Jizvy

Večer

Vyšli jsme ven z hotelu. Byla už celkem zima a venku už se hodně stmívalo. Den mě vzal za ruku a vedl večerním městem, ve kterém byla zábava v plném proudu.  Všude se ozývala hudba a na každém kroku byly nějaké stánky s jídlem. Neměl jsem hlad, takže mě to moc ni nelákalo. Šli jsme ulicí a pozorovali pouliční lampióny všech tvarů, barev a velikostí. Děti všude běhaly a jejich rodiče je naháněli, aby se neztratily. Všichni se na sebe usmívali a všechno působilo mírumilovně. 

Najednou do mě narazilo jedno dítě. Vzhlédlo nahoru, aby se mi podívalo do obličeje a pak se podívalo na Dena. Klučina měl namalované různé ornamenty na obličeji a vypadalo to, jakoby byl nějaký pradávný elf. Spíš dítě pradávného elfa. Měl v ruce kytici modrých růží, co mu ladily barvou s ornamenty na obličeji. Ještě jednou se podíval na mě a na Dena. Odstoupil o krok a podal mi kytici růží. Podivil jsem se, ale vzal jsem si ji. Mile se na mě usmál. Oplatil jsem mu úsměv. Pak ho někdo asi zavolal a on od nás odběhl, ale kytici mi nechal.

,,Co to?" podivil jsem se. Viděl jsem, jak to dítě odběhlo nejspíš ke svým rodičům. Ukázal směrem na mě a jeho rodiče se na mě usmáli. Taky jsem se usmál. Zatahal jsem Dena za ruku a šli jsme dál. Přičichl jsem si ke květinám. 

,,Požehnané děti," řekl krátce a z jeho hlasu ani výrazu se nedalo nic vyčíst. Jen v jeho očích jsem postřehl jiskřičky. Pak se na to všechno zeptám.  Přičichl jsem si ještě jednou ke květinám. Krásně voněly. Jejich barva byla taky zajímavá. Lístečky květu byly na jedné straně, co je blíž ke stonku, bílé a na té druhé byly sytě modré. 

,,Jdeme tančit?" ukázal upír na improvizovaný taneční parket. Zrovna hrálo něco rychlého.  Pohlédl jsem na kytici, co jsem měl v levé ruce.

,,To schovej do meziprostoru," poradil mi Den. Místo, kam mág mohl schovat jeden nebo dva předměty. Moc se jich tam nevešlo, ale stejně alespoň něco. U každého to vypadalo jinak, když dával nějaký předmět do meziprostoru. Já jsem ho musel spálit zeleným ohněm. Spálil jsem kytici a tím jsem ji dal do meziprostoru. Vlezl jsem do tančícího davu a našel si místečko. Den se dostal ke mně a chytil mě oběma rukama kolem pasu. Pak k zadku.

,,Hej!" vytáhl jsem jeho ruce nahoru. Jen se zachichotal. Odtáhl jsem se od něj a pohyboval se sám. Zpíval jsem si, protože jsem tu písničku znal. Den tančil se mnou.

Jedna píseň se měnila na druhou, až jsem byl unavený z toho. Začali hrát pomalou a upír mě objal kolem pasu. Políbil mě a vzal tak, jakoby držel holku při ploužáku. Já vlastně holka tak trochu jsem. Zčervenal jsem při té představě. 

,,Copak?" usmál se na mě Den a natočil si můj obličej k sobě tak, aby mi viděl do očí.

,,Nic," uhnul jsem pohledem, ale upír mě stejně políbil. Krátce, ale to mu stejně stačilo.

Tančili jsme mlčky a dívali jsme si navzájem do očí. Nebylo třeba slov. Stačilo se dívat tomu druhému do očí. Jako bychom mezi sebou měli pouto.

,,Víš, proč ti dalo to požehnané dítě tu květinu?" prolomil najednou upír ticho. Zarazilo mě to. Nevím vlastně proč.

,,Proč?" zeptal jsem se tedy zvědavě a naklonil trochu hlavu na stranu. Upír se na mě usmíval jako měsíček na hnoji. Parchant, schválně to táhne, abych byl čím dál víc zvědavý.

,,Protože požehnané děti cítí, jestli pár má mezi sebou pouto," usmál se na mě mile, ale přesto mu v očích tančily jiskřičky. 

,,Jak jako pouto?" jako chápal jsem, co znamená pouto, ale nechápal jsem, v jakém smyslu.

,,No, že k sobě patříme," začal se ještě víc usmíval a jeho úsměv se změnil v úšklebek. Když jsem si uvědomil, co jeho Slovák vlastně znamenají, zase jsem zrudl. Dneska mě nějak moc uvádí do rozpaků. Ale na druhou stranu jsem byl rád, že k sobě patříme.

,,Takový ty požehnaný lidí a děti poznají všechno. Cítí něco, co my ne. Mají lepší čich na tohle. Dokážou ucítit magii na míle daleko a pouto poznají hned. Slyšel jsem, že to úplně vidí, jako třeba, kdybychom zářili stejnou barvou. Pozoruhodné, co?" vysvětlil Den. Možná jsem o takových lidechl slyšel, ale nepamatuju si. Každopádně byla strašná náhoda, že jsme je tady potkali.

Písnička skončila a Den mě pustil. Vzal mě za ruku a propletl si se mnou prsty. Otevřel jsem volnou dlaň a zapálil ji zeleným ohněm a a v dalším okamžiku jsem držel tu kytici modrých růží. Pěkná ozdoba interiéru.

,,Kolik je?" zeptal jsem se Dena, aniž bych se na něj podíval. Upír zalíbil někde v kapsách.

,,Už bych šel domů. Nejvyšší čas jít spát," odpověděl Den. Sice mi neřekl přesný čas, ale odhadoval jsem to tak na půlnoc.

,,Fajn, souhlas," kývl jsem a oba jsme šli do hotelu.

,,Nechceš zmrzlinu?" navrhl najednou upír a ukázal na stánek se zmrzlinou. Byly tam všelijaké příchutě i ty, co jsem nikdy neviděl.

,,No...," zamyslel jsem se. Neměl jsem ani chuť a nechtěl jsem, aby Den zase utrácel za mě.

,,Já jo," šel ke stánku a po chvíli se vrátil se zmrzlinou. Byla svítivě fialová. Nikdy jsem takovou barvu zmrzliny neviděl.

,,Co je to za příchuť?" pohlédl jsem na to podezřele. Aby mu po tom nebylo blbě.

,,Nevím, ale je to mrtě sladký a dobrý," pokrčil rameny Den a olízl zmrzlinu. Jeho obličej vyzařoval spokojenost. Možná to není zas tak špatný.

,,Můžu ochutnat?" zeptal jsem se a díval se na tu zmrzlinu tak, jako by to byl nějaký nepřítel a já jsem odhadoval, na kolik je nebezpečný. Viděl jsem upíra, jak se pobaveně ušklíbl.

Natáhl ke mě tu věc, protože tohle jsem se nazvat zmrzlinou neodvažoval. Co když je to živý a kousne mě to, protože jsem si to nekoupil? A že se na to tak dívám? Bože, já mám ale bujnou fantazii. Ochutnal jsem.

Mňam! Nijak jinak jsem to popsat nemohl. Prostě mňam. Vzal jsem mu kornoutek a šel do hotelu. Den si jen pobaveně uchechtl. Jednou je natáhl, aby mi to vzal. Dostalo se mu ode mě maximálně zavrčení. Rychle olízl a odtáhl se. Zbytek ponechal mně.