Jizvy

Doma

Otevřel jsem oči. Spatřil jsem strop. Bílý strop. Po chvíli mi došlo, že poslední, co si pamatuju je, že jsem měl hysterický záchvat smíchu na ulici. A potom nic. 

Vymrštil jsem se do sedu. Svaly mě bolely, proto jsem se trochu zamračil. Rozhlédl jsem se. Pokoj v domě Tekumiho a Arthura. Ten červenobílý. Na nočním stolku stála sklenice s vodou. Teprve teď jsem si uvědomil, že mám žízeň. Vypil jsem vodu ze sklenice, jako kdybych nepil snad týden. 

Bolela mě trochu hlava, ale dalo se to vydržet. Vstal jsem z postele a zjistil jsem, že ze mě někdo sundal všechno oblečení kromě boxerek. Dopotácel jsem se ke skříni a vzal jsem si něco na sebe. Oblékání se mi dalo těžce. Točila se mi hlava a měl jsem takový pocit, že jsem na kolotoči. 

Zavrtěl jsem hlavou a rázně jsem zamrkal, abych se trochu vzpamatoval. Otevřel jsem dveře. Nikdo na chodbě nebyl. Povzdechl jsem si. Takže jsou asi všichni dole a já budu muset po schodech dolů. Jen abych nehodil hubu. 

Potřeboval jsem se držet za opěradlo, ale postupně bolest hlavy odcházela. Zvedl jsem pohled od schodů a podíval jsem se na gauč v obýváku. Na mě se upíraly tři páry očí. Jedny fialové, které náležely Tekumimu, jedny nazlátlé - Arthur a jedny nebesky modré. Na třetí pár očí jsem musel vykulit kukadla.

,,Nečum tak na mě," ozval se majitel těch nebesky modrých očí. A hádejte, kdo to byl. No jasně - Den. Kdybych měl udělat seznam lidí, které bych tu mohl spatřit, zrovna Den by byl na posledním místě. 

,,Co tu děláš?" zeptal jsem se a založil jsem si ruce na hrudi. Tekumi a Arthur se ani nesnažili mi něco vysvětlit. Já jim to ještě oplatím.

,,Jsem se ptal taky, když jsem tě spatřil, jak si seděl na kolenou uprostřed ulice a smál ses, jako kdybys byl nějaký blázen," odpověděl mi nenuceně černovlasý upír a poplácal na místo na gauči vedle sebe. Pořád jsem měl založené ruce na hrudi, ale sedl jsem si. Ne na místo, kam mě pozval Den, ale naproti těm třem. Těkal jsem naštvaně nechápavým pohledem, jestli vůbec takový existuje, mezi nimi. 

,,Sem tě přinesl Den. Byl jsi v bezvědomí a vypadal jsi příšerně. Na nic moc jsme se nevyptávali, protože jsme to ani nepotřebovali. Poslali jsme Dena s tebou v náruči do tvého pokoje. O patnáct minut později se Den vrátil do obýváku a vysvětlil nám, že tě pozoroval, jestli by se něco zvrtlo. Potom tě musel odnést sem," vysvětlil Arthur nenuceně. 

Pomalu jsem přemístil pohled na Dena. Měl jsem sto chutí ho uškrtit. Jak to, že za mnou šel?! A ani mi to neřekl?! Zavrčel jsem na něj.

,,Šššš, Rene, jen ti chtěl pomoct. Jestli by tam nebyl, tak by jsi tam doteď ležel," snažil mě uklidnit Tekumi, ale v hlavě mi proletěla mysl, že bych se radši probudil tam, než tady JEN V BOXERKÁCH, ,,a nebo by tě ještě chytili jako podezřelého!"

Na to jsem odpověď neměl. V nějakém smyslu měl Tekumi pravdu. Povzdechl jsem si a povolil jsem ruce. Ke mně si přisedl Den a objal mě za ramena. Podíval jsem se na něj s jedním zvednutým obočím.

,,Teď tu zůstaneš, dokud neodejdeš od šoku, že jsi ty tři zabil a potom se vrátíme do akademie," zabrblal mi Den do ramena. Teprve teď jsem si na 100% uvědomil, co jsem udělal. Sebral jsem třem lidem život. Mohli mít rodinu a kamarády. Možná neměli na výběr, proto šli na takovou práci. 

Zavrtěl jsem hlavou. Moje rodiče taky měli rodinu a kamarády a stejně je nemilosrdně zabili. A kdyby se protivili té práci, tak by se netvářili tak, že e jim líbí zabíjet. Byli to sadisti, kteří si zasloužili smrt. Teda alespoň myslím. 

I když byli špatní lidé, nemohl jsem si odpustit to, že jsem jim vzal život. V ten moment jsem mohl dvě věci. Buď je nechat naživu, nebo je zabít. Doufal jsem, že jsem vybral menší zlo. Jestli bych je nechal naživu, tak by mohli pokračovat ve své práci. 

Ani jsem si nevšiml, jak mi do ruky někdo vložil hrníček s něčím teplým. Ta tekutina voněla krásně. Taková jarní a domácí. Koukl jsem se do hrnku. Čaj jako čaj, ale ta vůně. Napil jsem se. Mňam, taková dobrota. 

Podíval jsem se na toho boha, který mi ten čaj udělal. Arthur. Usmál jsem se na něj. Arthur mi dal dětskou pusinku na čelo a odešel někam do kuchyně. 

,,Jůj, to bylo roztomilé," ozvalo se klíště, které mě pořád objímalo za ramena. Vstal jsem s nahraným naštvaným obličejem a šel jsem někam jinam. Do kuchyně třeba. 

Moje oči spatřily talíř plný sušenek. Vypustil jsem z hlavy okolní svět a vrhl jsem se na to božské jídlo. Mm, dobrota. Za pár okamžiků jsem stihl sníst půlku talíře.

,,A nám jako nic nenecháš? A vůbec, co je to za zvyk jíst všechno, co zahlédneš. Jdi pryč," vyhnal mě z kuchyně Tekumi a zahnal do obýváku, kde seděl Den. Radši jsem tedy zamířil nahoru k sobě do pokoje. Musel jsem si srovnat myšlenky v hlavě. Stalo se toho strašně moc a já mám v hlavě guláš.

Plácl jsem sebou na postel. Napomínal mi postel u nás doma, když byli ještě rodiče na živu. A zase vzpomínky.

Pretocil jsem se na záda a složil jsem si ruce na břicho. Díval jsem se do stropu a přemítal.

Jedna věc je jistá. Ti tři jsou mrtví a vrátit čas nijak nejde. Teda, jestli se nemýlim. Žádný způsob neznám a ani nekolovaky drby o něčem podobném.

Druhá věc je, že jsem vyplnil rodičů. Sice mi to neřekli oni sami, ale myslím, že sen, který se mi zdál, něco znamenal.

No a třetí věc, že jsem musel ještě navštívit rodiče na hřbitově a zakončit, co jsem začal. Teď se jenom zbavit jizev a na tento úsek svého života mohu zapomenout. Zbývá mi ještě pár věcí. Ale prozatím se musím ještě trochu vzpamatovat. Konec konců, můj organismus není zvyklý na to, že někoho zabíjím.