Eldiara: Bílá Vrána✓

20.Lávová květina a Žlutá houba

,,Začít si balit věci, to určitě" zavrčela Starlia podrážděně. ,,Do žádného kláštera nepojedu!"

Pochodovala po pokoji, jak se snažila se trochu uklidnit.
Když v tom jí něco došlo.

Proč by se mě matka pokoušela zabít, když mě chce poslat do kláštera?

Pořád tu sice byla možnost, že to vůbec ona nebyla-ale proč by se jí jinak ti dva snažili zabít? Neměli žádný motiv.

Pokud si Starlia dobře vzpomínala, nikdy je nijak neurazila. Ačkoliv, těžko se to usuzovalo, protože ona velmi ráda urážela všechny, co její matce zobali z tlap.

Po obědě jí v pokoji čekal velký kufr. Strnula ve dveřích a nehybně ho sledovala, protože byl jasným důkazem toho, že to matka s klášterem myslí vážně.

Až teď si Starlia uvědomila, že mohla být královna.
Že mohla zůstat tady v paláci a nemusela odjíždět někam pryč, aby se stala Dcerou.
Že mohla změnit Měsíční zemi v lepší místo.

Jenže teď bylo pozdě na to, snažit se přesvědčit matku, že je dobrá následnice.
Starlia poprvé v životě litovala všech svých drzých slov a lhostejností nad výukou.

Pořád stála ve dveřích a zírala na ten pitomý kufr, se zvláštním pocitem-jakoby o něco přicházela.

,,Děje se něco, Vaše Výsosti?" Oslovila jí nějaká služebná, která procházela kolem.
Starlia sebou trhla, ohlédla se a pak zavrtěla hlavou. ,,Ne, vůbec ne," řekla a vešla do pokoje.

✴️✴️✴️

Zbytek dne strávila v pokoji, ležíc nehybně na posteli. Kufr zůstal stát prázdný uprostřed pokoje.

Starlia vždycky věděla, co dělat, co říct. Nyní však nevěděla vůbec nic.
Její klidný, pohodlný život, kdy se mohla hádat s královninými poddanými, končil. A mohla si za to jenom ona, což bylo asi to nejpokořující vědomí.

Starliu napadlo, že by mohla zkusit ještě matku přesvědčit, aby jí nechala tady. Aby jí dala ještě jednu šanci.

S tím vědomím se trochu rozveselila a jakmile nadešel čas na snídani, čile se rozběhla do jídelny.

Její náladu ještě vylepšilo spoustu grilovaných ryb, potřené tím nejsilnějším a nejvýraznějším kořením ze všech částí Měsíční země. Starlia milovala ryby, obzvláště když byly takhle dobře udělané.

,,Mami," začala veselým tónem. ,,Chtěla bych se ti-"

Calianthe ani nezvedla oči od talíře, když promluvila: ,,Už máš sbalené věci, Starlio?"
Starliino nadšení pokleslo. ,,Právě jsem chtěla-"
,,Zítra odjíždíš do kláštera Veyor. Dcery už jsou na tvůj příjezd připravené."

Zítra. Tak brzo.

,,Mami, neposílej mě pryč," uchýlila se Starlia k prosbám. ,,Prosím tě. Já... Já se polepším. Prosím-"

,,Promluvíme si po večeři," utnula jí Calianthe nevzrušeně, aniž by věnovala své dceři jediný pohled. ,,A teď jez."

Starlia se ani nenaštvala. Věděla, že si za to mohla sama, když si myslela, že může beztrestně kašlat na svou pozici královny.
A teď neměla nic.
Jen prázdný titul princezny, která se má stát Dcerou.

Zakousla se do ryby, doufajíc, že jí aspoň dobré jídlo udělá radost. Její matka ryby nesnášela a Starlia jí často musela prosit, aby nějaké byly.