Jizvy

Den ničehonedělání

Ten den jsem nemusel nic dělat. Denraar se postaral o to, abychom se nemuseli učit. Vymluvil se, že cesta byla náročná, a ještě tam přidal pár malicherných neškodných lží. A byl jsem za to docela vděčný. Nevím ani, kde se ta únava vzala. Za normálních okolností bych nedokázal usnout na něčem rameni. A tady jsem se doslova skácel. Co to se mnou je?

Otevřel jsem oči a mé oči zahledly strop. A co ještě by mohly uvidět? Hodil jsem pohled směrem k oknu. Nebylo světlo, spíš se už stmívalo, takže jsem to odhadl něco kolem páté hodiny. Podle zvuků jsem nikde Dena nezaslechl, takže tady asi nebude.

Neohrabaně jsem vstal a šel jsem pomalým krokem ke koupelně, abych si propláchl obličej a vzbudil se. Pustil jsem si studenou vodu, ale stejně mi nepomohla. Pořád jsem byl ospalý a zvadlý. Koukl jsem se do zrcadla. Kruhy pod očima a bledá pleť, která se nevyskytuje u zdravých lidí. Vzpomněl jsem si, že bych mohl vzít si zpět Serrira, kterého jsem nechal v akademickém zvěřinci, aby se tam o něj postarali. Ani se mě nevyptávali, odkud ho mám a byl jsem za to neskutečně rád, protože měl jsem hlavu plnou úplně něčeho jiného. A teď ji mám naprosto prázdnou.

Po patnácti minutách, kdy jsem se pokusil vrátit si nějaký normální vzhled a nechodit jako mrtvola, jsem vyšel ven z pokoje, abych si vyzvedl Serrira zpět. Nebyl zrovna nadšený, když jsem ho tam odnášel, takže jsem usoudil, že by byl rád co nejrychleji odtamtud vypadnout.

Zvěřinec řídila jedna z učitelek, která byla docela milá. Trochu mi to zvedlo náladu, protože jsem nechtěl se teď vidět s někým protivným. Šel jsem chodbou a nikoho jsem po cestě nepotkal, i když už je konec vyučování a studenti mají volno. Nějaká část mě byla dokonce ráda, protože jsem neměl náladu někomu vysvětlovat, proč vypadám jako chodící mrtvola. A co bylo ještě zajímavější, že jsem to nevěděl ani já.

Konečně jsem došel ke správným dveřím, odkud se donášely zvuky různých potvor. Slušně jsem zaťukal a po chvíli jsem otevřel dveře, protože přes ten hukot jsem žádné 'dále' neslyšel.

Sice se odsud ozýval zvuk naprostého chaosu, jenže vevnitř bylo naprosto uklizeno. Křik zvířat se ozýval z klecí, ve kterých byly umístění. Když jsem vešel, tak mi přišlo, že zvuky kolem se o něco ztišily. Asi mé udivení bylo poznat na mém obličeji, protože učitelka, která měla na starosti tuto místnost, promluvila:

,,Bariéra tlumící zvuky. Jestli by jsi tu zůstal déle, tak bys neslyšel ani ceknutí," vysvětlila mi a já jsem jen kývl. Očima jsem začal hledat klec, ve které se nacházel můj had, kterému se už určitě začalo po mně stýskat. Chvíli jsem ho nemohl najít, ale koutkem oka jsem zahlédl známé zbarvení.

Popošel jsem blíž ke kleci a zahlédl jsem spícího Serrira, který se smotal a vypadal při tom roztomile. Zaslechl jsem, jak ke mně se přiblížila učitelka a koukla se mi přes rameno.

,,Byl hodný. Jedl všechno, co jsem mu dala. Není vybíravý. Zkusila jsem ho jednou vzít na ruce, ale nebyl z toho vůbec nadšený. Asi je zvyklý jen na tebe," oznámila mi a otevřela klec. Serrir sebou škubl a zvedl ospale hlavičku. Jen, co mě zahlédl, zapomněl na to, že ještě před chvílí spal, a přes mou nataženou ruku se dostal ke mně na rameno a začal se hlavičkou otírat o můj krk. Učitelka se na to jen usmála a zavřela prázdnou klec. Potom šla ke stolu a napsala něco na papír, který mi podala. Byly tam napsány různé informace, odkdy dokdy tu byl, co jedl a podobně. Poděkoval jsem jí a vyšel ven.

Cestou se mě Serrir nemohl nabažit. Moc se mu po mně stýskalo. Usmál jsem se na něj a došel jsem s dobrou náladou do pokoje. Serrir se hned při pohledu na známé místo přestal věnovat mému krku a seskočil ke mně na postel. Zkontroloval, jestli je postel v pořádku a potom se na mě koukl roztomilýma očima, jako by prosil, že si chce hrát. Tomu pohledu se nedalo odolat, takže jsem musel si sednout na postel.

Serrir mě začal všude zkoumat. Všude se po mně plazil a kontroloval mě, jestli jsem v pořádku. Hlavičkou mi dokonce zalezl pod triko a začal mi pod ním zkoumat hrudník. Snažil jsem se ho dostat odtamtud ven, protože mě lechtal všude, kam se dotkl.

Vylezl mi otvorem pro hlavu a doplazil se ke mně do vlasů. Zabořil tam svoji hlavičku a přestal se hýbat. Odpočíval.

,,To je zajímavé. Já se tě dotknout nemůžu, ale to zvíře jo," odfrkl si upír, který stál opřený o rám dveří. Ani jsem si ho nevšiml. Chtěl jsem se zvednout, ale vzpomněl jsem si na hada, který tiskl svůj čumáček mě na vlasy, takže jsem se včas zarazil.

,,Tak zaprvé: Je to Serrir. Nauč se laskavě jeho jméno. A za druhé: Je to můj mazlíček, takže se mě může dotýkat kde chce, na rozdíl od tebe," řekl jsem káravě, jako kdyby to nebylo jasné. Den si ještě jednou odfrkl a odstrčil se od rámu dveří.

,,Chceš říct, že jestli bych byl tvůj mazlíček, tak bych taky mohl šmejdit pod tvým trikem?" zeptal se po cestě ke své posteli a na sobě měl svůj typický úšklebek. Tak jsem usoudil, že mi asi prominul ten incident doma a už se na mně neštve. Jen, abych to nepokazil, protože si může každou chvíli na to vzpomenout a já bych nerad se s ním hádal ještě jednou. Neměl jsem na to náladu.

Povšiml jsem si, že výmluva 'nemám náladu' se u mě začala objevovat příliš často. A celkově jsem si povšiml, že jsem nějaký zvadlý.

,,Ne. Ty by ses nikdy nestal mým mazlíčkem," odpověděl jsem, když mi došly jeho slova. To je ale filozof. Bych chtěl vidět, jak se bude chovat, kdyby byl můj mazlíček.

Moje fantazie vyplodila obrázek Dena s psíma ušima a ocasem, který poslušně sedí a kouká na mě roztomilýma očima. Nejdříve jsem se držel, ale po chvíli jsem vyprskl smíchy.

,,Co je?" zeptal se mě nechápavě Den, kterému by asi těžko mohl přijít takový nápad. Koukl jsem na něj a myšlenkově jsem mu domyslel ještě ouška a ocásek. No, a začal jsem se smát ještě víc.

,,Jsem si tě představil s psíma ouškama a ocáskem," odpověděl jsem, když už jsem se trochu uklidnil. Den jen protočil panenky.

,,Mimochodem. Zítra už musíme normálně na vyučování, takže být tebou si projdu učivo, které jsme zmeškali. Dobře víš, že na nás učitelé nehodlají čekat," poznamenal upír, když se zvedl a šel ke stolu, aby se začal věnovat knížkám a učebnicím. Dobrá nálada hned jako na povel zmizela.