Jizvy

Zásobárna a Niagurský prášek

Těšil jsem se na hodinu lektvarů a zároveň jsem byl nervózní. Dneska jsem se totiž rozhodl, že ukradnu Lucasovi klíče. Taky budu muset dneska podniknout samotné vloupání do třetí části zásobárny, aby 'ztráta' klíče nebyla na dlouho. Všechno musí vypadat, že se ty klíče ztratily omylem. Nikdo nesměl zjistit, že něco takového podnikám. Stačilo mi, že to ví Ameren. 

Lucas měl vždy klíče pověšené u boku. To znamenalo, že se musí 'ztratit' někde v shluku lidí. Všichni jsou na sebe namačkaní, všude se cítí dotek a ani si nevšimneš, že ti něco zmizelo. O velké přestávce se všichni ženou ven a učitelé se musí prodírat žáky, aby vůbec došli do kabinetu. Nejtěžší na to všem bylo, že jsem si musel hlídat, kde se Lucas pohybuje. A co víc, tak to se držet nenápadně blízko něj. 

Pozoroval jsem hodiny na zdi. Do krve se mi vháněl adrenalin smíšený se strachem. Dokonce jsem zapomněl o výkladu učitele, takže když jsem se vrátil myšlenkami do reality, tak jsem nevěděl, která bije. Hned jsem nasadil inteligentní obličej a dělal jsem, že si něco zapisuji, aby si mě učitel nevšiml. Koukl jsem si do sešitu. No. Měl jsem tam fůru malůvek, které mi pomáhaly se danou látku naučit. Většinou jsem měl namalovanou ingredienci, nebo konečný výsledek lektvaru. Došel jsem očima na konec sešitu, kde jsem měl mít zápisky z dneška. Nic tam nebylo. Koukl jsem se k Denraarovi. Ten měl popsáno půl strany. Takže ve volném čase mě čekalo opisování poznámek z hodiny lektvarů. V duchu jsem si vynadal za lenošení, které mi potom osud oplatí.

Koukl jsem na hodiny a přesně ve stejný okamžik všichni vstali z lavic. Něco jsem zmeškal. Konec hodiny, kokote. Vstal jsem z lavice a jako usmažený jsem se hnal chodbou, abych dohnal Lucase. Za jeho zády jsem zpomalil. Dal jsem si záležet na tiché chůzi. Jenže to nejsem já, když se mi nic nestane. Prostě mi musí spadnout učebnice. Rychle jsem se sklonil zády k Lucasovi pro tu potvoru. Zaslechl jsem, jak se otočil mým směrem, ale potom se vydal svou cestou. Uf.

Učebnici jsem si položil do tašky a tiše jsem šel za učitelem. Vešli jsme do místnosti, která se jen hemžila studenty. Hemžouni. Lucas se začal prodírat žáky a já jsem se snažil držet za ním krok. Snažil jsem se prodírat rychleji, abych učitele dohnal. Za malou chvíli jsem se prodíral po boku Lucase a ten si toho ani nevšiml. Výborně. Spařil jsem klíček pověšený u boku. Čapnul jsem klíček a v ten moment Lucas udělal velký krok dopředu, takže jsem musel udělat krok za ním, aby si nevšiml, že se mu někdo snaží něco ukrást. Potom se pohyboval rovnoměrně a já jsem dostal čas, abych dostal klíček. Byl přivázaný nějakým mořským uzlem, protože jsem nijak nemohl odvázat provázek. Periodicky jsem se po očku koukl na Lucase, jestli mě náhodou nespatřil. 

Po chvíli jsem se vzdal. Vykašlal jsem se na provázek a jeden konec jsem prostě přepálil. Konečně byl klíč v mých rukách. Hned jsem se vydal na druhou stranu pryč od Lucase, aby mě náhodou potom neobvinil z krádeže. Běžel jsem do svého pokoje a tam jsem si klíč uschoval mezi oblečení. Skrýš není úplně nejlepší, ale nedá se nic dělat, Nic lepšího mě nenapadlo.

Zrovna vešel upír, takže jsem popadl knížku a dělal jsem, že si čtu. Po očku jsem se na Denraara díval, jestli odejde, nebo ne.

,,Držíš knížku vzhůru nohama," oznámil Denraar nenuceným hlasem. Hodil jsem pohled na text. Opravdu jsem ho měl vzhůru nohama. Super, teď jak mu to vysvětlím? 

,,Zeron říkal, že četl knížku vzhůru nohama a prý to procvičuje mozek," řekl jsem první věc, která mě napadla. Denraar se na mě podíval, jako na kreténa a zavrtěl hlavou. 

,,Vy dva jste nenapravitelní. Jeden za osmnáct a druhý za dvacet bez dvou," poznamenal Denraar a promnul si kořen nosu. V duchu jsem mu poděkoval, že je tak blbý, že skočil na mojí výmluvu. 

***

Dalo mi nemálo práce, abych neusnul. V duchu jsem vymýšlel, co asi by mě mohlo potkat v třetím oddělení zásobárny. Když jsem zaslechl Denraarův klidný dech a napočítal jsem do sta, tak jsem se zvedl tiše z postele. Tiše jsem se převlékl a vyndal jsem ze skrýše klíč. Večer se už rozneslo, že se ztratil a já, jako ostatní, jsem se koukl do všech zákoutí svého pokoje kromě skrýše, kde se klíč nacházel. 

Potichu jsem se vykradl ven. Osvětloval jsem si cestu tlumeným plamenem. Klíč jsem pevně svíral v druhé ruce, až se mi jeho rýhy zarývaly do dlaně. Došel jsem k kabinetu lektvarů, kde se nacházely dveře do zásobárny. Otevřel jsem dveře a ty zrádně zavrzaly. Kdybych nemusel být potichu, tak bych ty zákeřné dveře asi nejraději rozkopal za zradu. 

Do první části zásobárny jsem vešel v klidu. Nic zákeřného mě tu nečekalo. Všechna zábava začala ve druhém úseku:

Všude samé regály plné knížek, prášků, rostlin, kousků končetin. Náhle jsem zahlédl plavat malou holčičku v sklenici, která byla asi stejně velká, jako moje hlava. Ta holčička měla rybí, ocas, blanité ruce a žábry. Potom jsem si všiml svislých panenek v zelených očích. Víla plavala, jakoby prosila vypustit ven. Bylo mi ji líto, ale nemohl jsem ji vypustit ven. Nasadil jsem omluvný výraz a zavrtěl jsem hlavou. Víla se naštvala začala pěstmi bušit do skla a něco řvát. Neslyšel jsem ji kvůli tomu sklu a upřímně řečeno jsem za to byl rád. 

Prohlédl jsem si ještě pár zajímavých věcí a za chvíli jsem se ocitl před dveřmi do třetí části zásobárny. Rozevřel jsem dlaň, ve které jsem pořád držel křečovitě klíč, a s jeho pomocí jsem otevřel kovové dveře. Docela jsem se podivil, protože všude byly dřevěné a tady najednou kovové. Ale budiž.

Jen jak jsem otevřel dveře, tak jsem spatřil doslova zvěřinec. Všude létali malí dráčci, plazili se hadi, ještěrky pobíhaly sem tam...Jedním slovem zvěřinec. Samozřejmě na regálech ještě byly různé sklenice plné prášků, rostlin, sušených květů a podobně. Jen jak jsem zavřel dveře, tak všichni na mě upřeli svá očka a znehybněli.

Potom jako na povel se na mě všichni vrhli. Ještěrky se mě snažily shodit na zem, dráčci lítali kolem mě a snažili se mě poškrábat. Vyslal jsem jazyk plamene do všech stran, aby mě dráčci nechali na pokoji a ještěrky hned přestaly v pokusech mne shodit na zem.

Veprostřed se zvedl jeden z hadů a podíval se na mě svým oceňujícím pohledem. Já jsem neměl odvahu se pohnout.

Had se ke mně doplazil a začal mě obmotávat. Z nějakého důvodu jsem ani nevzdoroval. Had mě obmotal a upřel svá kukadla proti mým očím. Netušil jsem, co mám dělat. V hlavě jsem měl jen jednu myšlenku: Omotal mě had.

Chvíli jsme stáli nehybně a potom mi lízl tvář svým rozviklaným jazykem. Byl jsem v naprostém šoku. Mě lízl had? Rene, co jsi to bral za drogy?

Had ze mě slezl a já jsem na něj udiveně koukl a ani jsem nevěděl, jak se mám zachovat. Začal mě někam vést a já jako zhypnotizovaný šel za ním. Dovedl mě do regálu a ukázal pohledem na sklenici. Byla plná žlutého prášku, který jsem hned poznal. Niagurský prášek. Ze sklenice jsem si usypal do předem nachystaného pytlíku a kývnutím jsem poděkoval hadovi. Už jsem se chtěl vypravit zpět jenže mi jeden z dráčků zatarasil cestu ke klice. Otočil jsem se zpět a spatřil jsem vajíčko. Bylo zelené a podle velikosti asi patřilo tomu hadovi. Ten mi ho popostrčil blíž, že ať si ho vezmu. Poslušně jsem si vajíčko vzal a kývnutím jsem se rozloučil. Odešel jsem se zásobárny a po cestě jsem klíček nechal na jednom z regálů druhé části. 

S úsměvem jsem se vracel do pokoje a pozoroval jsem vajíčko, které jsem dostal. V pokoji jsem mu udělal narychlo postýlku z mikiny a šel jsem si lehnout.