Jizvy

Mast

Skončilo nám vyučování poměrně brzo. Odpadla nám poslední hodina, protože učitel onemocněl a ostatní učitelé se nad námi slitovali a propustili nás o něco dřív. Odevzdal jsem esej a učitelka byla mile potěšena, že jsem ji měl docela dlouhou. Přečetla si narychlo první odstavec a oznámila mi, že můj styl vyprávění vůbec není špatný. 

Po boku mi kráčel Den s docela zamyšlenou grimasou na obličeji. Nechtěl jsem ho rušit od dumání, takže jsme šli mlčky. On přemýšlel o svém a já taky o svém. 

Vkročili jsme do pokoje a první, co jsem udělal bylo, že jsem se svalil na postel. Na zem jsem položil batoh a pohladil jsem Serrira, který se ke mně hbitě plazil. Stýskalo se mu po mně, chudákovi.

,,Přemýšlel jsem, že bychom mohli začít s přípravou masti. Všechny ingredience máme, čas taky máme, takže nevidím důvod čekat," oznámil mi svoji myšlenku upír. Měl pravdu. Zrovna teď na pokojích bylo málo lidí, protože všichni byli na vyučování, takže jsme měli výbornou příležitost.

,,Tak jo," souhlasil jsem a vstal jsem z postele, abych mohl ve skříni najít krabici s potřebnými věcmi. Vytáhl jsem taky misku, ve které jsme to měli všechno míchat, a posadil jsem se na zem.  Den vytáhl tu tlustou knížku, ve které jsem našel recept, a začal si pročítat návod na přípravu masti. 

,,Nemělo by to být náročné," ozval se po chvíli a položil knihu na zem. Vzal si misku a začal do ní drolit květy Morriganu, které už za ten čas stihly uschnout. Modrý prášek zaplnil z části misku a upír přesunul svůj zrak na knihu, aby se ujistil, že všechno dělá dobře. Po chvíli vzal Žeratanový list a natrhal ho na malé kousky ale tak, aby z toho nebyl prášek. Prášek z květů Morriganu začal reagovat s kousky Žeratanového listu. Začalo se z misky trochu kouřit. Potom Niaghurský prášek. Nechápal jsem, jak můžou tři pevné věci a jedna kapalina, které bylo málo, udělat mast. Vždyť to bude jen prášek, na mast je potřeba víc tekutiny.

Potom, co Den přidal chlup Strachatunga se prášek začal měnit. Jakoby se roztavoval. Den rychle hmátl po zkumavce se slzami a připravil se, aby mohl do misky kápnout. Vyčkával až věc v misce začínala mít nazelenalý odstín a rychle kápl poslední ingredienci do misky. Vyzvalo to páru, která se po chvíli rozplynula.

Den vzal misku a zkusil pomocí magie hýbat mastí. Byla tak trochu tekutá, takže se dala lehce přemísťovat pomocí magie vody. Mast poté vrátil zpět do misky a tu položil na stůl. Potom se na mě otočil se smrtelně vážným pohledem. 

,,Píšou tam, že jsme se nemohli splést. Mast má být takhle tekutá a mít takovou barvu. Při jakékoliv malé nepřesnosti by se lišila barva, ale máme ji správně. Taky tu píšou, že samotný proces je velmi bolestný. Natolik pekelný, že se dá srovnat s nejhorším mučícím nástrojem. Máš ještě možnost ustoupit, protože jakmile začneme, nebude cesty zpět. Proto se tě ptám, opravdu si tím chceš projít?" zeptal se Den naprosto vážným tónem. Ten tón neměl pozůstatek toho veselého upíra. Zněl dospěleji a odhodlaněji a podle něj se dalo poznat, že dotyčný mluví o důležitých věcech. 

,,Píšou tam, že je to jediná má šance. Je to nejúčinnější věc, která byla kdy vymyšlena. Prošel jsem si dost věcmi a nehodlám se zastavovat. Takže má odpověď je ano, jdu na to," odpověděl jsem mu stejně vážným tónem.

Sundal jsem si triko a odhalil jsem Denraarovi jizvy. Vzpomněl jsem si na první den, kdy jsem mu je nechtěl ukazovat. Byl jsem s ním napjatý, ale teď jsem se cítil uvolněně a v bezpečí. Klekl jsem si na postel čelem ke zdi a chytil jsem se kraje postele, abych mohl zatínat nehty do dřeva. Den pro jistotu použil sféru, která tlumila zvuky, které se v ní odehrávaly. 

Sedl si k mým zádům s miskou v ruce. Pomocí magie zvedl mast do vzduchu a misku položil na noční stolek. Otočil jsem se čelem ke zdi, abych se připravil na bolest. Slyšel jsem jen pohyby rukou upíra, které připravovaly mast tak, aby se rovnoměrně nanesla na celý povrch zad.

,,Připraven?" otázal se mě Den starostlivým hlasem. Mohl jsem dokonce říct, že na obličeji měl stejnou starostlivost jako v hlase. 

,,Jo," řekl jsem odhodlaně, ale moc jsem se na to necítil. Každopádně jsem zachoval kamennou tvář a odhodlaný hlas, aby se nedala znát moje nervozita. Den si povzdechl a hýbl rukama dopředu.

Křičel jsem. Pálilo to, bolelo to, štípalo to a podobně. Byl to pocit, jako kdyby najednou se do mé kůže zaryly ostny, protočily se a začaly hořet, až tavili mou kůži na zádech. Zatínal jsem nehty do dřeva, ale nepomáhalo to. Bolestí jsem zaklonil hlavu a vykřikl jsem znova. Den se nenechal nijak rozptylovat a pořád držel mast na mých zádech. 

Nikdy jsem tak nekřičel. Teda jednou. Když mi před očima zabili matku. Řval jsem stejně, ale psychickou bolestí. Tohle byla fyzická, ale pořád byla nesnesitelná. Zdálo se mi to jako věčnost. Když jsem si už myslel, že ztratím vědomí, bolest trochu zeslábla, ale po chvíli zase nabrala sílu. Nedala mi, abych mohl propadnout bolestnému šoku. Ta věc na mých zádech byla vychytralá. Řval jsem do té doby, dokud jsem si nevyřval hlasivky. 

Najednou všechno pominulo. Bolest ustoupila. Cítil jsem jen její pozůstatek. Ten krásný pocit, když mi už nic nesžírá záda. Oddechl jsem si. Byl jsem udýchaný, ale stálo to za to. 

Šáhl jsem si na záda. Už jsem cítil kůži, která byla čistá a jednotná a nezohavovaly ji jizvy. Jenže pravda byla opakem. Jizvy zůstaly. Nejdříve jsem si myslel, že se mi to zdá, že mám z té bolesti halucinace, ale pravdu mi potvrdil upír.

,,Nezmizely. Zůstaly. I ten nejmocnější lék nepomohl," řekl zlomeným hlasem. Zatajil jsem dech. Všechno, co jsem doteď dělal. Důvod, proč jsem sem jel. Proč jsem nespal, abych mohl jít nasbírat všechno potřebné. Ta dlouhá náročná cesta byla k ničemu. Ta mast mi nepomohla. A jestli nepomohla ona, nepomůže už nic.

Po tváři mi ztekla slza. Po ní další a další, ale nevnímal jsem je. Vnímal jsem jen prázdnotu. Všechno to bylo k ničemu. Všechna ta naděje, že se zbavím jizev, to všechno...bylo pryč.

,,Mě to nevadí. Je mi jedno, co budou říkat ostatní. Tebe ty jizvy nezohavují. Naopak. Ukazují, jakým peklem sis prošel a stejně se dokážeš usmívat. Jizvy ukazují, že i kdyby život byl sebevíc krutý, vstaneš. Pokaždé, když tvrdě dopadneš, tak vstaneš," řekl Denraar zlomeným hlasem, ve kterém byla špetka naděje. Maličký tenoučký provázek naděje, za který jsem se měl chytit. Otočil si mě k sobě čelem a objal, přejíždějíc po každé jizvě prsty.

,,A to na tobě nejvíc miluji," dokončil a zvedl mi bradu palcem a ukazováčkem. Přitáhl si mě blíž a dotkl se svými rty těch mých. Jemně, zoufale, ale se špetkou naděje.