Jizvy

Příjezd

Tekumi na mě čekal na nástupišti. S nic neříkajícím výrazem jsem vystoupil z vlaku. Celou cestu jsem vnímal jako ve snu. Nevnímal jsem čas a proto se mi zdálo, že jsem nastoupil a už musel vystupovat. 

Při pohledu na mě se Tekumi usmál. Nikdy jsem neviděl na něm tak teplý úsměv. Pousmál jsem se taky a vydal jsem se za ním. Kdybych nebyl tak unavený, tak bych se k němu snad i rozběhl, jenže na to jsem neměl náladu. 

,,Ahoj Reni," řekl a vyndal si ruce z kapes. Vzal mi tašku a vyšel rázným krokem k východu. Nezbývalo mi nic jiného, než ho dohnat a srovnat s ním krok. Trochu mi zvedl náladu, ale ne o moc. 

Venku na nás čekal Arthur opřený o černé auto se založenýma rukama na hrudi. Když nás zpozoroval, pozvedl koutek úst. Převzal mou tašku od Tekumiho a hodil ji do kufru. Potom nám jako pravý gentleman otevřel dveře. Hodil jsem na něj pohled, který jakoby říkal 'zvládl bych to sám'. Jen si uchechtl a naznačil, ať zalezu. 

Arthur si sedl za volant, zatímco jsem seděl s elfem vzadu. Nastartoval auto a vyjel bez jakýchkoliv problémů na cestu. 

,,Tak proč se tu náš malý dráček vlastně objevil?" zeptal se po chvíli a koukl na mě přes zrcátko. Koukal jsem na cestu v okně, takže jsem se na něj musel otočit. Vrhl jsem na něj naštvaný pohled za to, jak mě nazval.

,,Chci vyhledat ty tři parchanty, kteří mi nechali na zádech krásný dárek," řekl jsem jedovatě. Arthur se koukl na Tekumiho s nevyřčenou otázkou na obličeji. Tekumi mu věnoval pohled, jakoby mu něco vysvětloval. Arthur kývl a vrátil svou pozornost k řízení. 

,,Našel jsem je. Jsou to takoví nájemní poskoci, kteří za dobré peníze mohou zabít kohokoliv. Bylo docela těžké je najít, ale když se poptáš správných lidí se správnou dávkou alkoholu, tak ti dokáží říct všechno. Stručně řečeno zítra budou někde dvě čtvrti od našeho klubu odstraňovat další kořist. Tou kořistí je Ben Walter. Budu muset být s Arthurem na jednom večírku, takže ti pomoct nezmůžeme, protože bychom byli automaticky na seznamu podezřelých. Je to můj konkurent. Zvládneš to sám?" vysvětlil mi elf na konci proslovu zvedl jedno obočí. Kývl jsem. Budu mít jen jednu příležitost, takže zvládnout to prostě musím.

,,V ten osudový den jsem byl po tréninku vysílený a slabý, ale teď to bude jinak," zavrčel jsem. Už jsem si vymýšlel, jak je budu pomalu zabíjet a smát se u toho. Počkat, to zním jako nějaký sadista. 

,,Jestli chceš být plný sil, tak se dneska musíš vyspat. Máš kruhy pod očima," pokáral mě Arthur, který naší konverzaci poslouchal, zatímco řídil. Protočil jsem panenky a zamumlal jsem něco ve smyslu 'no jo furt'.  Tekumi se usmál na Arthura a ten se mu usmál nazpět. 

,,To snad můžete mluvit v duchu mezi sebou, nebo co?" rozhodil jsem podrážděně rukama. Tekumi se potichu zasmál a potom se na mě otočil.

,,Známe se natolik dobře, že si rozumíme bez mluvení," řekl a otočil se na zrcátko, odkud na něj koukal Arthur káravým pohledem. Tekumi protočil panenky, jakoby říkal 'no jo'.

,,Doopravdy jsme si nechali udělat duchovní pouto. To je pouto, kterého se už nezbavíš. Přes to pouto můžeš mluvit, posílat vzpomínky nebo obrázky fantazie, ale ty jsou většinou rozmazané, takže to nestojí za to," odpověděl mi už po pravdě. Něco jsem o tom slyšel. Duchovní pouto je velmi vzácné. Může být mezi sourozenci, zamilovanými páry, nebo třeba mezi nejlepšími kamarády. Nevyskytuje se často. Spíš naopak. Duchovní pouto svazuje dva jedince dohromady na celý život, který není krátký. Takže Tekumi a Arthur musí si být hodně blízcí, protože duchovní pouto, jak říkal Tekumi, přerušit nejde. 

Natolik jsem se zamyslel nad duchovním poutem, že jsem si ani nevšiml, že jsme už zastavili. Vyšel jsem z auta a rozhlídl jsem se. Poznal jsem, že jsme pár ulic od klubu, kde jsem se pral za peníze. Měl jsem takový pocit, že to bylo před deseti lety, ale ono to bylo před půlrokem. 

Arthur mi vzal tašku a zašel do jednoho z domků. Za ním šel Tekumi a potom já. Na chodbě jsem si sundal mikinu a tenisky a nakoukl jsem dovnitř. Bylo to tam tak útulné. Ani malé ani velké, takové...domácí. S přiotevřenou pusou jsem si prošel domkem. V prvním patře obývák s barovou linkou, kuchyň, která byla natolik velká, že se tam vešel i jídelní stůl a koupelna. Ve druhém patře byly dva pokoje a ještě jedna koupelna, aby se nemuselo běhat v noci na záchod po schodech dolů, protože by to dopadlo špatně. 

Nakoukl jsem do jednoho pokoje. Postel, velikostně asi manželská, z každé strany noční stolek a veliká skříň. Okno vedlo na zahradu, kde byl krásný odpočívající koutek na přírodě. Stůl a židle pod velkým stromem a malý umělý rybníček. 

Vyšel jsem z pokoje a otevřel jsem dveře do druhého. Jedna postel, ani velká ani malá skříň tak akorát, psací stůl, židle a okno na zahradu. Na podlaze byl červenobílý, stejně jako celý pokoj, chlupatý kobereček. Zabořil jsem do něj ruku. Tak heboučký. 

,,Čí je ten pokoj?" zeptal jsem se, protože jsem slyšel přítomnost Tekumiho a Arthura za zády. Otočil jsem se na ně. Elf byl opřený o rám dveří a upír ho zezadu objímal za ramena. 

,,Nebylo tu nic. Takový menší sklad. Po tom, jak jsem poznal tebe a zjistil jsem si o tobě něco, tak jsem to tady všechno rozebral a vyklidil. Po návštěvnickém dni jsme s Arthurem udělali menší rekonstrukci a nákup nábytku a teď je to tvůj pokoj," usmál se na mě Tekumi. Čas se zpomalil. V uších jakoby mi hrály zvony. Mozek nechtěl pobrat, co za informaci právě dostal. Ani jsem neucítil, jak jsem na ty dva vykulil oči a trochu otevřel pusu. Čekal jsem, že tady bydlí nějaký jejich kamarád, nebo je to pokoj pro hosty, ale nijak jsem nečekal, že ten pokoj bude pro mě.

,,Všechno nejlepší k narozeninám. Trochu opožděný dárek, ale to ti snad nevadí," usmál se na mě přívětivě Arthur a odlepil se od elfa. Oba zašli do pokoje a objali mě. Chvilku jsem seděl v šoku a potom jsem je oba objal, co nejvíce jsem mohl. 

,,Děkuju," zašeptal jsem těm dvěma. Oni se pro mě stali rodinou. Jeden by řekl, že je to neúcta, jen tak rychle se vzpamatovat od smrti rodičů, ale oni mě pořád učili, ať jdu dál, i kdyby se stalo cokoliv. Takže se asi nebudou zlobit, jestli v Tekumim a Arthuru najdu něco jako oporu a rodinu. Nová stránka života, nová kapitola. Jen musím dokončit tu starou.