Jizvy

Umělé svůry

Učitelé si počkali na přestávku, aby se sešli všichni studenti dohromady si popovídat. V našem případě pohádat. Vyčkali nějakou dobu a přizvali ty uměle stvořené stvůry. Lykaridy. 

Dva metry vysoký titán s postavou připomínající člověka a hlavou orla. Slabé údery dokázaly pohltit, střední vyblokovat a proti silným nemohli nic, jen se zmenšovat. Stáli jsme s Denraarem jako sochy a pozorovali je. Učitelé se rozešli a mezi námi studenty a Lykaridy nic nestálo. 

Byly tu jen skupiny od čtvrté do šesté úrovně a všichni stáli na pozoru. Čtvrtá úroveň, protože je nikdy neviděla a neměla s nimi nic společného a já jsem se k nim řadil taky. Pátá a šestá úroveň, protože s nimi měli zkušenosti a věděli, že to nebude zrovna lehké. 

Lykaridi vyběhli proti nám. Nezbylo mi nic jiného, než se taky rozběhnout a nabrat rychlost pro úder. Jednoho jsem si vyhlídl a nasměroval jsem to přímo na něj. Orlí hlava si mě všiml taky a rozběhl se proti mě. 

Rozmáchl se a chtěl mě uhodit do břicha, jenže já se zaklonil a sjel jsem kousek cesty na kolenou. Bylo to těsné. Rychle jsem se postavil a udeřil do zad. Malá střela. Nic mu to neudělalo. Pohltil ji jakoby nic. Zkusil jsem znovu. Nic. Zase. A nic. 

Lykarid se ke mně přibližoval. Moje střely byly natolik slabé, že je nemusel ani blokovat. A čím víc pohlcoval, tím větší se stával. Nahánělo mi to hrůzu. Zpanikařil jsem. 

Začal jsem bezmyšlenkově na něj zkoušet všechno, co jsem znal, ale nic. Musel jsem pořád ustupovat, aby mě nesejmul svými tlapami. Cítil jsem, že mi nestačí síly. Vypotřeboval jsem je všechny marně. 

Narazil jsem zády na strom. Nebylo kam utíkat. V panice jsem se snažil něco vymyslet. Prováděl jsem údery rukama z posledních sil a snažil jsem se do nich vložit vše, co mi zbylo, ale efekt byl nulový. Lykarid se přibližoval. Byl blízko. Stačilo se mu jen napřáhnout a sejmul by mě. Bylo by po mě. Zavřel jsem oči a připravil se na bolest.

Nic.

Místo toho jsem slyšel řev Denraara. Otevřel jsem oči. Držel Lykarida vodními řetězy, aby se ke mně nepřiblížil. Dostal jsem šanci utéct. A využil jsem ji. 

Z posledních sil jsem se rozběhl pryč od stromů zpět ke středu bojiště. K Denraarovi. Stoupl jsem si k němu a prudce jsem vydechoval. Nemohl jsem. Neměl jsem sílu. Neměl jsem proč. 

,,Dělej! Nevěřím ti, že jsi slabý! Nehraj mi to tu! Makej! Musíš ještě toho tolik udělat! Vyléčit jizvy, naučit se konečně vařit lektvar mládí, abys nic neposral, naštvat ještě stokrát učitelku dějepisu! Kam se poděl ten adrenalin, který jsi pořád měl? Kam se poděl Ren, kterého jsem znal?!" zařval mi udýchaně do ucha Den. Byl na kraji svých sil a stejně se držel. Měl proč.

Čas se zpomalil. A proč vlastně? Jaký k tomu měl důvod. Já jsem už důvod neměl. Uskutečnil jsem pomstu za rodiče a neviděl jsem už smysl se snažit. Proč? Kvůli čemu?

Odpovědi se hrnuly jedna za druhou. Protože by to chtěli Tekumi s Arthurem. Protože by to chtěl Zeron. Chtěli by to rodiče. Protože jsem musel ještě tolikrát rozesmát celou třídu. Protože jsem chtěl tolik ještě udělat. Protože jsem se chtěl zbavit jizev. Protože jsem chtěl dodělat akademii. Protože to chce sakra Den, a když něco chce, tak to učiní!

Vrátil jsem se do reality. S novými silami. S novými schopnostmi. S novými možnostmi. S novým cílem. Ten cíl teď stál přede mnou a byl poután Denovou magií, která ho jen tak tak držela. 

S křikem dravce jsem se rozběhl proti Lykaridovi. Po cestě jsem zapálil oheň v dlaních a vyskočil jsem. Vysoko jsem vyskočil. Roztočil jsem se ve vzduchu a pustil jsem plamen. Natolik silný, že Lykarid se o něco zmenšil. Takže střela byla dostatečně silná. Den už ho pustil a těžce oddechoval na zemi, takže Lykarida nic nedrželo. Rozběhl se proti mě. 

Rychlé, přesné a silné údery se na něj sesypaly lavinou. Po cestě ke mně se zmenšil natolik, že se rozplynul. Bylo po něm. Vyhrál jsem. Dokázal jsem to.

Jenže jsem neměl čas na radovánky. Den neměl sílu se bránit a k němu se ze tří směrů blížili tři Lykaridi. Neměl šanci. 

Ale já měl. Bezmyšlenkově jsem se proti nim rozběhl a začal je zasypávat vším, co jsem uměl. Napadla mě v tom zmatku jedna věc. Položil jsem ruce na zem a soustředil se na jejich kroky. Vypočítal jsem čas a ve třech místech najednou se objevila láva. Zrovna tam, kde se ty tři stvůry ocitly. Prudkým pohybem nahoru jsem lávu zvedl a nechal Lykaridy, aby hořeli zaživa. Řvali a zmenšovali se. Natolik se zmenšily, až z nich nic nezůstalo.

Den vstal a stoupl si zády ke mně. Kolem nás se objevili další. Bylo jich šest. A všech šest se k nám blížilo v kruhu, abychom nemohli nikam utéct. Jenže my jsme to ani neplánovali.

,,Tři a tři. Nechcípni," řekl Den a rozběhl se proti jednomu před sebou. Pomocí vody si udělal ledová kopí, která hodil po Lykaridovi a trefil se do očí. Záměnrě, aby oslepl. 

Pozvedl jsem koutek úst. Nápad dobrý, zkusím to i já. Ohnivá kopí jsem měl v mžiku k dispozici a vrhl jsem se proti třem, kteří na mě zbyly. Dva kopí jednomu do očí, dvě dýky druhému a třetí dostal jen střely, protože mi došla fantazie. Rozkřičel jsem se na celou akademii a vrhl jsem se na ně ze všech sil. 

Údery byly rychlé. Až příliš rychlé. Měl jsem je už v kapse a Den se ještě pral s posledním. Rozběhl jsem se mu na pomoc a ohnivým mečem jsem usekl Lykaridovi hlavu. Ten padl k zemi a hned se vypařil.

,,Říkal jsem tři a tři. Ne čtyři a dva. Co jsi měl z matiky?" zeptal se mě uraženě Denraar. Pokrčil jsem jen rameny. Upír se na mě jen usmál a přitáhl si mě k sobě. Jednu ruku mi omotal kolem krku a druhou mi třel klouby o hlavu tak, že mi až rozcuchal vlasy. Stejně jsem je měl rozcuchané, takže to bylo jedno.

,,Takže jsi našel svůj cíl," ozvalo se za mými zády. Otočil jsem se na zvuk a spatřil jsem usmívajícího se Shena. Zvedl jsem jen nechápavě obočí.

,,Když člověk nemá cíl, jeho schopnosti chabnou. A naopak. Jestli má a chce ho dosáhnout, tak je silnější, než na první pohled. Neměl jsi svůj cíl, proto jsi byl tak zvadly," vysvětlil mi a mně všechno docvaklo. Tak proto jsem byl jako chodící mrtvola.

,,Stává se to často?" zeptal se Den. Bylo zajímavé, jak z veselého se hned přepnul na vážného. Ale stejně mě ten parchant nepustil.

,,Ani ne, ale jestli jo, tak do toho jako učitelé nezasahujeme. Každý si musí najít cestu sám. Teda alespoň se o to pokusit," usmál se Shen. Tou poslední větou myslel to, že nebýt Denraara a jeho poznamek, tak jsem furt ještě v tom depresivním stavu.

Upír si mě přitáhl ještě víc k sobě. Teprve teď jsem si všiml, že se tisknu k jeho nahé hrudi. A že jsem taky byl bez trička. Prudce jsem sebou škubl, abych se vymanil z Denraarova sevření. Očima jsem rychle našel Zerona a prokousal jsem k němu. Nemá na mě Den co šahat.