Jizvy

Překvapení

,,Ale prosim tě. Nechystám tě tady znásilnit,"řekl upír. Měl černé vlasy s tmavě modrým proužkem, nebesky modré oči a typické puberťátské oblečení.

,,Co já vim, možná jsem tě mohl vzrušit jen nahým hrudníkem," řekl jsem. Po pravdě řečeno, jsem o tom nic moc nevěděl. Ano, jsem panic, ale to teď není podstatné. On to asi nepoznal a to bylo jen dobře.

,,Kdybych chtěl si to s někým rozdat, byl bys na posledním místě v seznamu," řekl lhostejným výrazem a sedl si na postel. Bez pomocí rukou si sundal boty a položil si nohy na postel.

,,Ale pořád jsi mě z toho seznamu nevyškrtl," řekl jsem a otočil jsem se k němu zády, abych si vyhrabal něco v tašce. Dovolil jsem si dokonce pozvednout koutky úst na náznak vítězství, protože upír nic neodpověděl.

,,Mohu alespoň vědět tvé jméno, abych ho na ten seznam vůbec napsal?" zeptal se. Já se narovnal a uchechtl si. Otočil jsem se k němu na patě a zkřížil ruce na hrudi.

,,Loren Meryver, k vaším službám," řekl jsem a sarkasticky se poklonil. Upír se také postavil a upravil si vlasy.

,,Denraar Eneron, k vaším," řekl a uklonil se. Takže jsme v tu hru začali hrát oba.

,,Omluvte mě pane Enerone, ale potřebuji si zajít do knihovny pro učebnice," pokračoval jsem ve hře.

,,Propouštím vás," řekl Denraar a mávnutím ruky mi pokynul, že mohu jít. Potom si sedl na postal a začal něco hrabat v tašce.

,,Jako kdybych potřeboval vaše svolení," zamumlal jsem a vyšel z pokoje. Nebyl jsem si jist, jestli mě zaslechl, ale bylo mi to jedno.

Znáte takový pocit, kdy už na první pohled víte, že se s nějakým člověkem nebudete bavit? Přesně tohle jsem cítil při rozhovoru s Denraarem. Myslel jsem, že dostanu nějakého normálního spolubydlícího, ale asi mi osud nepřál a poslal mi toho nadutého arogantního upíra. No nic.

***

Nesl jsem hromadu učebnic z knihovny. Byl jsem rád, že alespoň vidím na cestu. Otevřel jsem dveře do pokoje a vešel dovnitř. Položil jsem učebnice na postel a otočil se na místo, kde měl být Denraar. Líbal se tam s nějakým klukem. Asi vlkodlak. Nechtěl jsem je vyrušovat a tiše jsem zašel do koupelny. Zajímalo mne, jestli ti dva mě vůbec postřehli.

Za chvíli se z pokoje ozvaly úchylné zvuky. Pustil jsem vodu, abych je neslyšel a šel jsem se osprchovat. Jakože jen tak, abych v té koupelně nestál.

Po půl hodině všechno přestalo. Počkal jsem ještě deset minut. Když se ozval zvuk zavírajících se dveří, jsem konečně vypadl z koupelny.

Na své posteli seděl Denraar. Byl jsem rád, že už oblečený. Hrabal se v tašce. Ani se na mne nepodíval.

,,Co to mělo znamenat?" zeptal jsem se a nasadil nic neříkající výraz. Nasadil jsem ho proto, že jsem nevěděl, jaký mám mít z toho pocit: můj spolubydlící, na kterého naprosto kašlu, mi udělal překvapení, že se začne milovat s nějakým klukem v NAŠÉM pokoji. Kdyby by mi alespoň řekl, ať v nejbliší půlhodinu nejdu do pokoje.

,,Žárlíš?" zeptal se a pousmál se. Chtěl jsem ho rozsápat na kusy.

,,Já a žárlit? Ne. Ale mohl bys mi to alespoň říct, ať sem nechodím," řekl jsem a sedl si na postel. Opřel jsem se zády o zeď a zkřížil ruce na hrudi.

,,Nepotřebuji nikomu nic oznamovat a hlásit, co budu kde dělat. Je to můj pokoj," zamračil se upír. Tak tohle mě dožralo.

,,Ale je to i můj pokoj! Takže to musíš oznámit alespoň mně!" zařval jsem a v okamžiku jsem byl u něj a škrtil ho jednou rukou. Druhou jsem zapálil oheň v dlani a přiblížil ho blízko Denraarova obličeje. Jeho obličej byl sotva šest palců (15cm) ode mě.

,,Wou-wou, v klidu," řekl upír a naznačil rukama, že se vzdává. Já jsem ho pustil a uhasil oheň. Vstal sem z jeho postele a vyšel ven z pokoje. Byl jsem bez sebe zlostí. Nevím proč, ale v okamžik, když jsem ho držel, jsem si vzpomněl na rodiče a ve mně zaplála zlost. Potřeboval jsem hodit všechny problémy za hlavu a jít na vzduch.

Proto jsem se vypravil do zahrady. Někteří si tam četli, jiní povídali, ale já jsem potřeboval najít nějaké tiché místo. A za malou chvíli jsem stál namístě, kde mě nikdo neviděl.

Povolil jsem svoji zlost a zapálil jsem v rukou oheň. Pěsti jsem měl obalené ohněm a měl jsem pocit, že dokonce z nosu mi šla pára. Podíval jsem se na západ. Slunce už pomalu zacházelo za obzor, což znamenalo, že bude skoro večeře. Nečekal jsem a šel jsem do reflektáře.

***

,,A já myslel, že jsem tě tu navždy ztratil," řekl povědomý hlas a jeho majitel si sedl vedle mě. Zeron. Položil si tác s jídlem na stůl a uvelebil si na židli. Na talíři měl něco, co jsem neznal. Vypadalo to, oranžový lišejník.

,,Co to jíš?" zeptal jsem se a kývl hlavou k jeho talíři.

,,Nemám tušení, ale chtěl jsem to ochutnat. Prý to není špatný," řekl elf a ukrojil si kousek. Dal si ho do pusy a začal žvýkat. Myslel jsem si, že udělá znechucenou grimasu, ale místo toho si ukrojil další sousto.

,,Můžu taky kousek?" zeptal jsem se. Byl jsem neskutečně zvědavý, jak to chutná. Zeron mi ukrojil kousek a já si ho napíchl na vidličku.

Upřímně řečeno, to nebylo vůbec špatné. Chutnalo to po nějakých bobulích a potom to začalo chutnat, jako azedur (růžová hruška).

Potom jsem zahlédl mezi žáky Denraara a zamračil jsem se.

,,Co se děje?" zeptal se Zeron, když postřehl můj úšklebek. Podíval se mým směrem.

,,Vidíš támhletoho upíra s modrým proužkem vlasů? Tak tohle je můj spolubydlící. Jen, co jsem přišel z knihovny s učebnicemi, jsem ho načapal, jak se s někým líbal. Zalezl jsem si do koupelny, abych jim nevadil a přečkal, až ten kluk odejde. Jenže ne. Musel si to s ním rozdat v pokoji a já seděl v koupelně. Pustil jsem vodu, abych ty zvuky neslyšel," řekl jsem se smrtícím klidem v hlase.

,,A to tě jakože..," Zeron si promnul zadní část krku.

,,Jakože co?" nechápal jsem, kam to směřoval.

,,Nevzrušilo?" zašeptal, abych to slyšel jen já. Koukl jsem na něj jako na debila. Potom jsem zavrtěl hlavou. Zeron vykulil oči a potom se zatvářil, jakoby mu všechno došlo.

,,Panictví ti tady nevydrží dlouho," řekl a odnesl tác. Já jsem tam jen seděl, jako by do mě uhodil blesk. Potom jsem se vzpamatoval a šel do pokoje. Byl jsem neskutečně rád, že tam nikdo nebyl.