Jizvy

Nuda po obědě

,,Mám ti toho hada uškrtit vlastnoručně, nebo se s ním vypořádáš sám?" ozval se Denraar, když vešel do pokoje. Já jsem se válel na posteli a momentálně jsem potlačoval úsměv. Radši, abych neprovokovali upíra víc. Stačilo mu, že mu Serrir ukradl maso přímo z talíře.

,,To spíš tě Serrir uškrtí dřív. Je přeci had," poznamenal jsem. Upír si jen odfrkl a plácl sebou na postel. Divil jsem se, že ještě nezačala vrzat, protože na ní padal Denraar skoro furt.

,,A kde jsi k němu vůbec přišel?" zamumlal Denraar do polštáře. Na to jsem výmluvu neměl. Přeci mu neřeknu, že jsem chodil v noci do třetího oddílu zásobárny a odtamtud jsem dostal vajíčko s Serrirem. To ne, radši udělám, že jsem otázku neslyšel.

Zvedl jsem se z postele a sedl jsem si ke stolu, který stál blíž k mé posteli a na něm se váleli moje věci. Odsunul jsem sešity, tužky a tomu podobné na stranu, abych měl prostor na úkoly. Ano, chtěl jsem si je udělat, protože jsem se nudil a s upírem se bavit nehodlám. Skončilo by to nějakou rvačkou, nebo možná hůř.

Denraar si toho všiml a složil si dvě a dvě dohromady. Sedl si vedle mě, opřel si tvář o pěst a upřel na mě svůj pohled. Pár minut jsem se ho snažil ignorovat. Ticho v pokoji se přerušovalo jen šustěním stránek a zvuku pera, které klouzalo po papíru. Po chvíli mě pohled Denraara začal štvát.

,,Co je?" otočil jsem na něj hlavu. Ten ani nehnul brvou a dokonce ani nemrkl. Pro lepší efekt jsem zvedl jedno obočí.

,,Nic. Jen jsem zkoušel po kolika minutách ti můj pohled začne lézt na nervy," usmál se jedovatým úsměvem upír. Měl jsem sto chutí mu ten úsměv oplatit, ale zdržel jsem se.

,,Přesněji řečeno tři minuty," koukl Denraar na hodiny. Odfrkl jsem si a vrátil jsem se zpět k úkolům. Jenže ne, Denraar mi musí vzít sešit, do kterého jsem psal.

,,A v tomhle se má někdo vyznat?" zeptal se Denraar a k tomu ještě otočil sešit vzhůru nohama. Ach jo, proč mě prostě nenechá být? 

,,Já se v tom vyznám a to mi stačí," vstal jsem a pokusil jsem si vzít zpět sešit. Jenže Denraar je vyšší a když ještě zvedne ruku, tak se k němu nedostanu vůbec. Věděl jsem, že k sešitu nedoskočím, proto jsem to ani nezkoušel. Jen jsem si zkřížil ruce na hrudi a vyčkával jsem.

,,Ale jdi ty. Jen se chci na chvíli cítit jako paniček psa," uchechtl se Denraar, ale ruku měl stále nahoře. Já si počkám, kdy se mu odkrví.

,,Takovou rozkoš ti neudělám," řekl jsem a přidal jsem jedovatý úsměv. Konečně jsem mu ho oplatil. 

,,A jakou rozkoš mi tedy uděláš?" zeptal se tichým dvojsmyslným tónem. V hlavě mi proběhlo, co měl na mysli, ale hned jsem tu myšlenku zahnal. Ani náhodou, toho se nedočkáš vůbec. 

Denraar si vyměnil ruce. Upíral na mě pohled a na tváři mu pohrával malý úsměv. Já jsem stál na jedné noze a druhou jsem trochu pokrčenou v koleni se zkříženýma rukama na hrudi. Vydrželi jsme tak na sebe civět asi jen minutu.

,,Přestaneš civět civilisto?" ozval se Denraar, kterého bolely obě ruce. Ha, na to jsem právě čekal. Rozběhl jsem se proti upírovi a se vší silou jsem do něj strčil. Ten vyjekl a pustil automaticky sešit. Spadl na postel a já jsem chytil můj sešítek. Položil jsem ho na stůl a věnoval jsem káravý pohled na Denraara.

Ten tam svůdně ležel a blýskal očima. Ach jo. Proč jsem musel dostat tak úchylného spolubydlícího? Za co? Co jsem komu provedl? 

Pohlédl jsem na něj se zvednutým jedním obočím a vrátil jsem se zpět k práci. Na stůl se uvelebil Serrir a začal pozorovat mé pohyby. Zkoumal moje pohyby tak bedlivě, že jsem měl dojem, že z nich potom bude psát písemku, nebo co.

Denraar pořád ležel na posteli. Po chvíli se s povzdechem zvedl. Odešel někam pryč z pokoje a po chvíli se ozvalo ťukání a do pokoje vešel Kensu. Po pravdě řečeno jsem čekal Zerona, ale mýlil jsem se. 

,,Co bys?" zeptal jsem se. Kensu přišel blíž a sedl si na prázdnou židli u stolu, kde se má údajně učit Denraar, ale ve skutečnosti se učí v posteli. Ach jo, proč to zní tak úchylně?

,,Jen jsem se tě chtěl zeptat, jak ti jde létání," řekl nenuceným hlasem. Já jsem se v duchu pokáral, že jsem po tom úspěchu vůbec netrénoval. Líná prdel.

,,Ale jo, dobrý," odpověděl jsem, ale z pohledu Kensu jsem poznal, že mě prokoukl.

,,Tak jsem si pomyslel, že bychom se mohli proletět," nabídl tedy. Zamyslel jsem se. Stejně jsem neměl nic na práci. Po chvíli jsem tedy kývl. Kensu se energicky zvedl, popadl mě za ruku a vyběhl se mnou ven. 

Po chvíli jsem letěl po boku Kensu a užíval jsem si vítr, který mě bičoval do tváře. Vzpomněl jsem si na slova otce. Prý, že si budu užívat každý let. Při prvních hodinách letu jsem mu vůbec nevěřil, ale potom jsem si uvědomil, nakolik jsem se mýlil. Teď jsem letěl s přivřenýma očima a užíval jsem si každý okamžik. 

,,Napadlo mě, že bych těm mohl trénovat létat v podobě draka," podělil se myšlenkami Kensu. Podíval jsem se na něj. No, špatný nápad to nebyl. Alespoň jsem měl něco na práci a když tak se naučím používat podobu draka.

Kývl jsem. Kensu stáh křídla a začal se řítit hlavou dolů. Zopakoval jsem pohyb po něm. Těsně u země roztáhl křídla a dopadl měkce a elegantně na zem. Přivřel jsem oči a taky těsně u země jsem roztáhl křídla. Do nich se mi opřel vítr a trochu jsem se zašklebil. Ale ve výsledku jsem stejně měkce a elegantně jako Kensu dopadl na zem.

,,Učíš se rychle," poznamenal Kensu a přeměnil se. O okamžik později přede mnou stál krásný bílý drak. Šáhl jsem si na jeho čumák a ten mi zafuněl do ruky. 

Zavřel jsem oči a přeměnil jsem se. Usmál jsem se na Kensu v dračí podobě a ten mi úsměv oplatil. Bílý drak se rozběhl a máchl mohutnými křídly. Rozhodl jsem se, že nebudu pozadu a rozběhl jsem se za Kensu. 

Létali jsme, blbli, smáli se a zkoušeli jsme svoje schopnosti. Pro sebe jsem si poznamenal, že při nějakém velkém nebezpečí bych se mohl bránit v podobě draka.