Jizvy

Slza

Bolest hlavy a krku. To bylo to první, co jsem zaznamenal před tím, než jsem otevřel oči. Potom jsem ucítil, že ležím na něčem měkkém, takže jsem usoudil, že ležím n posteli. 

Nechtě jsem otevřel oči. Strop. Nebyl to strop nemocnice, nebo léčícího oddílu, nýbrž strop, který se nacházel v mém pokoji. 

Otočil jsem hlavou ke kraji postele. Ucítil jsem silnější bolest v oblasti krku, takže jsem nasadil grimasu bolesti. Hlava mě sice třeštila a kvůli tomu jsem nemohl vidět normálně, ale stejně mi došlo, kdo sedí na mé posteli s obličejem v dlaních.

Byla noc, ale měsíční světlo dopadalo na Denova záda. Skrčeně seděl na kraji postele a nevydával ani hlásku. Zahlédl jsem, jak se mu někdy pohnou záda. Tak se pohybují jen při vzlycích. Den plakal. Tiše vzlykal do dlaní, aby mě neprobudil, ale já jsem byl stejně vzhůru. Seděl v oblečení, ve kterém vyšel se mnou chytat Strachatunga. U jeho nohou jsem postřehl vak, který byl zřejmě plný kořisti, za kterou jsme původně šli.

,,Dene," zachraptěl jsem. Dalo mi hodně sil, abych něco řekl, ale chtěl jsem, aby na mě Den obrátil pozornost. Ten se trochu lekl a otočil se ke mně. Měl uslzené oči a koukal se na mě provinile.

,,Rene," vymáčkl ze sebe zlomeným hlasem a vzal si mě do náruče. Nemohl jsem se vzepřít, takže jsem mu položil hlavu na rameno. Do nosu mě udeřila vůně mentolu. Jeho vůně. By mě zajímalo, jak asi voní kombinace mé čokolády a jeho mentolu.

,,Promiň, odpusť mi prosím. Nemohl jsem se zdržet. Proto jsem se neproměňoval. Protože jsem se bál, že to skončí takhle. Ale tam jsem to udělat prostě musel. A potom, když jsem se na tebe koukl, jak jsi tam ležel bezbranně a celý krk máš v krvi, nemohl jsem se udržet na uzdě a...," vysypal ze sebe a vzlykal mi do ramene. Pevně mě držel, jakoby jsem mohl někam odejít. Jenže byl jsem natolik slabý, že jsem se mohl sotva hnout. 

,,Krev jsem ti vrátil, když jsem se vzpamatoval, ale byl jsi stejně v bezvědomí. Moc jsem se o  tebe bál. Odpusť mi prosím. Můžeš mě žádat cokoliv budeš chtít, jen mi odpusť," pokračoval mi vzlykat do ramene a mně došla jedna věc. Poslední ingredience. Slza upíra. Teď jsem měl příležitost. Bolela mě ice hlava, ale mohl jsem ještě přemýšlet.

,,Slza...tvoje..slza," zachraptěl jsem mu do ramene Den se ode mě odstranil a podíval se na mě. Oči mu zářily. Sice měl grimasu žalu a bolesti, ale jeho oči byly krásné. 

Položil mě opatrně zpět do postele a šel pro zkumavku, která ležela u mě v šuplíku. Ukradl jsem ji na hodině lektvarů, protože jsem věděl, že budu muset někam slzu uschovat. Den ji opatrně vzal a přiložil si ji ke tváři. Párkrát mrknul a do skleněné nádobky napadalo několik slz. Byly vzácné. Natolik, že se prodávaly na černém trhu za velké peníze. Sámi upíři si je někdy museli kupovat, protože nebyli schopni začít jen tak plakat. Rasa upírů je velmi silná v oblasti citové.

Den položil zkumavku na noční stolek vedle mé postele a sedl si zpět ke mně. Vzal mě za ruku a podíval se svýma zářivýma očima do těch mých. Bodlo mě to u srdce. Nemohl jsem ho vidět takhle zničeného. Všechno záleželo jen na mně. Záleželo jen na mně, co teď řeknu. Jeho psychický stav jsem držel ve svých rukou a bylo jen na mně, co s ním udělám.

,,Od..odpouštím..ti," vytáhl jsem ze sebe. Drásalo mi duši ho vidět v takovém stavu. Pamatoval jsem si ho věčně veselým a tvrdým a teď přede mnou seděl upír, který byl pár kroků od hluboké deprese. Při znění jeho slov se mu rozzářilo v očích. Rychle, ale přesto opatrně, mě opět zvedl do sedu a objal mě. Položil jsem mu ruce na záda a zavřel jsem oči. Den mi děkoval do ramene a vdechoval moji vůni čokolády. 

***

Ráno jsem se vzbudil od toho, že jsem na sobě ucítil magii. Je to divný pocit, ale existuje. Otevřel jsem oči a zahlédl jsem, jak Den má ránu na předloktí a z ní vede krev ke mně do malé ranky do krku. Jen co zahlédl, že jsem se vzbudil, přestal. Vodou si začal léčit předloktí a potom se přemístil na malou ranku na mém krku. 

,,Budeš se teď cítit líp. Moje krev se smíchala s tvojí, takže tvé tělo ji v klidu přijme," vysvětlil mi a omotal si předloktí předem nachystaným obvazem. Měl pravdu. Cítil jsem se líp a měl jsem víc sil než včera v noci.

,,Kde ses to naučil?" zeptal jsem se a vstal jsem z postele, Koukl jsem se na hodiny. Do vyučování jsme měli ještě čas, takže jsem se v klidu začal chystat.

,,Jednou ze složek krve je voda. Používám jen tu vodu a hýbou se i ostatní složky krve. Párkrát jsem to zkoušel, když mi třeba kápla krev na koberec. Máma by mě potom totiž zabila," vysvětlil mi. Dokončil s obvazem a přistoupil ke mně. Přitáhl si mě blíž a pevně objal.

,,Díky, že jsi mi odpustil a nebojíš se mi koukat do očí i když teď víš, kdo jsem," zamumlal mi do krku a zesílil stisk. Objetí jsem mu opětoval a zabořil jednu ruku do jeho hebkých černých vlasů. 

,,Každý máme nějakou tu stvůru v kleci. Jediný rozdíl je v tom, že někdo má tu klec otevřenou a někdo ji má pevně zavřenou," odpověděl jsem mu do ramene a odtáhl jsem se. Den se na mě usmál a šel si balit věci na vyučování. 

Byl jsem dokonce rád, že se to stalo. Teď mezi námi nebylo žádné tajemství a věděl jsem důvod, proč se Den nikdy neproměnil. Nikdy by mě nenapadlo, že to bude kvůli mně, ale jedna věc mi nehrála. Proč má kovové drápy?

,,A proč vlastně máš kovové drápy?" zeptal jsem se po cestě do třídy. Řekl jsem to tiše, aby nikdo jiný to neuslyšel. Den se na mě nechápavě podíval a potom mu to došlo.

,,Rodiče mi je nechali udělat, abych měl lepší útok. A taky protože jsem měl menší problémy. Vždycky mi krvácely, když jsem se proměnil, takže jsme to vyřešili kovem. Musím přiznat, že samotná procedura byla příšerná, ale výsledek stojí za to," odpověděl mi Den a proměnil malíček. Nehet opravdu byl kovový. Šáhl jsem si. Ostrý. Ani se nedivím, proč Strachatungovi se tak lehce rozpáralo břicho.