Jizvy

Návrat do akademie

Ve vlaku jsem byl naprosto mimo. Nevnímal jsem ani Dena, který seděl vedle mě a něco učil z učebnice a sešitu, ani rachot kolejí, ani hlasy ostatních lidí. Koukal jsem se z okna a nevnímal jsem dokonce ani přírodu okolo.

Myšlenkami jsem byl v naprosté prázdnotě. Neměl jsem motivaci se učit. Ani dělat cokoliv jiného. Pořád jsem měl motivaci, že budu muset se pomstít za rodiče. Tak nějak jsem se smířil už s tím, že jsem někoho zabil a po smrti mě asi do nebe, teda jestli vůbec nějaké existuje, nepustí. Vzpomínal jsem na pocit naprostého chladu, kdy jsem své tři objeti tehdy zabil. Chladnokrevně. Ani jsem nehnul brvou. Ani jsem nemrkl. Nepřemýšlel jsem nad tím, jestli je to správně nebo špatně. Prostně jsem to udělal. A to bylo to nejhorší na té situaci:

Uvědomil jsem si, že když bude třeba, tak mohu zvednout ruku skoro na kohokoliv. Výjimkou byli rodiče, ale ti se už nepočítají, potom Tekumi a Arthur. Částečně se tam řadil i Zeron s Denem (jo, jaké pako by nebyl ten upír, stejně se tam řadí). Ale jen částečně, protože kdyby mě naštvali natolik, že by se ze mě kouřilo, tak bych jim mohl zlámat všech dvě stě šest kostí.

Tak nějak jsem nechtěl ani pokračovat v dobývání ingrediencí do masti na záda. Nemělo to smysl, teda alespoň se mi to tak zdálo.

Vytrhl jsem se z myšlenky a začal pozorovat děj z okna. Pomalu jsme se blížili ke stanici, na které jsme s upírem měli vystupovat. Říkám mu upír a vlastně jsem nikdy jeho proměnu neviděl. Ani poloproměnu. Že by mu ještě nebylo osmnáct? To není možný. Jednou jsem zaslechl holky, jak si povídali, že Den a pár dalších jsou nejstarší ve třídě. A to jsem mezi těmi jedinci nebyl. Takže Denovi muselo být osmnáct už na začátku školního roku. Divný, proč se neukazoval s tou proměnou. Obvykle se tím všichni chlubí a já nejsem výjimka.

A taky Zeron. Toho jsem taky ještě neviděl s prodlouženýma ušima a zbystřenými smysly. Ale ten se nijak ani nechlubil kdy má narozeniny. A navíc: Když už se blíží osmnáctiny, tak z dotyčného sálá víc energie než normálně, a to jsem u Zerona vůbec nepostřehl.

,,Připrav se. Za chvilku vystupujeme," vyrušil mě z myšlenek neutrální hlas Dena, při kterém jsem nedokázal určit jeho emoci. Koutkem oka jsem se na něj podíval. Neměl žádnou grimasu na obličeji. Spíš naopak. Obličej měl povolený a ani se nenamáhal na svůj typický úšklebek.

Za pár minut vlak zastavil. Protivný robotický hlas ženy oznámil zastávku a poprosil o výstup cestujících, kteří na této zastávce měli vystupovat. Vzal jsem svoji tašku a vydal jsem se za Denem, který si hledal cestu mezi davem lidí. Nezbývalo mi nic jiného, než jít za ním. Nejen, že má nálada klesla níž, než jeden metr nadmořské výšky, a tu ještě se ztratím v davu. Chytil jsem se nenápadně tašky upíra, abych měl větší jistotu, že se neztratím. To bylo to poslední, co jsem právě chtěl. A to první bylo si lehnout na postel a nedělat vůbec nic. Jen se koukat do stropu s vygumovanou hlavou, aby mi nepřekážely myšlenky. Anebo úplně nejlepší usnout na té posteli a spát do té doby, než se všechno vyřeší. Probudit se ve své staré posteli, cítit vůni z kuchyně, kde mamka něco čaruje a někdy sem tam rachot z otcovy pracovny. Být ještě sedmnáctiletým klukem, který nikdy neviděl smrt na vlastní oči a už vůbec ne vlastních rodičů. Seznámit se s Tekumim a Arthurem někde v parku a ne v baru ohledně nelegálních bojů. Jít poprvé do akademie v doprovodu rodičů, místo toho, abych tam šel sám.

Tak nějak jsem ani nepostřehl, že jsme už vyšli z davu a teď jsme jen čekali na taxík, který ba nás mohl odvézt do akademie. Jeden zrovna vedle nás zastavil, takže jsme nastoupili. Matně jako přes mlhu jsem slyšel Dena, kam chceme jet a taxikář vyjel správným směrem.

,,Jsi nějaký bledý. Není ti něco?" zeptal se Den, ale tentokrát místo neutrálního výrazu a tónu jsem slyšel a viděl jen ustaranost. Chtěl jsem mu odpovědět krátké ne, ale neměl jsem náladu ani použít hlasivky, takže jsem jen zavrtěl hlavou a obrátil se k oknu.

Po chvíli jsme dojeli na místo, Den zaplatil a vystoupili jsme za auta. Vykročil jsem směr akademie, jenže někdo mě chytil z ruku a zastavil mě.

,,Ptám se ještě jednou: Není ti něco?" zeptal se důrazněji Den. Podíval jsem se nejdříve na něj a potom na jeho ruku, co mě držela. Svou ruku jsem stáhl k sobě, aby mě pustil, jenže upír mě držel pevně.

,,Ne," odpověděl jsem zvadle a divil jsem se vlastnímu hlasu. Byl nakřáplý a vůbec se nepodobal tomu, který jsem normálně používal. Pohled jsem měl upřený na Dena, který se na mě při znění mého hlasu zamračil. Rychlým pohybem si mě vztáhl k sobě, abych byl blíž a k tomu ještě chytil mou druhou ruku, abych určitě nikam neutekl.

,,Lež. Vidím, že ti něco je. Ani se nebráníš," řekl a já si uvědomil že je to pravda. Na bránění jsem neměl ani náladu ni síly. Jako kdybych stokrát oslábl a život zšedl. Zavřel jsem oči a položil hlavu Denovi na rameno. Vůně mentolu. Povolil jsem ruce a opíral se o něj.

,,Nemám náladu na nic. Ani sílu," řekl jsem svůj stav stručně, ale i to mi dalo docela dost zabrat. Jazyk se nechtěl pohybovat vůbec a hlasivky jako by zkameněly. Jenže to mi bylo jedno. Cítil jsem vůni mentolu, která mě uklidňovala. Ucítil jsem ruce, které se mi ovily kolem zad a přitáhli si mě blíž k Denovi. Ten se mi zabořil nosem do vlasů. Rukama jsem se opřel zezadu o ramena a vdechl jsem ještě jednou mentolovou vůni.

,,Voníš po čokoládě,"zamumlal mi upír do vlasů. Sice jsem to věděl, ale stejně mi bylo příjemné, žeto Den postřehl. Jako by se všechno kolem zastavilo a mě zasáhla únava. Vdechljsem ještě vůni mentolu a pomalu jsem rozumem odešel někam do říše snů apřestal jsem cokoliv vnímat, protože okolí nebylo důležité. Nic už pro měnebylo důležité. Teda alespoň jsem si to myslel. 2