Jizvy

První hodina létání

Pozoroval jsem krajinu okolo. Stáli jsme na menším útesu, pod kterým se táhla louka. Byly tam nějaké kameny a stromy, takže planina vypadala ještě krásněji.

,,Co tu budeme dělat?" zeptal jsem se Kensu, který se koukal na krásu planiny. S klidem se na mě otočil a věnoval mi malý úsměv.

,,Tady tě naučím létat. Neboj, není to nic těžkého a myslím, že to zvládneš," řekl a já se v duchu plácl dlaní do čela. No Rene, ty si nedokážeš dát ani dvě a dvě dohromady.

,,Nemůžu uvěřit tomu, že učím tebe. Troublemakera a žáka páté úrovně z prvního ročníku v jednom," řekl Kensu a drkl mě loktem do boku. Potom trochu poodešel a proměnil se v šedého draka. Zíral jsem na něj a on mi pohled oplácel těma zelenýma očima, které se vůbec nezměnily.

,,Zkus dokončit proměnu. Rozešli energii do všech koutků těla a přiměj se proměnit," řekl a poodstoupil. Zavřel jsem oči a soustředil se na jeho pokyn. Pomalu jsem cítil, jak se moje tělo mění. Ponechával jsem oči zavřené, abych se nerozptýlil. Ten pocit byl, jako kdyby někdo masíroval celé tělo. Když to 'masírování'pominulo, pomalu jsem otevřel oči.

Měl jsem černou šupinatou kůži, která byla velmi tvrdá, ale ohebná. Žádná střela jí nemohla projít. Mohutné čtyři končetiny zakončené ostrými jako kopí drápy. Záda, ze kterých vyčnívaly mohutná černá křídla a dlouhý ocas zakončený ostrým nákonečníkem. Přejel jsem jazykem po zubech a ucítil jsem ostré čepele, které mohly bez žádného úsilí prokousnout živou bytost naskrz.

,,Vypadáš dokonale, ale ty jizvy na zádech tam pořád máš," řekl Kensu hlubokým hlasem. Trochu jsem posmutněl, ale vzpoměl jsem si na křídla. Teď jsem měl možnost si je vyzkoušet, protože tělo draka bylo o hodně silnější, než lidské tělo.

Roztáhl jsem křídla a ucítil jsem každý sval na zádech, jak se napjal. Dokázal jsem blánami ucítit každý proud větru, který se do křídel opíral.

,,Jde nějak ovládat magii v podobě draka?" zeptal jsem se a podivil jsem se svému hlasu. Byl o hodně hlubší, takže mi můj normální hlas připadal jako vysoké pištění.

,,Jo. Ve tvém případě můžeš chrlit oheň. V jiných ovládáš magii pomocí mysli, ale potřebuješ na to hodně tréninku," odpovědel Kensu a proměnil se zpět do polodraka.

,,Počkej, my se nebudeme učit létat v téhle podobě?" zeptal jsem se a ukázal očima na své mohutné dračí tělo.

,,Ne. Do podoby draka si musíš zvyknout. Do síly, pružnosti, konec konců do šířky a délky...Radši se budeme začínat učit létat z pololidské podoby," řekl Kensu. Tak jak chceš, jenže se potom nediv, že nemůžu roztáhnout ani křídla.

Přiměl jsem se proměnit zpět a křídla jsem měl založená dozadu. Zkusil jsem je roztáhnout. Šel jsem na to moc prudce, takže mě neskutečně zabolely záda a kvůli větru, který se do křídel opřel, jsem spadl dozadu. Uslyšel jsem smích, který se dotyčný snažil přihlušit dlaní. Zavrčel jsem na smějícího se Kensu a pokusil jsem se vstát. Marně. Kensu mi podal ruku a já se neohrabaně zvedl.

,,A teď si představ, že se zřítíš v podobě draka," zasmál se a já na něj hodil zamračený pohled. Spadl jsem na kostrč, takže mě teď nepříjemně bolela.

,,Alespoň bych si nic neudělal," zamumlal jsem a třel jsem rukou bolavé místo. Kensu se začal smát ještě víc a já na něj pohlédl, jako na zfialovělého.

,,To by bylo zemětřesení a zníčení tak pěkného místa v jednom," smál se drak a já ho ze zlosti strčil, aby spadl na zem. Ten jen máchl křídly, aby se udržel na nohou a pokračoval se gebit.

,,Budeme se dneska něco učit, nebo tě tu mám nechat o samotě s záchvatem smíchu?" zvedl jsem na něj jedno obočí a založil jsem si ruce na hrudi. Pomyslně jsem si zapsal do úkolníčku, že se budu muset nějak si z něj utáhnout.

,,Jo, máš pravdu. Jdeme už na věc," řekl, když záchvat pominul, ,,zkus teď opatrně roztáhnout křídla, abys se zase neflákl o zem."

Tak jo. Pomalu jsem začal roztohovat křídla a zatínat zuby. Cítil jsem, jak se natahuje každý sval. Nikdy bych si nepomyslel, že roztažení křídel musí být tak těžké. Když jsem je konečně roztáhl, tak začalo další utrpení - udržet křídla roztažená. Matko na nebi, já se asi nikdy nenaučím létat. Nebo jestli naučím, tak budu létat jen minimálně, protože z toho musí pekelně táhnout záda.

,,Tak, a teď zkus s nimi zamávat," řekl Kensu a naznačil mi pohyb. Zašklebil jsem se. Roztáhnout křídla mi dalo pěknou práci a on chce po mně zamávání? Mu zamávám ručičkou a půjdu do akademie. Nechci mít natažená záda.

,,Tak dělej, neškleb se a ukaž, jak umíš mávat," popohnal mě a já měl takový pocit že chtěl něco dodat. 'Teda, jestli mávat umíš'. Jásně. Právě ses přidal do mého seznamu lidí, kterým musím udělat nějaký větší naschvál.

Ještě jsem se na něj trochu šklebil, ale potom jsem povolil a zkusil jsem zamávat. Vyšlo to neskutečně křečovitě, protože samotné udržení křídel mě stálo hodně sil. Ach jo, asi se tu elegantnost s křídly naučím jen tak za pět set cyklů. Úžasné.

,,Víc s nimi mávej, víc. A intenzivněji. Zkus mávnout tak, aby ses zvedl," popohnal mě Kensu. Měl jsem sto chutí zavrčet, ale místo toho jsem zkusil máchnout rychleji. Ze začátku mě neskutečně, ale opravdu neskutečně, táhly záda, ale potom si zvykly. Pohyby už nebyly až tak křečovité, ale pořád byly neplynulé. Opřel jsem celou svou sílu do křídel a najednou se mi odlepily nohy od země. Podivil jsem se natolik, že jsem přestal mávat a žuchnul jsem na kostrč. Zase. Ach jo, nenávidím hodiny létání.

Kensu se smál a zakrýval si pusu rukama. Šlehl jsem po něm naštvaný pohled a nemotorně jsem vstal. Déjà vu. Zamručel jsem nadávku a Kensu se konečně přestal smát.

,,Tak nějak budou probíhat tvé hodiny létání. Vzlétneš, spadneš, vzlétneš, spadneš a dál do nekonečna. A někdy nastane den, kdy se naučíš perfektně lítat. Neboj, taky jsem si tím prošel a můžu ti zaručit, že takový chlapík jako ty, to do konce školního roku zvládne," řekl Kesnu a poplácal mě po rameni. Cože? Celý rok? Ne. Odteď si oficiálně dávám výzvu, že to zvládnu za půl roku. Ha.

***

,,Ale, ale ale, někdo se vrátil z hodiny létání a nic se mu nestalo. Nebo že by to skrýval? Hádám, že sis natloukl kostrč," ozval se Denraar, když jsem otevřel dveře.

,,A někomu pro změnu zase narostl jazyk," zabručel jsem a plácl sebou na postel. Vydal jsem žalobný sten, protože mě neskutečně bolely záda. Potom jsem se se sykotem zvedl a dopotácel jsem se do koupelny. Po sprchování jsem si natáhl triko a kalhoty a vrátil jsem se zpět na postel. Zakňučel jsem při pádu na měkkou postýlku. Nechtěl jsem se hýbat. Každý prokletý pohyb mě stál další vlnu bolesti v zádech.

Ucítil jsem na sobě něčí ruce. Masírovaly mi záda. Už jsem se chtěl uvolnit a nechat se snést příjemným pocitem, jenže jsem si uvědomil, čí jsou to ruce.

,,Proč mi sakra pomáháš?" zamumlal jsem a pokusil se otočit na upíra. Marně.

,,Protože nechci poslouchat ty steny, vzdechy sykoty a kňučení. Chci klid, takže si uvědom, že to nedělám pro tebe, ale pro sebe," řekl Denraar a pokračoval v masírování. Nechal jsem se tím pocitem omámit. Potom jsem usnul.