Jizvy

Nemocnice

Po týdnu se mi rány zahojily a procházel jsem rehabilitací. Mohl jsem už chodit, ale nemohl jsem se předklánět a zaklánět.

,,Tak, a teď zkus zvednout pravou ruku," řekl doktor, který stál za mnou. Koukal se na má záda, jestli vše funguje tak, jak má být. Já jen vykonával jeho příkazy. I když se tady o mě dobře starali, chtěl jsem pryč. Nikdy jsem nemocnice neměl v oblibě. V průběhu týdne jsem přemýšlel, jak si vydělám na jídlo. Krádež byla jedna z dobrých variant, jenže nejsem na krádeže stavený. Nikdy mi to nešlo. Ne, že bych to praktikoval, ale když jsem chtěl něco rodičům z legrace ukrást, tak si mě hned všimli. Takže krádež odpadá. Při vzpomínce na ně jsem vždy posmutněl.

Veřejná brigáda taky nebude dobrá. Ti tři by mne mohli najít a já nestál o další problémy. Takže to chtělo místo, kde mě nikdo nenajde.

Po tom týdnu jsem uvažoval nad tím, co mi jde nejlíp. Došel jsem k závěru, že mi jde nejlíp se prát. Kdybych nebyl natolik vysílený a vystrašený toho večera, mohl bych ty tři porazit. Ale zpět k věci. Ve městě jsou takzvané nelegálky. To jsou nelegální souboje mezi všemi rasami. Je tam pár podmínek: bez zbraní a magie. To mi vyhovuje. Takže teď jen zjistit, kde se pořádají a přihlásit se. Slyšel jsem, že se tam vydělávají dobré peníze, takže bych mohl žít někde v hotele a ostatní peníze utrácet na hodiny v tělocvičně. Znělo to celkem dobře.

,,Dobře Lorene, teď levou," řekl doktor a já ho poslechl. Záda mne trochu táhla, ale dalo se to vydržet.

,,Výborně. Teď si lehni, udělám ti masáž," nakázal doktor. Lehl jsem si na lůžko a nechal jeho ruce, aby mi masírovali záda. Byl jediný, komu jsem dovolil se jich vůbec dotknout. Konec konců, jestli chci uskutečnit svůj plán, potřebuji zdravá záda. Ani kapičku bolesti a starosti za ně, jinak bych na nelegálkách prohrál. A co hůř, možná i umřel.

,,Dám ti tuhle mast. Ta by měla pomoct proti bolesti," doktor mi ukázal mast. Já ji schválil a nechal ho, aby mi nanesl mast. Trochu to bolelo, ale naštěstí proces netrval dlouho.

,,Uvidíme, jestli ti to pomůže," řekl a zvedl se z lůžka. Vyšel z pokoje a já zůstal sám. Počkal jsem půl hodiny, protože jsem zahlédl na obale, že učiňkuje právě po půl hodině. Potom jsem opatrně vstal. Necítil jsem bolest v zádech. Zkusil jsem se projít. Chodilo se mi mnohem líp. Zkusil jsem se zavrtět v pase. Nic. Žádná bolest. Výborně. Tak tohle účinkuje.

Lehl jsem si zpět. Ta mast mi sice pomohla udělat další pohyb, při kterém jsem řval bolestí, ale nemohla být natolik úžasná, aby po půl hodině jsem mohl chodit a pohybovat se jako zdravý chlapec.

***

Minul další týden. Záda byla čím dál, tím lepší. Už jsem se mohl ohnout. Začali mě pouštět po pozemku nemocnice, abych neseděl celý den v budově. Když mne nikdo neviděl, trénoval jsem. Záda si ještě na ty pohyby trochu žalovala, ale dalo se to snést. Na tváři mi pohrával úsměv. Dokázal jsem se z toho dostat a nelegálky nebudou pro mě tak těžké.

Zbyl mi týden a já jsem si byl jist, že do toho času budu mít zdravá záda. Sice mi tam zbydou jizvy, ale s těmi se vypořádám potom. Musely být nějaké prostředky. Alespoň u těch, kteří ovládali magii vody. Ta prý jako jediná ze všech druhů magie dokázala léčit.

,,Tak ti ta mast nakonec pomohla. Jsem rád, že se cítíš líp," promluvil doktor, když vešel ke mně do pokoje. Usmál se teplým úsměvem a já jsem nemohl mu neoplatit.

,,Ukaž se," pobídl mě. Poslušně jsem sundal bílé triko a otočil se zády. Uslyšel jsem, jak se ke mně přiblížil a šáhl mi na záda.

,,Budeš tam mít docela viditelné jizvy, ale to ti nebude překážet v pohybu," pronesl zamyšleně. Já si jen povzdechl. Vyditelné jizvy. Dal jsem si úkol, že se jich zbavím. Nebude to asi tak lehké, jak jsem si myslel. Alespoň mi nebudou vadit.

,,Jestli chceš, můžu tě tu nechat do začátku školního roku v akademii. Kam se vydáš na ty dva měsíce?" zeptal se a z jeho očí vyzařovala starost.

,,Mám tetu na druhém konci města," zalhal jsem. Přeci mu neřeknu, že se chytám do nelegálek? Ani náhodou. ten by mě jinak odsud nepustil.

,,A ví o tobě?" zajímal se a zvedl jedno obočí na znak podezření.

,,Jo, jenže má hodně práce a nemůže mne navštívit," usmál jsem se, abych dal najevo, že je vše v pohodě. Už jsem se nemohl dočkat, až půjdu do nelegálek. Měl jsem hodně zlosti v sobě a potřeboval jsem ji na někoho vylít.

,,Tak dobře, Lorene," usmál se doktor a rozcuchal mi černé vlasy. Potom vstal a odešel, popřáv dobrou noc. Jenže já nechtěl spát. Porozhlédl jsem se po kamerách. Nikde nic. Výborně.

Vstal jsem z lůžka a postavil se pevně na nohy. Čas na malou rozcvičku. Začal jsem opakovat všechny techniky, které jsem si pamatoval. Přeci nepříjdu do nelegálek nepřipravený. Opakoval jsem údery, bloky, chvaty a různé chytrosti. Záda mně moc nebolela a já se pro sebe usmál. O jeden problém míň.

Trochu jsem trénoval a potom jsem přestal. Hodil jsem na sebe pohled do zrcadla. Měl jsem pořád ty samé náznaky buchet na břiše. Jenže teď byly o něco viditelnější. Ruce jsem měl slabší, než bych chtěl, takže jsem si myšlenkově poznamenal, abych se příště věnoval rukám.

Otočil jsem se. Začal jsem zkoumat své jizvy. Po jedné jsem přejel prstem. Ten rozdíl poškozené a zdravé pokožky byl kolosální. I v měsíčním světle jsem viděl rozdíl barev. Otočil jsem se zpět čelem. Nechtěl jsem je vidět. Ty jizvy mi zohavily záda. Pohlédl jsem na svůj obličej. Už jsem neměl ty velké kruhy pod očima, ale pořád jsem měl výrazné lícní kosti. Bledá pokožka mi zdůrazňovala černé vlasy a oranžové oči.

Ucítil jsem únavu. Odstoupil jsem od zrcadla a šel si zpět lehnout. Pro dnešek by to stačilo a zítra budu pokračovat v trénování.