Eldiara: Bílá Vrána✓

83.Pod vodou

Faezana začínala mít pocit, že se jí všechno vymyká z tlapek.

Před pár dny k ní dorazila zpráva, že Aurin je kdo ví kde a Eldiaře nyní vládnou Glynrisové spolu s Oliovými.

Faezana byla v pokušení se vrátit do hlavního města a zjistit, co se tam sakra děje, ale nemohla-dorazila její generálka a ona tady musela zůstat.

Kromě toho, její špehové ani vlci, kteří se měli pokusit o domluvu s lvy, se pořád nevrátili a ona začínala mít pocit, že už se nevrátí vůbec.

Jediná pozitivní zpráva byla, že dorazili jednotky z Ledové zemi-ačkoliv jich bylo až směšně málo.

Když se Faezana dívala na pusté, spálené pláně, na kterých se rozkládaly stany vojáků a na strážné základny, které už konečně byly dostaveny, cítila se divně. V životě žádnou válku neřídila a její generálka taky nebyla zrovna spolehlivá. Bojovala ve válce gangů v Garmoru, ne ve válce mezi zeměmi.

Nevěděla o lvech skoro nic, nevěděla, jak se proti nim bránit, ani co by jim mohla nabídnout, aby je nechali na pokoji. A vůbec, aby se dozvěděla, proč na ně sakra útočí.

Další a jejich asi jediná naděje, byť velmi malá, byl issimit. Ukázalo se, že funguje i na lví magii, jenže ho měli stále velmi málo a Oliovým se moc nelíbilo, když jim rozhrabávali poušť, aby našli další ložiska.

A než dorazí další zásoby, bude to trvat ještě pěkně dlouho a do té doby už je lvi můžou rozprášit.

,,Vaše Veličenstvo!" Ozval se za ní vyplašený hlas a ona se ohlédla. Na kopec, na jehož vrcholu seděla, šplhal nějaký vlk a Faezana si matně vzpomněla, že je to Nanwux, jeden z hlídkařů na strážných věžích. Udýchaně vyšplhal k ní, sklonil se aby se vydýchal a pak se na ní s očima rozšířenýma strachy podíval. ,,Na obzoru jsme uviděli nějaké vojsko!"

✴️✴️✴️

Říše Posledního měsíce byla čím dál horší.

Jak armáda postupovala a oni nechávali za zády travnaté pláně, nahradila je pustá, začerněná země, ze které občas trčel nějaký ten klikatý, oškubaný strom nebo suchý keř.

Zásoby se začaly ztenčovat, protože zvířata, které lvi chovali a brali s sebou, aby měla armáda co jíst, začala s nedostatkem trávy umírat.

Vzduch byl špinavý a smradlavý, Starlia v jednom kuse dostávala záchvaty kašle a nejeden lev už zemřel.

Zrovna teď se trmácela po boku několika stínotkalců ze stříbrného oddílu, šplhala do kopce a tlapy jí často ujely pod nějakým uvolněným kamenem, které trčely všude ze země.

Svaly jí pálily, ramena jí těžkla a sotva dokázala zvednout nohy, aby udělala další krok.

Nechápala, jak to ostatní dokážou zvládnout. Ona sama vypadala, že se s únavou potýká jako jediná. Ostatní vytrvale postupovali vpřed i přes skutečnost, že měli málo odpočinku i jídla.

S každým dalším dnem v armádě se navíc cítila, jako kdyby z ní pochmurná nálada vytahovala život. Žádný stínotkadlec, se kterými nyní žila a putovala, se nikdy ničemu nezasmál, nikdy s ní nikdo nemluvil, pokud to nebylo nutné.

Vládla tu skoro odevzdána beznaděj a lhostejnost.

Cítila to všude-když jedla vedle stínotkalců špatně připravené, malé příděly, když spala vedle nich ve stanu, do kterého zatékalo nebo foukalo děravou plachtou.
Ale šli pořád dál.