Jizvy

Strach před zítřkem

Cítil jsem jemné doteky na krku. Lechtalo to. Krk je obecně moje slabá stránka, protože je to skoro jediné místo, kde mě to lechtá.

,,Serrire, přestaň, chci ještě spát," zamumlal jsem a zachumlal jsem se ještě víc do peřiny, aby na můj krk nedosáhl. Bylo mi to k ničemu, protože po chvíli jsem ucítil jazyk na krku. Strašně to lechtalo. Problém byl v tom, že ten jazyk byl větší, než by měl mít had.

,,Pleteš si mě. Nejsem Serrir, ale ten, kdo ti včera způsobil nehoráznou slast," zašeptal mi do ucha hlas. Vyvalil jsem oči. Vzpomněl jsem si, k čemu včera došlo. Sakra! Jak se mu potom podívám do očí?!

,,D-dobré ráno, Dene," řekl jsem a hned jsem ucítil, jak se stisk kolem mého pasu zesílil. Den si mě přitáhl víc k sobě a zabořil mi nos do krku.

,,Tvůj pach se smíchal s mým. Čokoláda a máta. To je tak nezvyklá, ale přesto výborná kombinace...," poznamenal Den do mého krku. Strnul jsem. Všem to dojde. Jáj, já nechci, aby to někdo zjistil.

,,Můžu se jít vysprchovat? Byl bych rád, kdybys šel potom taky," zamumlal jsem a pokusil se vstát. Den mě pustil a posadil se také. Promnul si oči a podíval se na mě.

,,Jen, když půjdu do sprchy s tebou," udal podmínku a natáhl se ke mně. Popadl jsem polštář a mrsknul jsem ho po něm. Vzal jsem si peřinu, omotal jsem ji kolem sebe a šel jsem do koupelny. Po cestě jsem si vzal oblečení, abych se mohl v klidu převléct v koupelně.

Smyl jsem ze sebe Denův pach a vyšel z koupelny. Upír mě vystřídal a po chvíli se ozval zvuk vody. Sbalil jsem si věci do školy. Když jsem byl už hotov, sedl jsem si na postel. Den ještě neměl sbalené učebnice. Vstal jsem tedy a šel mu sbalit taky.

Ani se mě neptejte, co mě trklo se podívat do jeho sešitu z teoretické nekromantie. Prostě se mě na to neptejte. Prolistoval jsem ho a zarazil jsem se na jedné stránce. Byl jsem tam nakreslený, jak znuděně sedím a koukám na tabuli. Den krásně kreslil. Obličeje hlavně. Pod tím bylo něco krasopisem napsáno:

Jsi můj, i když o tom ani nevíš.

Strnul jsem. Bylo to na začátku sešitu. Den se do mě zamiloval už v té době? To tolik trpěl mé urážky, moje chování a to, že mu city neopětuju? Bylo mi ho nějak líto.

,,Do cizích věcí se lézt nemá," zašeptal mi Den do ucha. Nadskočil jsem leknutím a upustil jsem sešit. Teď mi bylo nesmírně trapně, protože měl pravdu: do cizích věcí se neleze.

,,Ch-chtěl jsem ti j-jen pomoc nachystat," vykoktal jsem ze sebe. Potom jsem se nadechl. Uklidni se, není to tak strašné, ,,hezky kreslíš!"

,,Díky," zvedl sešit ze země. Potom se n mě otočil a políbil mě. Nečekal jsem to, takže jsem byl chvíli v šoku.

,,Alespoň teď víš, odkdy jsem do tebe zamilovaný," poznamenal s úsměvem. Položil sešit zpět na stůl a šel ke dveřím pokoje. Nezbývalo mi noc jiného, než jít za ním.

***

Při testu z biologie jsem musel Denovi trochu radit. Není blbý, jen si někdy spletl několik věcí. Při učeni jsem usnul a potom jsme na to neměli čas. Jak jsem si na to vzpomněl, moje tváře nabral nachovou barvu. Test jsem měl hotový, takže sem mohl po očku kontroloval test upíra. Měl ho správně. Nenápadně jsem na něj kývl. Tiše si oddechl a opřel se o opěradlo židle.

Za chvíli jsme měli odevzdávat. Den v klidu opustil svůj test a otočil se n mě. Byl klidnější, než když se ten test rozdával. To se snad klepal strachy. To ne, ale působilo to tak.

,,Díky, zlato. Co bych si bez tebe počnul?" zašeptal mi do ucha. Neutrálně jsem se na něj podíval, ale oči mě prozradily.

,,Musel by ses to naučit sám," odpověděl jsem mu stejně tiše. Chtěl jsem mu vynadat za oslovení, které použil, ale řekl ho dost potichu, takže ho nikdo neuslyšel.

***

Teď jsme se měli jít připravovat na nejdůležitější test. Živly. Byl jsem z toho na nervy. Co když se něco pokazí? Uměl jsem všechny techniky, ale když jsem si je opakoval, pořad mi to přišlo, jako kdybych je neuměl. Jako kdybych je dělal poprvé.

Udeřil jsem do vzduchu zlostí. To sad není možný! Byl jsem už unavený, takže jsem už šel zpět do pokoje. Po cestě jsem si všiml, že jsem zůstal venku sám. Všichni bylo už v pokojích a odpočívali. Jenže já jsem odpočívat nemohl. Byl jsem na nervy a nic mě nedokázalo uklidnit.

Procházel jsem chodbou, která vedla do pokojů. Po pravé straně jsem mě odbočku ke knihovně. Knihovna. Odbočil jsem a šel do knihovny. Nikdo tam pochopitelně nebyl a to mi hrálo do karet. Našel jsem tajný průchod, který se otevřel, jakmile jsem si stoupl před něj. Vstoupil jsem do skryté knihovny. Mel jsem to namířeno do jednoho místa, kde jsem se mohl uklidnit.

Vešel jsem do místa, který jsem považoval za ráj. Byli jsme tu s Denem a Zeronem. Nic se tu nezměnilo. Někteří živočichové si mě všimli a přispěchali ke mně. Pohladil jsem každého z nich. Uklidňovali mě. Jeden z nich mě popostrčil k oáze. Usmál jsem se na něj a zavrtěl hlavou. Jen jsem si k lázni sedl. Kolem mě se uvelebilo pár živočichů. Nebyli zvyklí na návštěvu, ale mě si pamatovali. Koukal jsem se do vody a pozoroval její vlny. Byla klidná. Stejně jako život tady.

Seděl jsem tam dlouhou dobu. Den se o mě určitě bojí a shání mě po celé akademii. Tohle místo na mě působilo tak, že jsem si s tím nedělal starosti. Existovala jen vod, do které jsem byl zahleděný. Krása. A ta příroda kolem. Tito živočichové se tu schovali před ostatními, takže ta příroda působila nedotknutelně.

,,Hledal jsem tě," ozval se hlas za mnou. Neobtěžoval jsem se otočit. Věděl jsem, o koho se jedná. Den si přisedl ke mně a opřel si hlavu o mé rameno. Zadíval se do vody stejně, jako já.

,,Líbí se mi to tady. Je to uklidňující. Najdeš tady duševní pokoj," zněl jsem jako stoletý dědek, ale měl jsem pravdu. Tady to bylo jako v jiném světě. Všechny problémy se najednou zdály malicherné.

Zůstali jsme tam spolu mlčky sedět. Položil jsem so hlavu Denovi do klína a upír mi zajel rukou do vlasů. Mlčeli jsme. Nepotřebovali jsme mluvit. Ticho mluvilo samo za sebe.