Jizvy

Setkání s dávnými známými

Nebe se zatáhlo a na město padl soumrak. Sem tam na nebi byly vidět hvězdy, ale většinu jejich světla tlumily pouliční lampy. Na ulici nikdo nebyl. Většina lidí teď seděla doma s rodinou a popíjeli čaj se sušenkami u televize. Já jsem naopak seděl na střeše, zatímco Tekumi a Arthur šli na večírek. 

Byl jsem celý v černém pohodlném oblečení. Oblékl jsem si dokonce masku na půl obličeje, takže mi byly vidět jen oči a trochu i čelo. Ale to zakrývaly vlasy, které jsem výjimečně nechal jak jsou a nesčesával jsem je dozadu. Vítr mi jimi proudil, takže se s ním pohybovaly. Oči vyhlíželi tři siluety, které se měli každou chvíli vloupat do jednoho z domků, na které jsem měl výhled ze střechy. 

Nemusel jsem čekat dlouho. Tři siluety se objevily za rohem a potichu se vydali ke dveřím jednoho z domků. Půlminuta na otevření zámku za pomocí drátku a už byli vevnitř. V jednom z oken se rozsvítilo světlo. Kvůli žaluziím jsem neviděl, co se tam děje, ale to mi moc nevadilo. Jen co se rozsvítilo, tak jsem seskočil ze střechy a tichým krokem jsem došel ke dveřím toho domu. Bez jakýchkoliv nepotřebných zvuků jsem se vešel do domu a šel jsem do pokoje, kde se svítilo. Dveře byly trochu otevřené, takže jsem nakoukl dovnitř. 

,,...prosím, já to všechno splatím, jen mi dejte čas, prosím!"

,,Času jsi měl dost. Promarnil jsi ho, takže si zasloužíš být podříznutý, jako prase!"

Ozval se zvuk nože o kůži a následné tlumený pád. Ben Walter padl k zemi s otevřenýma očima a smrtící ránou na krku. Krev se postupně začala prosakovat do parketů. Tak, nádech, výdech. Teď, nebo nikdy!

Rozrazil jsem dveře střelil po nájemných vrazích ohnivou střelu. Dva to nečekali a už by je stihla, jenže třetí zareagoval a vyblokoval ji. Takže jeden z nich ovládá oheň. Neztrácel jsem čas a atakoval jsem znovu. Ke svému parťákovi se přidali ti dva a pomohli mu odrazit údery. Jeden ovládal vzdušnou magii a jeden magii země. 

Neměl jsem čas na další úder, protože na mě zaútočili. Kusem země na hlavu! Uhnul jsem. Mi mohli srazit kebuli a ani se za to nestydí! Zavrčel jsem a začal jsem je bombardovat údery. V tom masakru jsem ani nezahlédl, že jeden někam zmizel. Ale hned jsem to zjistil. Někdo mě chytil zezadu a praštil do krku. Na pár sekund jsem ztratil kontrolu nad sebou. Visel jsem na rukou jednoho těch vrahů a těch pár sekund mu stačilo, aby mi sundal masku. 

,,Ale, ale, ale, koho to tu máme. Letní klient. Ty ještě žiješ, buzno?" zasmál se mi jedovatě do ucha chlápek, který mě držel. Pokusil jsem se vymanit z jeho sevření, jenže marně.

,,Je to opravdu on?" zeptal se další a přistoupil ke mně blíž. Ukazováčkem mi otočil bradu tak, abych se mu podíval do očí. Zamračil jsem se na něj, ale nevydal jsem ani hlásku.

,,Jo, je to on. Pamatuji si jeho obličej. Byl tak krásný, když měl na sobě grimasu boleti," zasmál se třetí. Podíval jsem se na něj. V jednom okamžiku se mi mihly vzpomínky, které se těch tří nájemných vrahů týkaly. Oči mi vzplály zlostí a ruce se mi sevřely v pěst.

Hlavou jsem bouchl toho zezadu, který mě držel, a vymanil jsem se ze sevření. Pěstí jsem trefil nos toho druhého, který si prohlížel můj obličej a třetího jsem kopnul do žeber. Ten se nenechal vyvést z rovnováhy a hned na mě zaútočil zaostřenými kousky země. Už jsem byl v panice, ale najednou jsem dostal nápad. Natáhl jsem proti ostrým nákonečníkům ruku a nechal je, aby se roztavily. Lávu jsem použil proti něj, ale ten jen obratně uhnul. 

Zaslechl jsem, jak jeden z ležících na zemi se zvedl a chtěl po mně skočit, jenže to nestihl. Loktem jsem ho trefil do žeber. Ozvalo se křupnutí. Vrah se svalil na zem a zhluboka dýchal. Asi jsem mu zlomil žebra. 

,,Ty parchante," zařval na mě už nevím kdo, protože jsem to v té rychlosti nevnímal. Jen jsem přivolal křídla a drápem na kloubu jsem zasáhl toho, kdo na mě zařval. Druhý se skácel k zemi. 

Ticho. Otočil jsem se ke třetímu, který se ještě držel na nohou. Stál tam a koukal se zoufalým pohledem na svoje položivé parťáky. Potom pomalu se jeho oči přesunuli k mým. 

,,Jak?" zašeptal. Pochopil jsem, co myslel. Doteď je nikdo neporazil, tak proč to zvládl nějaký kluk? Odpověď byla lehká. Oni napadali kořist večer, kdy byla vysílena z dlouhého dne, jenže já jsem byl plný sil. Zvykli si na to, že se kořist moc nebránila, protože neměla sílu, jenže já ji měl. A ještě k tomu mi pomohla zlost, kterou jsem v sobě měl.

,,Už víš, jaké to je. Když vidíš lidi, na kterých ti záleží, umírat. Prohodili jsme si role. Jenže minule jsi udělal velkou chybu - nechal jsi mě naživu. Já takovou chyby neudělám," řekl jsem chladným hlasem. Neměl jsem žádné výčitky svědomí. On mi vzal všechno, teď já mu vezmu všechno. Oko za oko, zub za zub. 

S pomocí nekromantie jsem z nich začal vysávat život. Proti tomu se nedalo nijak bránit. Nás to sice neučili, ale v tajné knihovně jsem našel pár zajímavých technik. Připravil jsem se. 

Stačilo mi pár chvil a už jsem stál ve společnosti tří slupek, které se kdysi podobaly lidským tělům. Naposledy jsem vrhl pohled na svoje dílo a poslal jsem jazyk ohně, aby se dotkl parketu. Ten s mojí pomocí vzplál a dům začal hořet.

Tiše jsem se vykradl z domu a smíchal jsem se s davem čumilů, kteří se seběhli kouknout se na požár. V hlavě jsem přemítal. Nenechal jsem za sebou žádnou stopu. Kamery na ulicích nejsou, přes okno mě nikdo nemohl vidět...doufejme, že se všechno uhladí. Jestli ne, tak se o to Tekumi postará.

O pár ulic dál od hořícího domu jsem zastavil. Spadl jsem na kolena a upřel pohled do země. Zachvátil mě hysterický smích. Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsem je zabil. Zabil.  Znělo to divně, ale byla to pravda. Tekly mi slzy, ale smál jsem se. Oni byli mrtví.