Jizvy

Noční výprava za Morriganem

Celý týden byla nuda. Na hodinách živlů jsme se skoro nic nového nenaučili. Pořád jsme procvičovali pohyby na magii země, jinak nic nového.

Na ostatních předmětech jsme probírali novou látku a psali si zápisky. Jak říkám - nuda.

Něco zajímavějšího se začalo dít, když se blížil čas úplňku dvou lun. Připravoval jsem se do lesa a dával jsem si záležet, aby Denraar nic nezjistil. V poslední době mezi sebou ani moc nemluvíme. Někdy upír má poznámky k tomu nebo támhletomu, ale jinak nic.

Konečně nastal den, kdy jsem se měl vypravit za květem Morriganu. Cely den jsem byl jako na jehlách. Jednou jsem dokonce vyjel na Zerona kvůli maličkosti. Jako malá holka. Ještě k tomu nám řekli, že si uděláme pokus při vaření lektvarů na známky. Takže něco jako hromadné zkoušení. Skvěle. Na ostatních předmětech jsem byl neskutečně znuděný a ospalalý. Divím se, že jsem tam neusnul.

Večer po večeři nějakého lišejníku jsem vyběhl nahoru a připravil jsem si vak na noční výpravu. Upřímně řečeno jsem se trochu obával, co se mi může stát v lese. Učitelé nám zakazovali do něj chodit ve dne a já si nedokázal představit, co tam potkám v noci.

Jenže mast na jizvy byla velmi důležitá a mě nemohl odradit nějaký lesík. Až potom jsem si uvědomil, jak jsem se mýlil.

Počkal jsem, až Denraar bude spát a potichu jsem se vykradl z postele. Oblékl jsem si něco pohodlného a vylezl jsem oknem ven. Spadl jsem tiše na zem, popadl jsem vak a uháněl do lesa. Svítit jsem si nemusel, protože při úplňku jsem všechno výborně viděl. Šel jsem pro jistotu tiše, abych na sebe neupozorňoval nějaké nebezpečné a hladové tvory.

Za mnou praskla větvička. 'Jako v hororu' pomyslel jsem a rázně se otočil s plamenem v dlani. Nikdo tam nebyl. Pořádně jsem se rozhlédl, ale nikoho jsem nespatil. Ucítil jsem něčí dech na hlavě. Pomalu jsem zvedl hlavu a vykulil jsem oči. Usmívala se na mně nějaká zrůda. Už jsem ji někde viděl. V učebnici na biologii. Požírač. Ještě jsem se smál originalitě autorů. Jenže teď mi nebylo do smíchu.

Ucukl jsem do strany a ta věc dopadla na místo, kde jsem ještě před chvílí stál. Měl velmi tmavou srst, tlapy jako orobus (něco jako hyena), nahou lebku s prázdnýma očima a velikou tlamu plnou ostrých zubů s dlouhým jazykem. Tím se po mně ohnal. Jestli bych neuhnul, tak by mi ho omotal kolem krku a začala by škrtit.

Napřáhl jazyk ještě jednou a ohnnal se po mně. Vystřelil jsem ránu ohně přímo na střed jazyka a propálil jsem ho naskrz, takže konec spadl do trávy a druhý si ta zrůda zatáhla do tlamy a zaskučela.

Nestrácel jsem čas a upaloval jsem pryč, co mě síly stačily. Daleko za sebou jsem zaslechl zvuk běhu. Zahnul jsem doprava a přidal na rychlosti. Potom jsem se na chvíli zastavil. Z vaku jsem vytáhl voňavku, kterou jsem ukradl nějaké holce ze třídy a vylil jsem obsah na sebe. Požírač se orientoval většinou na pach. Teď jsem ho změnil a on mě nenajde. Alespoň doufám.

Poodešel jsem několik kroků vzad a dřepl jsem si za keř. Požírač se zanedlouho přihnal a začal vtahovat vzduch. Potom se ohlédl do stran, ale nezahlédl mě. Zmátl jsem ho. Vydal se jiným směrem a já si úlevou oddechl.

Tiše jsem se začal plížit lesem, až jsem se dostal na louku. Celá byla pokryta modrými květy Morriganu. Usmál jsem se pro sebe a začal jsem sbírat květiny do vaku. Když jsem ho měl plný, nasadil jsem si ho na záda a potichu jsem opustil jsem louku.

Už jsem si myslel, že dojdu v klidu do akademie, jenže ne. Ze stromu dopadli tři požírači. Všichni tři mi zahrozili jazyky a ten třetí ho měl kratší. Asi ten, kterému jsem zdrhnul. Ten parchamt si pozval kamarády na posílení.

Náhle na mě začali útočit všichni tři najednou. Ne jazyky, ale drápy. Jen tak tak jsem stíhal uhybat. Cítil jsem, že za chvíli udělám chybu a jeden z nich mě zasáhne. Nenapadlo mě nic moudřejšího, než vzít nohy na ramena a zdrhnout.

Jenže ty dvě zrůdy byly rychlejší, než ta třetí s poškozeným jazykem. Byly strašně blízko a dokonce mě doháněli. Narychlo jsem se ohlédl a spatřil požíračovu tlamu  padesát palců od mé. Lekl jsem se a začal jsem běžet rychleji. Vystřelil jsem naslepo ohnivou střelu rukou. Nikdo nezaskučel. Minul jsem.

Najednou jsem spatřil akademii. V duchu jsem se zaradoval a uháněl jsem k budově. Pořád jsem slyšel za sebou požírače. Nikdo je nesměl vidět. V lese jsem se bál střílet ohněm, protože jsem mohl podpálit les a potom jsem ještě mohl být za to vyloučen z akademie. Proto jsem se rozhodl na ně střílet ohněm jen tehdy, kdy budou mimo les. Oháněl jsem se ohněm tak, abych je nepustil k akademii a zahnal plamenem pryč do lesa. Jenže požirači byli tvrdohlaví. Chtěli mi za každou cenu pohltit vzpomínky a potom sežrat.

Té představy jsem se začal bát. Začal jsem střílet ohněm intenzivněji a dál. Jenže jsem byl udýchaný, takže jsem se musel rychle dostat pryč. Do pokoje.

Poslal jsem na ně velký jazyk plamene a dal jsem do něj nemálo energie. Tím jsem si vyhrál čas a vyrazil jsem sprintem k oknu svého pokoje. Před oknem totiž rostl strom, takže jsem neměl problém se dostat oknem dovnitř. Zavřel jsem tiše okno a vyhledl jsem z něj ven. Požírači tam ještě chvíli stáli, ale potom odešli. Oddechl jsem úlevou. Za mnou se zavrtěl Denraar a něco zamumlal. Lekl jsem se a schoval se pod stůl. Denraar pokračoval spát. Ty parchante, vylekal jsi mě.

Opatrně jsem vstal a vytáhl jsem z vaku květiny Morriganu. Teď je jen někde vysušit a část masti bude hotova. Zatím jsem je položil do prázdné sportovní tašky. Potom najdu někde místo na sušení. A teď spánek.

Potichu jsem si sundal sportovní oblečení a lehl jsem do postele. Už jsem cítil, jak se pomalu blížím k okamžiku, kdy mi jizvy na zádech zmizí.