Jizvy

Jídlo

Přinesli nám jídlo. Číšník se na nás usmál a nechal nás hned být. Popřál nám dobrou chuť a já jsem mu málem popřál taky. Ze zvyku. Bože, to by byl trapas. Otočil jsem se na Dena a popřál jemu dobrou chuť. Tak, takhle je to správně. Oplatil mi to a pustil se do jídla. Bože, tohle bylo tak boží! Nic lepšího jsem v životě neochutnal. Už chápu, proč je tohle místní specialita.

Den pořád házel pohledy na okolí a moc se nevěnoval jídlu. Působil neklidně. Měl zamyšlený výraz, proto jsem ho nechtěl rušit. Díval jsem se na jídlo a někdy zvedl pohled na upíra, který byl pořád neklidný.

Už jsem se chtěl zeptat, co se děje, Den se zvedl. Přivolal vodu z moře k sobě a ve vzduchu s ní udělal velký kruh. Vznášel se nad stolem. Kdyby spadl na písek, hranice byla by těsně za mnou. Den pustil vodu a ta klesla do písku. Rychlým pohybem zvedl ruku nad hlavu a z písku za mnou se vynořila ta voda. Udělala zeď a zavřela se. Seděli jsme v takovém ledovém vejci. Bylo vidět ven, ale kvůli tomu, že led byl celkem tlustý, nedalo se skoro nic rozpoznat. Z ledových zdí sálal příjemný chládek. Kdybych se postavil, chybělo by mi ještě půl metru, abych se dotkl hlavou "střechy". Den se se spokojeným výrazem posadil a usmál se na mě.

,,Moc vedro," vysvětlil krátce. Pobaveně jsem zavrtěl hlavou. Se předvádí. Když si to tak vezmu, někdy se předvádím i já. Zase jsem se pustil do jídla. Byl jsem rád za ty zdi. Nebylo takové vedro. 

Najedou jsem koukl na svou limonádu. Vzal jsem sklenici a trochu ji převrátil. Z limonády se stal jeden velký kus ledu. Nechápavě jsem se podíval na upíra a pak se zamračil. Tohle má být jako co?

,,Promiň, promiň," zachichotal se Den a natáhl ruku. Konečky prstů měl povolené. Položil jsem sklenici a díval se, co bude dělat. Najednou zpevnil všechny prsty ruky, která se vznášela nad sklenicí a led praskl. Pak jakoby se povolil a změnil se zase v tekutou limonádu. Natáhl jsem ruku ke sklenici, abych se napil. Byla studenější. 

,,Chtěl jsem ti trochu schladit nápoj," řekl Den jako nějaký dvořan. Musel jsem se trochu zasmát. Jeho styl mluvy, když se snaží o knižní jazyk nebo o obecně něco, co by normálně neřekl, zní vtipně. Denraar jen pobaveně protočil oči v sloup a zase se pustil do jídla.

Když jsme oba dojedli, Den natáhl ruku, aby roztopil led, ale zastavil jsem ho. Zapálil jsem si v dlani malý modrý plamínek. Hned pochopil, aby led nechal na mě a stáhl ruku zase k sobě. Pustil jsem uzdu trochu víc a v dlani jsem měl už větší plamen. Nechal jsem ho, aby mě omotal a postupně se přibližoval ke zdem. Ty začaly tát. Zesílil jsem oheň a led se úplně roztopil. Zahlédl jsem lidi, co stáli kolem a dívali se na to. No jasně, často se neuvidí tak dobře ovládaný živel. Nenápadně jsem se zašklebil a sedl si zase ke stolu. Ty vejce tu dělalo víc lidí, takže to nebyla zas taková exotika. 

Ani jsem se pořádně nestihl rozhlédnout, jak k nám už svižným krokem šel ten snědý číšník. Pomalu se už klonilo k večeru, takže jsem neviděl pořádně jeho zelené oči. Napadlo mě, že by stály za nakreslení. Nevím, jestli bych to dokázal, ale taková krása se nevidí jen tak někde. Položil jsem příbor na talíř tak, že to ukazovalo, že jsem dojedl. Kdyby byl talíř velký ciferník, tak příbor by byl přesně na pětce. Rodiče do mě pořád hučeli pravidla stolování. Zahlédl jsem, že Den udělal totéž. Takže nejsem jediný, do koho pořád někdo hustil pravidla. 

,,Ještě něco, vážení hosté?" zeptal se zdvořile brunet a vzal nám oba talíře. Skleničky s nedopitými limonádami nám ještě nechal. Divil jsem se, že jsem neměl dopito. Obvykle, když čekám na nějaké jídlo v restauraci, tak stihnu vypít celou sklenici, ale tohle byla výjimka. 

,,Ne, děkuji. Zaplatili bychom," odpověděl za oba upír a naznačil úsměv. Jeho odpověď pro mě znamenala, že jsem měl připravit peněženku. Číšník na chvíli odběhl, aby nám to všechno spočítal. Upil jsem ještě z limonády a nechal tam jen trošku. Odběhl jsem pro peněženku. Když jsem se vrátil, číšník už šel pryč od našeho stolu. Zamračil jsem se. Hned mi došlo, že Den za nás oba zaplatil. Zpražil jsem ho nevrlým pohledem. 

,,No co? Kdo dřív přijde, ten dřív mele," ušklíbl se na mě, kopnul do sebe zbylou limonádu a vstal. Vzal jsem ze stolu sklenici a taky dopil zbytek limonády. Nevěnoval jsem Denovi jediný pohled. Slyšel jsem, jak si povzdechl, objal mě kolem pasu a přitáhl k sobě blíž. Díval jsem se mu do očí. Trochu jsem se mračil. 

,,Nebuď nabručený. Nesluší ti to," broukl a políbil mě na rty. Oplatil jsem mu polibek. Pustil mě a šel si pro naše věci. 

Slunce už se sklánělo pomalu k obzoru. Chtěl jsem vidět večerní město. Prý mělo by být krásné. Šel jsem tedy za Denem do hotelu. Recepční při pohledu na mě si skousla ret. Mile jsem se na ní usmál. Den mě u dveří pokoje zpražil pohledem a pustil dovnitř. Jen, co se za ním zabouchly dveře, přisál se mi na rty. Začal mě dravě líbat. Jen tak tak jsem stíhal mu oplácet polibek. Přitáhl si mě za boky k sobě blíž a začal mi bloudit rukama po zádech. Odtáhl jsem se.

,,Jsi můj. Je ti to jasný?" zavrčel na mě dřív, než jsem stihl cokoliv říct. Aha, on se zlobí za tu recepční. Nevině jsem se na něj usmál. 

,,Klid. Patřím jen tobě," pokusil jsem se ho uklidnit a věnoval jsem mu pusinku na rty. Moje uklidnění mu zřejmě stačilo, protože si mě přitáhl do polibku. Jemnějšího, než byl ten předešlý. 

,,Jdi se hezky oblíct," pousmál se na mě, když jsem se odtáhl od jeho rtů. Vzpomněl jsem si, že po procházce už asi nikam nepůjdeme, což znamená, že zůstaneme na pokoji. A já jsem si slíbil, že ho odměním alespoň tím, že mu dneska dám. Odehnal jsem tu myšlenku do kouta mysli. Tohle bude potom. Teď procházka. Těšil jsem se na různé atrakce, večírky a podobné věci. Tohle město bylo město bylo zajímavé nejen mořem, ale i večery. Večer se nikdo nenudil. Všichni se bavili. A já jsem se nemohl dočkat, až se ponořím do večeru plného zábavy.