The Fate - Vkook/Taekook [k.th x j.jk]

100. Kapitola - The End

„Cože...?" vydechl tiše Taehyung a doktor se usmál. „Je to tak... Jungkook o tom ví a byl dost překvapený, ale i šťastný..." 
Taehyung si skousl ret a tiše vydechl. „Takže... já budu otec?"
„Ano, je to sice zvláštní, jelikož jsi opravdu mladý, ale Jungkook vypadal jako někdo, kdo si dítě bude chtít nechat přes všechny překážky."
„Můžu vidět Jungkooka?" zeptal se Taehyung a doktor přikývl. „Je jen tvůj." 

Taehyung vešel do pokoje a viděl Jungkooka, jak leží na posteli. Sedl si ihned k němu a zjistil, že sice leží, ale nespí, jak doktor říkal. „Jungkookie?" 
„Tae..." vydechl tiše Jungkook a snažil se posadit, ale nemohl. Byl pod silnými prášky, jelikož by ty bolesti mohly ublížit i tomu malému stvoření uvnitř něj. 

„Jak se cítíš?" zeptal se Taehyung a políbil ho na čelo. Jungkook se pousmál a pokrčil rameny. „Ospale..."
„Tak běž spát," zašeptal Taehyung a Jungkook zakroutil hlavou. „Ne... chci jen, abys se mnou mluvil. Máš nádherný hlas."
Taehyung se zasmál a chytil ho za ruku. „Ty ho máš ještě nádhernější."

„Jungkookie, nechtěl jsem to minule říct..." zamumlal Taehyung a Jungkook mávl rukou. „Já nechtěl tak přehnaně reagovat, ale když jsem o tom mluvil s doktorem, tak to je prý normální v... těhotenství."
Taehyung se pousmál a přikývl. „Nechápu to... ale jsem strašně rád."
„Počkat," vyjekl Jungkook a podíval se na Taehyunga, „ty o tom víš?"
„Doktor mi to ihned řekl," zasmál se Taehyung a políbil Jungkookův hřbet ruky. Jungkook si skousl ret a pousmál se. „Jsem taky rád..."

Taehyung svou ruku přemístil na mladšího bříško a usmál se. „Je to neuvěřitelné..."
„A nádherné..." dodal tiše a Jungkook zčervenal. „Miluju tě, Tae..."
„I já tebe, Kookie..." Taehyung ho políbil na rty a Jungkook si ho přitáhl blíže. 

Taehyung se po chvilce odtáhl a podíval na čas. „Musím už jít... zítra za tebou přijdu k večeru, jelikož máme odpoledku."
„Určitě... tak ahoj," rozloučil se Jungkook a Taehyung ho jemně políbil na rty. „Dobrou noc."

Taehyung doma ihned své tělo nechal spadnout do postele a jen co si vzpomněl na ta slova, tak se usmál. Po několika dnech se mu podařilo usnout s úsměvem na tváři a dokázal spát bez jakýchkoli komplikací.

Taehyung ve škole nedával pozor tak nějak jako vždy, ale to ho absolutně nezajímalo. Po škole totiž ihned zamířil do nemocnice a jelikož byl večer plný hvězd, tak se rozhodl projít.

V hlavě mu prolétlo hodně myšlenek kolem toho, že vlastně bez Jungkooka není nic. Bez Jungkooka by ho nepotkalo žádné štěstí a nedokázal si to představit. 

K jeho smůle ho potkala parta kluků, která ho moc dobře znala. A Taehyung je také. 
„Ježíšku, kdopak to tu je?" zasmál se Sehun a Taehyung se zastavil. „Dej mi pokoj."
„Kde máš Jeona, Taehyungu?" zeptal se další a Taehyung zaťal ruku v pěst. Ostatní si stoupli kolem něj tak, aby nemohl utéct. „Vysmahni, nemám náladu."
„Ale já jo." Sehun ho chytil za bundu a poslal ho k zemi. Ostatní ho drželi a Sehun se k němu sehnul. „Víš... dost mě sereš a to i ten tvůj. Myslím, že mu po tobě pošlu vzkaz."
Sehun se k němu nahnul a zašeptal mu do ucha jednu jedinou větu:

„Použité zboží nikdy není to, co bývalo..." 

Pro Taehyunga příští minuty byly neskutečně těžké, jelikož chlad, který dopadl na jeho tělo, když se jeho oblečení ocitlo na zemi a bolest, která projela jeho tělem, když ho Sehun zneužíval, bylo něco, co nedokázal snést. Taehyung hlasitě křičel a zmítal se, ale nepomáhalo to... Naopak to spíše ubližovalo.