Jizvy

Návštěvnický den

Dneska jsme se neučili kvůli návštěvnickému dni. Rozhodl jsem se nasadit masku kluka, který se pořád usmívá a vůbec mu nevadí, že nikdo nepřijde ho navštívit. Šlo mi to celkem dobře. Nikdo neodhalil ten falešný úsměv. Asi jsem hodně dobrý herec. 

Celý den jsem chtěl trávit v pokoji a číst si nějakou knížku, nebo se učit na test. Nemohl jsem se koukat na ty šťastlivce, kteří si vyměňují novinky s rodiči, objímají se, vytahují se známkami a schopnostmi a rodiče na ně koukají s hrdostí. Neměl jsem chuť na závist, proto jsem se rozhodl zůstat v pokoji.

Staral jsem se o vajíčko, které jsem dostal od toho hada. Vzal jsem jedno ze svých trik a vypiplal jsem se skládáním postýlky, která mi zabrala asi půl hodiny. Opatrně jsem vložil do postýlky vajíčko a pohladil jsem skořápku. 

Denraar právě vyběhl z pokoje, protože zahlédl v okně svou rodinu. Jen jsem si povzdechl. Nedovolil jsem si smutek, tak jsem popadl knihu a začal jsem číst. Zrovna se začalo v příběhu něco zajímavého, tak mi někdo poklepal na dveře. Automaticky jsem řekl 'dále' a do pokoje vešel Zeron. 

,,Chtěl jsem tě představit svým rodičům. Teda jestli ti to nebude vadit. Jsi můj kamarád, takže...," řekl Zeron a promnul si krk zezadu. Koukal někam do rohu, takže jsem mu neviděl do očí. Po chvíli zvažování jsem se rozhodl jít se Zeronem. Alespoň si protáhnu nohy a nebudu celý den zalezlý v pokoji. Před odchodem jsem zkontroloval vajíčko pohledem a vyšel jsem z pokoje.

Zeron byl rád, že jsem s ním šel, proto mi shrnul, koho z jeho rodiny uvidím. Táta, máma, babička a bratr. Ten se má. Já bych si vystačil jen s jedním. Tiše jsem si povzdechl, aby si toho Zeron nevšiml.

,,A proč tady vlastně nemáš rodiče? To jsi chtěl celou dobu trčet v pokoji?" zeptal se Zeron. Ach jo, za tuhle otázku bych ho nejraději uškrtil. Ale musel jsem vymyslet nějakou výmluvu.

,,Mají fůru práce, proto si na mě nenašli čas," odpověděl jsem a tak moc jsem si přál, aby to byla pravda. Pořád jsem měl před očima jejich smrt.

Na akademickém dvoře všude byli studenti se svými rodiči a vesele si povídali. Přiměl jsem se koukat do země, aby mě nesžíral nepříjemný pocit. Zastavili jsme se u jedné rodiny, kterou mi Zeron popisoval. Babička byla moudrý světlý elf, matka byla po babičce, otec vlkodlak a bratr jakoby Zeronovi z oka vypadl. Byl jako mladší verze Zerona.

,,Jú, ty musíš být Ren," zapištěl bratr Zerona a hrnul se ke mně. Upřímně řečeno, jsem neočekával takovou reakci. Maličký elf mě objal a já stál jako opařený. Po chvíli jsem ho taky objal.

,,Tramine, nech toho. Vidíš? Ren je trochu v šoku," zasmál se Zeron a já jsem mu pohledem poděkoval. Tramin se ode mě odlepil a hodil na bratra naštvaný pohled. Potom se otočil na mě a věnoval mi rozpačitý omluvný úsměv. 

,,Tak ty jsi ten legendární žák? Rád tě poznávám," ozval se Zeronův táta a podal mi ruku. Stiskl jsem ji. 

,,Jsem Fer a tohle je moje manželka Rhan," představil se vlkodlak a kývl směrem k půvabné ženě. Ta se na mě usmála a jsem nemohl neoplatit úsměv. 

Začaly klasické otázky. Tramin mě dokonce poprosil něco ukázat, tak jsem u předvedl pár kousků z magie ohně a jako třešničku na vrchol poháru jsem mu pomocí lávy udělal podobiznu dráčka, kterého jsem viděl v zásobárně. Po chvíli jsem se vymluvil a odešel jsem o kousek dál. Chtěl jsem je nechat o samotě, aby si užili jeden druhého. 

Stoupl jsem si do stínu nějakého stromu a opřel se o jeho kmen. Pozoroval jsem ostatní rodiny. Dokonce jsem zahlédl Denraara, který kroužil s malou holčičkou a držel ji ve vzduchu. Holčička se smála. Asi upírova sestra, protože měli stejné světle modré oči. Litoval jsem, že jsem neměl žádného sourozence. To musí být tak super. 

,,Haló Rene! Slyšíš, nebo jsi hluchý? Zeron volá Rena," zakřičel Zeron a vyrušil mě z myšlenek. Podíval jsem se na něj, jako na pitomce a tím jsem mu dal najevo, že poslouchám. 

,,Tam tě někdo hledá. Honem. Myslím si, že jsou to tví rodiče," vychrlil elf a potáhl mě směrem k prostředku dvora. Byl jsem v šoku. Někdo mě přišel navštívit? 

Zeron se zastavil, pustil mou ruku a odběhl někam pryč. Otočil jsem hlavu směrem k lidem, kteří přišli mě navštívit. 

Šok. Posledního v seznamu bych měl ty dva, které jsem spatřil. Tekumi a Arthur. Co? Zavrtěl jsem pro jistotu hlavou, ale oči mě neklamaly. Opravdu tam stáli. Tekumi beze slov mě objal. Zabořil jsem mu nos do ramene a ucítil jsem vůni temného elfa. Poté mě pustil a Arthur mě taky objal. 

,,Já věděl, že mi lžeš, když jsi řekl své údajné jméno," usmál se na mě Tekumi svým úšklebkem, který se nedá napodobit. 

,,Vás dva jsem tady nečekal," vzmohl jsem se na slova. Opravdu jsem je tu nečekal. Proč přišli? Mám padáka, kvůli lhaní? Tak proč se Tekumi tváří tak vesele? On to snad hraje?

,,Nebylo těžké zjistit tvé jméno a potom i tvou minulost. Proto jsem tady. Přišlo mi špatné, že takový fajn kluk nebude mít nikoho, aby ho navštívil. Je mi to líto," řekl Tekumi. 

,,Takže teď vás můžu považovat za rodinu?" zeptal jsem se naivním hláskem i když jsem věděl, že odpověď bude negativní.

,,Jo. To znamená že v nás můžeš hledat oporu. Sám jsem ji neměl, takže ji dopřeju alespoň tobě" oznámil na pohodu Tekumi a já jsem na něj vykulil oči. Potom jsme se začali bavit o všem možném. Zjistil jsem, že Tekumi a Arthur jsou pár a nemůžou mít děti kvůli nějaké poruše. Nikdo by to na ně neřekl, ale Tekumi byl pasiv a Arthur aktiv. Myslel jsem si, že si Tekumi pod nikoho nelehne, a taky že ne, ale má moc rád Arthura, tak si přiznal svou pozici a ani si nestěžuje. Byli na mě hrdí za pátou úroveň i když Arthur řekl, že to čekal. 

Byl jsem rád. Ne, byl jsem šťastný, že jsem dostal takovou podobu rodiny. Byl jsem neskutečně vděčný těm dvěma a nechtěl jsem se s nimi loučit.

,,Dávej si pozor na upíry," řekl Arthur nakonec a odešel za Tekumim. Já jsem nic nepochopil a odešel jsem do pokoje. Tam na mě čekal Denraar, který dělal, že si mě nevšímá, ale šlo mu to špatně. Nestaral jsem se o to a padl jsem unavený na postel.