Jizvy

Balení

Vstal jsem z postele. Celou noc se mi zdály nepříjemné sny. Smrt rodičů, monstrum, které jsem byl, když jsem přivolal příliš essence. Denraar asi nic nepostřehl, protože jinak by se mě zeptal. V zrcadle jsem vypadal příšerně. Prohrábl jsem si vlasy a šel jsem ven z koupelny. Den už odešel, což bylo dobře.

Povzdechl jsem si a vyšel z pokoje. Hlavu jsem měl plnou pomsty za rodiče. Zkoušel jsem vymyslet, jak to provedu. Asi nejlepší bude zavolat Tekumimu, ten mě musí pochopit. Potom přes jeho zdroje zjistím, kdo to byl a pak vše půjde jak po másle.

Byl jsem natolik zabraný do práce, že jsem si ani nevšiml, že už jsem stál u třídy. S pohledem upřeným do země jsem vešel. Den a Zeron si tam v klidu povídali. Asi o včerejšku. Sedl jsem si na svoje místo a vytáhl potřebné věci. Ani jsem nepromluvil, protože jsem neměl náladu se s kýmkoliv bavit.

,,Vypadáš příšerně," konstatoval Den, jako bych to nevěděl. Obrátil jsem oči v sloup. Někdy mě ty jeho poznámky dovedou k šílenství svou očividností.

,,Zase zlé sny?" zeptal se Zeron. Jen jsem kývl. Do učebny vešla učitelka, takže si Zeron musel odsednout. 

Na hodině jsem poslouchal jen každé druhé slovo. Hrál jsem si z tužkou a byl jsem myšlenkami někde jinde. Jestli chci vyjet za Tekumim, tak musím na chvíli opustit akademii. Asi bude úplně nejlepší to nikomu z akademie neříct, kam mám namířeno. Už vidím, jak se mě Den pokouší zastavit.

Sportovní taška s náhradním tričkem, kalhoty, penězi a ještě pár maličkostmi mi bude stačit. Ještě dneska zavolám Arthuru, abych mohl přijet a hned se vrhnout na promýšlení plánu pomsty. Zním jako nějaká postava z románu. No to je jedno. 

Takže se teoreticky vytratím na maximálně tři dny. A teď to nejtěžší. Vymyslet výmluvu, kam jsem se na ty tři dny poděl. Zdravotní problém bude asi špatný nápad, protože tady je nemocniční oddíl a já nepotřebuji jezdit do města, abych tam zašel do nemocnice. Že mě ukradli a mučili zní nepravděpodobně a dětinsky. Ha, už to mám! Svedu to na rodinné důvody. Potom vymyslím podrobnosti. 

Když jsme už konečně měli volno a nemuseli jsme na další hodiny, vyběhl jsem do telefonního koutu. Vytočil jsem číslo, které jsem měl napsané na malém papírku. Ten papírek mi dal Tekumi při návštěvnickém dni, abych mohl zavolat, jestli by se něco stalo. Když jsem si ho bral, tak jsem ani netušil, že ho budu potřebovat. Tehdy jsem si myslel, že všechno zvládnu sám. Hm, chyba.

,,Halo?" ozval se Arthur z telefonu.

,,Ahoj Arthure, to jsem já, Ren," řekl jsem a podle zaslechl jsem nějaký rachot. 

,,Ahoj Rene. Jak se vede? Proč voláš?" ozval se Tekumi z telefonu. Měl milý hlas. Když jsem u něj byl poprvé, tak mi jeho hlas zněl přísně a trochu podrážděně. 

,,Jo, mám se fajn. Jen jsem chtěl zavolat. To snad musím volat jen když mám nějaký problém?" zeptal jsem se. Bylo mi blbý jít rovnou k věci. Znělo by to, že chci Tekumiho využít. 

,,To není pravda. Máš něco na srdci, tak mi to pověz," prokoukl mě elf a já jsem se v duchu pokáral za to, že neumím lhát. 

,,No jo. Potřebuju k tobě zajet. Mám s někým nevyrovnané účty. Vymluvíš mě ze školy kvůli rodinným důvodům?" řekl jsem a čekal na reakci. Tekumi se zasmál. Smál se dobrých pár minut a potom se zklidnil.

,,Ty se chceš ulít ze školy, že jo? Tě tam někdo štve? Ne, dělám si srandu. Můžeš přijet, já všechno zařídím," řekl Tekumi a ke konci zvážněl. Potom jsme se domlouvali kdy kde co kam a jak a za patnáct minut jsem už mohl odkráčet od telefonu. Tiše jsem otevřel dveře pokoje. Stejně potichu, abych nerušil Denraara, který si četl, jsem si sbalil pár věcí do tašky. 

,,Kam se balíš?" zeptal se upír, aniž by odtrhl oči od knížky. Zrovna jsem měl v ruce nějaká trika a málem jsem je pustil, protože bylo ticho a najednou se Den ozval.

,,Jedu domů kvůli rodinným důvodům," odpověděl jsem a taky jsem mu nevěnoval pohled. Zrovna jsem skládal ty trika, které jsem měl v ruce, do tašky. 

Den si ohnul roh stránky, na které skončil, a zvedl se z postele. Chudák knížka. Den je asi moc líný si pořídit záložku. 

,,Teď se zeptám ještě jednou. Kam se balíš?!" zdůraznil Den poslední větu. Skláněl jsem se nad taškou, ale pomalu jsem se narovnal. Potom jsem se k němu otočil a koukl na něj jako na blázna.

,,Jsi snad hluchý? Se balím domů kvůli rodinným záležitostem," zopakoval jsem svoji odpověď a schválně jsem udělal takový tón, jakoby říkal 'pro hluché nebo lidi, kteří nevnímají na první dobrou'. Na tu moji odpověď si Den založil ruce na hrudi.

,,Si snad nemyslíš, že jsem natolik blbý. Řekni mi proč jedeš domů. Ten pravý důvod," řekl upír a já jsem zahlédl, jak se mu prodloužily špičáky. Ajaj, někdo se tu naštval.

,,Tě to nemusí zajímat. Nemusím ti oznamovat každý svůj krok. A vůbec. NECH MĚ NA POKOJI!" zařval jsem na něj poslední větu. Nechtěl jsem se s ním bavit. Hlavu jsem měl plnou úplně něčeho jiného. Štvalo mě, že Den za mnou dohlíží jakoby byl můj starší bratr. 

Chvíli bylo ticho. Jen tak jsem na sebe tam zírali. Den měl trochu vykulené oči. Asi nečekal, že na něj budu řvát. No kdo by čekal. Upřímně, nečekal jsem to ani já. 

,,Hele promiň, nechtěl jsem tě naštvat. Jen se za tebe obávám, protože konec konců...," řekl Den, když se vzpamatoval, ale nedořekl to. Z nějakého důvodu se zadrhl. Nechal jsem to plavat.

,,Jo, dobrý, jen mě teď prosím neruš. Nesmím si tady zapomenout něco důležitého," věnoval jsem mu omluvný úsměv a promnul jsem si pravou rukou krk zezadu. 

,,Tak bych ti mohl pomoct. Dvě hlavy toho dají dohromady víc, než jedna," usmál se na mě Den. Kývl jsem, protože mi to přišlo jako dobrý nápad. Den se mi koukl do tašky a potom mi diktoval nějaké věci, které bych mohl potřebovat, al úplně jsem na ně zapomněl. Takhle jsme se balili ještě dobrých patnáct minut. S Denem bylo balení o hodně příjemnější a také jsem měl jistotu, že jsem nic nezapomněl.