Jizvy

Ztráta

,,Mami, jsem doma. Přišel jsem z tréninku a jsem šíleně vysílený," řekl jsem a hodil tašku s oblečením na zem. Trénink byl neskutečně unavujicí. Chodím na přípravu magie.  Každý z nás má nějakou část magie. Buď jednu z živlů, nebo temnou, nebo světnou, nebo magii krve, kterou mohou ovládat jen nějací draci a upíři. Ještě v našem světě jsou elfové. Temní a světlí. A potom ještě vlkodlaci. Já jsem drak. To neznamená, že mam křídla a šupiny. Tak z půlky. Mám dračí oči, které se liší od ostatních jasnější barvou a svislou panenkou jako u kočky. V osmnácti letech se může každý ze svých rodů přetvářit do toho, kdo je. Třeba já se stát opravdovým drakem, vlkodlak vlkem, elfové dostanou křídla a zaostří se jim všechny smysly, upíři dostanou netopýří křídla, bledší pleť a delší tesáky.

U některých se magie projevuje dříve, než v sedmnácti (čas, kdy se má jít do magické akademie), takže musejí chodit na přípravy, aby je narůstajicí moc nepohltila. Já mám živel ohně. A ano musím se pochlubit, že odmalička chodím na bojová umění, takže ovládání živlu mi nedělá problém.

,,Večeře je na stole," ozvala se máma z obýváku. Já se jen usmál areletru (něco jako špagety). Sedl jsem si za stůl a začal jíst. Za chvíli přišel táta.

,,Afoj fafi," promumlal jsem s plnou pusou jídla. Táta se na mě jen usmál a šel do obýváku. Já jen v klidu dojedl a uklidil po sobě nádobí. Šel jsem k sobě do pokoje. Povalil jsem se únavou na postel, jenže usnout mi nedaly hlasy rodičů. S několika frázemi nadávek jsem vstal a šel je utišit.

Zastavil jsem se v půli cesty. Někdo zaťukal na dveře. Divné. Rodiče neříkali, že má někdo přijít. Táta šel otevřít. Neviděl jsem, kdo vešel, ale rodiče nebyli úplně nadšení z té návštěvy. Podle hlasů jsem poznal, že v obýváku jsou nejmíň tři lidé.

Náhle se ozval křik. Máma. Vpadl jsem do obýváku. Jeden z neznámých mužů zasadil tátovi nůž do zad. Táta se skácel mrtvý na zem. V tu chvíli se mi zatajil dech a ještě jsem si ani neuvědomil, že je opravdu mrtvý. Nechtěl jsem si to přiznat. Stalo se to tak rychle. Zahlédl jsem ještě dva chlapy, kteří drželi matku za ruce a nedali jí se přiblížit k tátovi. Potom jeden z nich jí přistavil nůž k hrdlu. Matka na mě hodila pohled plný žalu a slz. V hlavě se mi zapnul program paniky. Vystřelil jsem střelu ohně po muži, jenž držel nůž. Ten jen uhnul a pustil nůž. Zezadu mě někdo kopl do zad a já klopýtl.

,,Lorene ne!" zakřičela máma a  v dalším okamžiku jí poslední chlap, který ji držel podřízl krk. Ochvátila mne zuřivost. Ještě jsem nepochopil pořádně, co se stalo, ale zuřil jsem.

,,To mají za to, že nezaplatili včas dluhy," usmál se chlap, který zabil mojí matku. Potřeboval jsem odsud vyváznout. Začal jsem házet na všechny strany ohnivé sřely. Jenže oni je blokovali a přibližovali se.

Náhle mě někdo udeřil do břicha. Přehnul jsem se napůl. Další úder jsem dostal do nosu. Spadl jsem na záda. Ti tři se na mě jen usmáli a vzali za ruce. Každý z jedné strany. Třetí mi zvedl prstem bradu, abych se mu podíval do očí.

,,Nechci tě zabíjet. Jen ti chci nechat znak, který tě naučí pamatovat na chyby tvých rodičů!"

Povalili mě na kolena a roztrhli triko. Ten chlap, který na mne mluvil, vzal nůž a zasadil mi ho pod lopatku. Ne natolik hluboko, aby mě zabil, ale aby mi nechal jizvu. Zakřičel jsem bolestí. Přeřízl mi záda z pravé lopatky až do levého boku. Potom zasadil nůž pár cetimetrů nalevo od páteře a přejel dolů, aby se rány překřížily. Zakřičel jsem bolestí a začal jsem se zmítat. Ruce mě uchopili pevněji a já se nemohl pohnout. Mučitel zakončil obraz třetí jizvou, která utvořila křivý trojúhelník. Potom mne pustili a zavolali sanitku. No alespoň mě tu nenechali napospas osudu.

***

Probral jsem se a otevřel líně oči. Ležel jsem na břiše a na zádech jsem cítil šílenou bolest. Pokusil jsem se vstát. Po pár pokusech jsem to vzdal. Zase jsem zavřel oči a začal přemýšlet.

Takže, nacházel jsem se v nemocnici, protože zdi byly všude bílé a cítil jsem něco zapíchnuté v předloktí. Incident se třemi chlapy nebyl sen, protože mě šíleně pálily záda.

,,Lorene, jak se cítíš?" zeptal se nějaký hlas. Otevřel jsem pomalu oči. Byl to doktor. Přetočil jsem se na bok.

,,Šíleně mne pálí záda," zachraptěl jsem. Doktor si sedl na židli, která tam stála, a položil si ruce na postel.

,,Máš tam hluboké rány, které ti nechají jizvy. Za týden se zatáhnou, ale svaly si budou muset zvyknout. To znamená, že se tady zdržíš na měsíc," řekl doktor. Já ho přestal vnímat. Jizvy. Na zádech budu mít tři ošklivé jizvy.

,,Tvoji rodiče jsou bohužel mrtví. Jestli chceš, můžeš tady zůstat déle. Budu o tebe osobně pečovat...," pokračoval doktor, jenže já ho neposlouchal. Moji rodiče jsou mrtví. Mrtví.

Stekla mi slza po tváři, ale doktor si jí nevšiml. Máma... Táta... Mrtví...  A za všechno můžou ti tři. Ani nevím, kdo to byli. Nepamatuju si jejich obličeje. Zadržoval jsem vzlyky. Rodiče... Jsou mrtví.

Doktor mne položil na břicho a sundal mi obvazy. Ještě něco blábolil a vyměňoval mi je (obvazy). Nedával jsem pozor. Snažil jsem se vypořádat se situací, ve které jsem se ocitl. Budu muset něco vymyslet. Zbyly mi tři měsíce do akademie. Takže měsíc budu tady a dva měsíce budu hledat práci a žít sám. Žít ne, přežívat. Bojovat za každý kousek chleba. Bojovat...