadí.

Layla si sedla vedle Lonteii a pak se mírně předklonila, aby se podívala, kdo všechno tu je.

Místo naproti nim, za kterým byl vyvěšen erb se štírem na oranžovém pozadí, bylo prázdné. Oliové ještě nedorazili.

Vedle nich bylo místo pro Jaribovce-u něj seděli jen dva vlci, jeden starší, zbarven v různých odstínech šedé a na krku měl velký, zlatorudý šperk. Znechuceně si prohlížel Laylu a ta mu jeho pohled klidně opětovala. Druhá, asi jeho dcera, nebo tak nějak, mu nebyla vůbec podobná, její srst byla zbarvená v hnědé a své oči měla pevně upřené do stolu, jakoby se vyhýbala všem pohledům na ostatní.