Jizvy

Rozhodnutí

Na pláži jsem ležel na lůžku ve stínu. Den šel do vody, protože se prý přehřál na slunci, takže se šel ochladit. Četl jsem si. Byla to sice strašná bichle o 700 stranách asi, ale bavila mě. Na začátku mě to sice moc nelákalo, ale pak to začalo být zajímavé, že jsem se nemohl od toho odtrhnout.

Najednou mi na boky někdo položil studené ruce. Projel mi mráz po zádech. Zachvěl jsem se. trochu i vyjekl a otočil se na dotyčného. Strašně to studilo.  

Všem už asi došlo, kdo to byl. A všem už taky dochází, co jsem tomu rošťákovi udělal. Jako v akademii, když jsme měli jednu z prvních hodin. Flákl jsem ho tou tlustou knížkou, kterou jsem ještě před chvílí četl, po hlavě. A aby toho nebylo málo, flákl jsem ho ještě jednou, aby si to zapamatoval.

Upír se kryl rukama a smál se. Byl celý mokrý. Když už jsem toho nechal, zjistil jsem, že si nepamatuju, na jaké straně jsem skončil se čtením. A to zrovna bylo tak napínavé, proto jsem Dena neslyšel, jak se ke mně přibližuje.

,,Pako! Kvůli tobě teď nevím, kde mám číst!" nafoukl jsem tvářičky, lehl si zpátky na lůžko a začal listovat. Za okamžik jsem onu stránku našel, takže jsem se jen maličko usmál.

,,No jo, promiň. Ale jsi strašně roztomilý. A ještě jak jsi vyjekl," zasmál se Den a sedl si vedle mě a koukal mi přes rameno do knížky, aby zjistil, co čtu.

No jo, tak jsem ještě trochu vyjekl, no. Kdo by taky ne, když čte napínavý příběh, nemůže se odtrhnout od knížky a najednou ho vyruší dvě mokré studené pracky, které se mu přitisknou na boky? V mém případě vyjeknutí je pochopitelné.

,,Ty čteš povinnou četbu?" podivil se Den. Dali nám totiž přes prázdniny přečíst jednu sérii knížek. Povinnou četbu jsem sice neměl rád odjakživa, ale tohle je zajímavý a napínavý. První povinná knížka, kterou čtu s radostí.

,,Jo a baví mě to. Taky si to přečti," poradil jsem mu a začal zase číst. Stejně ho to čeká. 

Ucítil jsem, jak si na mě Den sedl obkročmo a začal masírovat ramena. Přinutilo mě to přestat číst a uvolnit se. Jeho ruce mi uvolňovaly svaly na ramenou, krku a pak i na zádech.

Začal jsem potichu vrnět jako kocour. A taky jsem si jako kocour připadal. Pořád se o mě tak hezky stará... Ale co dělám pro něj já? Skoro nic... Cítím se blbě. Není to ani v penězích, že mi toho kupuje víc, ale prostě obecně dělá toho víc pro náš vztah. Začal jsem přemýšlet, jak bych se mu odvděčil. Nechci nic kupovat. Jako jo, aby za mě pořád neplatil, ale taky i něco jiného.

,,Copak?" zeptal se Den a přestal mě masírovat. Sedl si vedle tak, aby na mě viděl. Taky jsem si sedl.

,,Nic, jen jsem se zamyslel," nad tím, jak bych ti všechny ty laskavosti mohl oplatit.

Sexem taky ne... Jako... Možná, ale podle mě to není ono. Tam si užíváme oba. Nebo že bych se odhodlal mu to udělat pusou... Nikdy jsem to nedělal, ale pro něj bych to zkusit mohl. On mi to už udělal, takže abychom si byli kvit, měl bych i já. Ale kde se to naučit? A musím se to vůbec učit? postačí improvizace.

,,Nad čím?" vyrušil mě z přemýšlení upír. Kdyby mi teď viděl do hlavy, tak bych se asi propadl studem.

,,Nad ničím. Maličkost," zakecal jsem to a políbil ho, aby na to nemyslel. S polibkem mi vyhověl a hned se přidal.

Den probíhal celkem dobře. Nic zajímavého, upřímně. Chodili jsme do vody, plavali spolu, Den mi ukazoval nějaké triky s vodou, pak jsme vždycky vylezli ven, trochu vyschli a zase.

Ani jsem si pořádně neuvědomil, že je už pomalu večer. Šli jsme na večeři. Oblékl jsem se celkem slušně, abych nevypadal jako debil. Představte si: slušná restaurace, všichni v košilích a já jeden v teplácích.

,,Mořského kocoura jsme už měli... Co by sis dal?" zeptal se mě Den a sedl si ke stolu. Hned za okamžik k nám přišel číšník, pozdravil a podal nám menu. Pak zase šel pryč, aby nerušil. 

,,Ani nevím. Ale určitě něco odsud," ukázal jsem na menu, které jsem hned vzápětí otevřel a přejel po nějakých jídlech očima. Moc se mi jíst nechtělo, protože jsem měl pořád v hlavě to co se za chvíli ocitne v mé puse a jídlo to zrovna nebylo.

Den se jen uchechtl nad mou sarkastickou poznámkou a taky otevřel menu. Zadíval jsem se na něj. Nechápu, jak se mi tenhle týpek nemohl líbit dřív. Nebo jsem to měl v podvědomí, jen jsem si neuvědomoval, že se mi líbí. A teď tu s ním sedím v restauraci a jsme ve vztahu. Pořádně tomu ani nemůžu uvěřit.

Dneska pořád jen uvažuju a přemýšlím. Nic zajímavého. Ale na druhou stranu, je to takové klidné. Ve škole byly taky některé dny naprosto nudné a některé s přebytkem adrenalinových zážitků.

,,Vybral sis?" už asi po sedmé dneska mě přerušil Den z přemýšlení. Zavrtěl jsem hlavou a začal poctivě číst menu, abych zaznamenal, co tam vůbec píšou, a ne jen písmena.

,,Já nevím. Nechci moc jíst," prozradil jsem mu, ale důvod mu neřeknu ani náhodou. Spíš jsem měl trochu žízeň. Chtěl jsem něco osvěžujícího, studeného.

,,Taky ne, hele... Něco lehkého si dáme. No a taky, abychom si udrželi tu dokonalost na těle, ne?" ušklíbl se na mě Den a tím myslel moje ehm dokonalé tělo. Ale jo, byl jsem s ním spokojený. Plnilo svoje povinnosti, jen ty jizvy... Pořád mi vadily, ale budu se s nimi holt muset naučit žít. 

,,No jo. Tady někdo nechce ztloustnout, co?" zasmál jsem se. Nikdy jsem neslyšel Dena, aby takhle mluvil o jídle v kontextu s hubnutím. 

,,Budeš se divit, ale já mám strašně pomalý metabolismus. Takže v pohodě se ze mě může stát kulička tuku," řekl naprosto vážně Den, ale já se začal smát při té představě. Vůbec mi to na něj nesedělo, ale ta představa byla vtipná.

,,Ty... A kulička...," pořád jsem jsem smál, až mi tekly slzy smíchu. Utřel jsem si je a pokusil jsem se uklidnit, protože jsem viděl zabijácký pohled upíra.

,,Promiň," uhnul jsem provinile pohledem. Tohle jsem trochu přehnal s tím smíchem. Nechtěl jsem mu ublížit.

,,Dobrý. Jen to měj na vědomí. Takže jestli budeš vařit, tak mě moc nerozmazluj, nebo ten pekáč buchet bude fuč," usmál se na mě Den a poplácal se po svalnatém břichu. Jeho úsměv byl pro mě znak, že se na mě nezlobil. Ale pak jsem si sebe představil u plotny.

,,Jako vařit umím, ale budu se muset stejně většinu naučit, protože zatím můj kulinářský repertoár je celkem prázdný," prozradil jsem mu. On mi něco prozradil, tak by bylo nefér, kdybych mu to neoplatil. Vždyť jsem ještě dneska uvažoval, že bych mu měl všechno oplácet. Alespoň se o to pokoušet.

,,Neboj, to se naučíš," povzbudil mě Den. Usmál jsem se na něj a podíval se z okna. 

Venku bylo takové příjemné teplo. Vyloženě nepálilo, ale zima taky nebyla. Seděli jsme v restauraci, smáli se všem příhodám, co jsme si povídali a užívali si lehká jídla a chlazené nápoje. A úplně jsem vypustil z hlavy to, co jsem zamýšlel večer.