Eldiara: Bílá Vrána✓

133.Prales

Všechno to byl jenom sen. Aurin, Starlia, lvi a dvě sestry, válka, Garmor... To všechno si jenom vymyslela. Probudila se v Pralese. V živém, teplém, vlhkém a voňavém Pralese.

Tak proč pořád cítila krev?

Layla otevřela oči a naokamžik je musela přimhouřit, jak ji oslepilo jasné, lehce nezalenalé světlo procházející mezi velkými, zelenými listy. Uši jí zaplnil příjemný, povědomý hukot-vřískání opic, štěbetání ptáků a bzučení spousty, spousty hmyzu. Všude kolem ní šustily listy a praskaly větvičky, jak se jimi prodírala nejrůznější zvířata. Vzduch byl dusný a vlhký, příjemně ji ukolébával zpátky ke spánku. Cítila vůni hlíny, mechů, kůry stromů a všech květin, které se v okolí nacházely a které prosvětlovaly jinak zelený svět.

Všechno... Byl jen sen. Nic z toho se nestalo. Pravděpodobně usnula někde v Pralese a teď se může vrátit do svého města.

Chtěla se ulehčeně zasmát, ale z hrdla jí vyšlo jen chraplavé zakašlání. Chystala se zvednout, ale pak jí pohled padl na nohy. Zvedla jednu tlapu a s bušícím srdcem si prohlížela tmavě rudou tekutinu, která barvila její modrou srst do fialova. Ještě nebyla zaschlá, takže se na ni přilepilo spoustu listů, větviček a hlíny, včetně několika malých broučků. Zarazila se a olízla si čenich-na jazyku ucítila pachuť mědi. Taky si uvědomila, že na zádech má pořád křídla, která se otírala o kapradí. A taky byla zbarvená krví.

Prudce vyskočila na nohy, takže jí od křídel odletěla sprška hlíny a prudce klopýtla dozadu.

Jsem v Pralese, jsem v Pralese, jsem v Pralese, opakovala si. Snažila si rozpomenout, jak se sem dostala. Ale jediné, co si pamatovala, byla tma a nicota a krev a těla dvou jediných bytostí, které jí kdy měly rády.

A pak se vedle ní ozvalo zakrákání. Podívala se do nedalekého křoví a viděla dvě bílé vrány, které se zlostně vymotávají z trnů.

Královna a Jizva.

Šokovaně zasykla. Co tady dělají? Co se vůbec děje? Co je pravda a co ne? Je tohle sen? 

,,Ahoj, Laylo," ozval se za ní nějaký hlas. Layla se prudce ohlédla a chystala se zavrčet na nově příchozí, ale do očí ji praštila jasná, bílá záře, takže je musela honem přivřít, aby neoslepla. Uvědomila si, že ať už tam stojí kdokoliv, vidí ji s křídly a od krve. To rozhodně nebylo dobré znamení. Škvírami mezi víčky si toho někoho snažila prohlédnout. Jasná, bílá záře, která do teplého, prosluněného Pralesa vůbec nepatřila, se tlumila do menšího jasu a Layle se podařilo zahlédnout bílou, vlčí siluetu. Královna a Jizva po jejím boku nadšeně zakrákaly.

Bílé světlo pomalu vyprchávalo, rozptylovalo se do okolí a brzo před Laylou stála Arcalima.

Ne, nebyla to Arcalima. Layla byla vždycky vyšší než její sestra a tahle vlčice s fialovou srstí a zlatýma očima byla rozhodně vyšší než Layla. A vypadala starší než Arcalima, měla delší nohy a všeobecně elegantnější stavbu těla. Jako Layla.

,,Takhle se zdraví Vládkyně?" Obořila se na vlčici, ačkoliv hlas se jí třásl. Nevěděla, co se děje-netušila, jestli je tohle sen a nebo realita a tak se snažila soustředit na jí známé fakty, jako skutečnost, že je Vládkyní Rablestu.

,,V téhle době ještě Vládkyně nejsi," řekla vlčice pobaveně.

Layla na ni přimhouřila oči. Zdála se jí povědomá, ale nedokázala určit jak. Teda kromě toho, že měla stejné zbarvení jako její sestra. Až teď si všimla, že ačkoliv vlčice už nezáří, její obrys se lehce mihotal stříbrným světlem a... Jestli se to Layle jenom nezdálo, viděla přes vlčici strom, který měla za sebou. Jako kdyby byla poloprůhledná.

Výraz vlčice zvážněl, když ji přelétla pohledem. Zakrvácené křídla i obličej. ,,Je mi to líto," řekla. ,,Vím, že tahle slova nic nespraví, ale nemám jak jinak vyjádřit, že takhle to dopadnout nemělo."

Layla se naježila. ,,O čem to mluvíš?" Vyštěkla. ,,A vůbec, kdo jsi?"

Vlčice k jejímu překvapení obrátila oči v sloup. ,,No, nedivím se ti, že to nevíš," řekla. ,,Pravděpodobně si mě nepamatuješ. Vlastně rozhodně si mě nepamatuješ. Jsem tvoje matka, Laylo."

No, jsem si jistá, že tohle většinu z vás nepřekvapilo, ale tak...
Překvapení! XDD
No nic, zatím ahuuj XD