Jizvy

Kamarád

,,Wow, kde ses naučil téhle pružnosti?"Otočil jsem se za hlasem. Stál tam blonďatý světlý elf s modrýma očima.

,,Roky tréninku," odpověděl jsem. Bolnďák přišel blíž.

,,Nazeron," řekl a protáhl pravou ruku, abych ji stiskl na pozdrav.

,,Loren," stiskl jsem ruku. Nevím proč, ale doufal jsem, že taky půjde do akademie za ty dva měsíce.

,,Můžu ti říkat Ren? Ty mi zase můžeš říkat Zeron," zeptal se blonďák. Kývl jsem. Ještě mi nikdy nikdo neříkal Ren, ale znělo to dobře.

,,Podle věku mohu usoudit, že chodíš do akademie. Jaký ročník?" zajímal se Zeron.

,,Půjdu do prvního,"řekl jsem a elf se jakoby rozzářil. V jeho očích jsem zahlédl jiskřičky.

,,Já taky! Super, máme šanci byt v jedné třídě," řekl Zeron. Potom jsme si povídali o různých nudných věcech, jenže s Zeronem to nebylo vůbec nudné. Cítil jsem, že jsem zašel v něm kamaráda.

,,Co to máš na zádech? Kde jsi k tomu při Světle přišel?" zeptal se starostlivě Zeron. Nechtěl jsem o tom mluvit. Nechtěl jsem vzpomínat na tu noc, kdy můj život poletěl do všech pekel.

,,Promiň, ale to není tvá starost," řekl jsem co nejvlídněji. Zeron naštěstí pochopil, že o tom nehodlám mluvit. Jen pokrčil rameny.

,,Pojď se vrátit do reality. Jsme v tělocvičně a běží nám čas. Radši bych trénoval dál," řekl Zeron a posmutněl. Drkl jsem do něj loktem. Ten se na mě udiveně otočil a já se jen usmál.

,,Po tréninku můžeme někam zajít, jestli máš čas," řekl jsem. Zeron kývl a odebral se pryč. Já se vrátil ke své pružnosti. Chci udělat na majitele nelegélek dojem a k tomu se potřebuji pořádně protáhnout. Měsíc v nemocnici si vzal své, proto jsem musel přimět svaly se pořádně roztáhnout.

***

S Zeronem jsme zašli do cukrárny. Potom jsme šli do parku a povídali si. Vrátil jsem se do hotelu okolo osmé hodiny. Nic se mi nechtělo dělat. Jen jsem se osprchoval a vlezl do postele. Zítra mě čekal boj a chci ho vyhrát, abych měl nějaké peníze, když se vrátím z akademie na prázdniny.

Ráno jsem ještě zašel do tělocvičny. Procvičil jsem si údery a mou novou techniku na uhýbání - s použitím mé pružnosti a aby to vypadalo ze strany co nejlíp. Ty peníze navíc jsem asi dostal za pěkné provedení boje. Ale nebyl jsem si jist.

,,Jdeme dneska ke mně?" zeptal se Zeron po tréninku. Hodil si tašku na záda a pohlédl na mě.

,,Promiň, ale dneska nemůžu," zakroutil jsem hlavou a posmutněl v očích, ,,Co takhle zítra?"

,,Jop, není problém. A co máš dneska?" zajímal se. A sakra. Co mu řeknu? Snad mu neřeknu, že jsem zapleten do nelegálek. To ani náhodou. Sice byl můj kamarád, ale nedůvěřoval jsem mu natolik, abych mu vše řekl. Budu muset hned něco vymyslet.

,,Nepovinné doučování lektvarů," zalhal jsem. Konec konců můj otec byl zaměstnancem ve velké firmě lektvarů a já za ten čas dokázal alespoň něco pochytit. 

,,Ok, tak se uvidíme zítra. Čau," řekl Zeron a zamával mi na rozloučenou. Když odešel na vzdálenost, aby mě neslyšel, vydechl jsem úlevou. Zamířil jsem někam na oběd a potom do hotelu. 

Boj mi začínal v šest, což znamenalo, že tam mám být minimálně v půl páté, abych se stihl rozcvičit. Radši jsem vyrazil v pět, abych nepotřeboval spěchat. Promenádoval jsem se městem, které se pomalu uchylovalo k spánku. 

Ani jsem si nevšiml, jak jsem došel ke dveřím klubu. Prošel jsem známými chodbami a vynořil jsem se v samotném klubu. Zamumlal jsem něco, jako pozdrav Arthurovi a zamířil jsem do šatny.

Po půl hodině rozcvičování ke mně přišel sám majitel klubu. Přestal jsem s procvičováním úderů a zamířil jsem k tašce, kde jsem měl nadbytečné peníze za minulý boj.

,,Dal jste mi dva tisíce navíc," řekl jsem a natáhl ruku s perony. Automaticky jsem nasadil lhostejný výraz.

,,Tak zaprvé, budeme si tykat. Pro případ se jmenuji Tekumi. A za druhé dávám peníze navíc, jestli boj byl pohledný a dobře pozorovatelný. Divákům nejde tolik o výsledek, jak o zpracování," usmál se a pokynul gestem ruky, abych si ty peníze vzal. Takže jsem měl správnou teorii, ohledně peněz navíc. A proto jsem si připravil pár karet do rukávu. 

Tekumi mi popřál hodně štěstí a odešel. Procvičil jsem si pár přemetů a vyrazil jsem na další boj. Jako obvykle čekárna a proslov rozhodčího. Můj protivník, Kesot, by se dal popsat jako hora svalů, což mi hrálo do karet. Teď divákům ukážu, aby se nespoléhali na vzhled. 

Rozhodčí povolil boj a já vyšel na na dohled diváků. Sázelo na mě stejně málo lidí, jako minule. Ale škoda. Nevím proč, ale měl jsem neskutečně povýšené sebevědomí. 

Kesot vystartoval. Rozhodl jsem se, že zatím nebudu útočit a budu jen uklánět od mohutných pěstí. Kesot nepřestával s údery a vždy neuspěl, protože jsem zareagoval rychleji a po mně, v tom místě, kdy jsem před okamžikem byl, zbyl jen vzduch. 

Po chvíli mě to přestalo bavit. Počkal jsem si, až se mi pokusí udeřit do nosu. Po pár sekundách, jsem se dočkal momentu a zaklonil jsem se vzad a vyšvihl jsem nohy, abych zasáhl protivníkův obličej. Když jsem dopadl na nohy, spatřil jsem klopýtajícího vzad Kesota. Z nosu mu šla krev, jenže Kesot si toho nevšímal. Místo toho se proti mně rozběhl. Byl jsem pár stop od zdi a využil jsem toho. Rozběhl jsem se proti zdi, abych nabral rychlost. Udělal jsem pár kroků po zdi a salto vzad za Kesota. Udělal jsem úder nohou do protivníkových zad. Kesot se rozplácl na zdi.

Když se otočil, měl obličej v grimase plné hněvu. Já se jen usmál a uhnul ráně, kterou na mě protivník zaútočil. Dále následovaly mé údery do žeber a krku a úder nohou s otočkou. Kesot se svalil na zem obraný o všechny síly, které by mu mohly pomoct při vstávání.

,,Vyhrál Ather!" zakřičel rozhodčí. Udělal jsem mé vítězové gesto a přejel pohledem přes všechny diváky. Potom jem se vypravil do šatny.

,,Tak tohle byla hezká podívaná," řekl někdo za mými zády, když jsem přes sebe přetahoval triko. Dolšlo mi, kdo to byl: Tekumi.

,,Děkuji," řekl jsem, otočil jsem se k elfovi čelem a daroval mu malý úsměv.

,,Na, tady je dvanáct tisíc plus tři za hezké zpracování," řekl Tekumi a podal mi obálku. Potom odešel a nechal mě osamotě. Přepočítal jsem peníze, jestli se náhodou nespletl a s pozvednutým koutkem úst jsem odešel z klubu.