Jizvy

Vzpomínky

Vzal jsem si ručník, abych se vysušil. Den si sedl na lehátko a pozoroval mě. Nechal jsem ručník, aby se sušil a sedl si do stínu k Denovi. Ne, že by upíři nemohli na slunce, už si na to generacemi zvykli, takže se nespálí, ale stejně jejich kůže se neumí opálit, takže proč sedět na slunci? By ještě dostali úpal. Já jsem si sedl do stínu z jednoho jediného důvodu - moje kůže se dokáže rychle spálit, takže jsem musel omezit přístup slunce ke kůži, ale není to tak hrozné. Bez trika obecně venku můžu být, ale tak nějak jsem si už zvykl na stín a moc se mi nechtělo na sluníčko. Neviděl bych pak  kvůli němu. No a taky ve stínu byl příjemný chládek. 

K nám přišel muž tak kolem třiceti se snědou opálenou kůží v tenké bílé košili, přes kterou bylo vidět jeho hrudník a kraťasech, které měl také bílé. Vlasy měl gelem sčesané dozadu, nebo to byla jen voda. Asi voda, protože jsem pak po chvíli zahlédl kapičky v jeho hnědých kadeřích.  Měl typické hnědé oči a milý úsměv.

,,Copak si dáte?" zeptal se zdvořile a vytáhl z kapsy zápisník s tužkou. Teprve teď jsem si všiml malé logo na pravé straně jeho košile. Zřejmě číšník. Pohlédl jsem na Dena, protože jsem vůbec netušil, co mám říct. Z čeho jsem si sakra měl vybírat, když jsem ani neviděl nabídku?

,,Dvakrát mořského kocoura, poprosím a dvě limonády," odpověděl za mě Den a objal mě kolem pasu. Nic jsem neřekl na protest. Už bych si mohl zvyknout. Pak po chvíli mi došlo, co upír řekl. Mořský kocour byla strašně drahá specialita. Prostě kocour, který místo srsti měl šupiny, blány mezi drápy a žábry po stranách. Byla to prý strašná lahoda a ten pokrm byl znám široko daleko. 

Číšník si vše zapsal, kývl a odešel. Otočil jsem se na Dena a zamračil se na něj. Stojí to strašný peníze. Pak jsem si uvědomil, že bych mohl zaplatit alespoň to, takže jsem povolil výraz. Tuhle předraženou pochoutku si zaslouží. Nikdy jsem to nezkoušel, takže jsem to chtěl strašně ochutnat, tak proč ne, když je příležitost?

,,Copak?" všiml si mé změny ve výrazu Den. Nejdříve jsem se mračil a teď najedou jsem povolil a v na tváři jsem měl spokojený poloúsměv. 

,,Nic, nic. Vždy jsem to chtěl ochutnat. Jo, platím," řekl jsem nekompromisně a věnoval mu dětskou pusinku na rty. Den své rtíky  ještě jednou našpulil rty, abych ho políbil znovu. Vyhověl jsem mu. Upír mě nenechal, abych se odtáhl, takže mě chytil za zátylek, abych se jen tak neodstranil. Vklouzl mi jazykem a začal si hrát jemně s tím mým. Po chvíli se odtáhl. Já, trochu narudlý, jsem nevěděl, jak se mám chovat, co říkat a jak se tvářit, takže jsem se o něj opřel a zavřel oči.

,,No to ani náhodou. Já platím" řekl  Den krásným uklidňujícím barytonem. Jen jsem se usmál. Jeho hlas bych dokázal poslouchat celé hodiny jako ukolébavku. 

,,Prosím. Tolik jsi toho už udělal. Nech mě, abych zaplatil alespoň oběd," zaprosil jsem, ale oči jsem neotevřel. Den si moji hlavu položil sobě na klín a začal mě vískat ve vlasech. Lehl jsem si na lehátko a nechal se. 

,,No tak dobře," svolil. Otevřel jsem oči a otočil se na něj. Usmál jsem se na něj a on mi úsměv oplatil. Nepřestával mě vískat ve vlasech a já musel potlačovat slastné mručení.

,,Ale jen tenhle oběd, Přece já jsem tvůj přítel, takže se musím starat o svého prince, no ne?" rozcuchal mi vlažné vlasy a zářivě se usmál. Uchechtl jsem se a zase zavřel oči. Den pokračoval ve vískání. Zkoumal moje vlasy na dotek a ukládal si do paměti snad každý vlásek. Měl jsem je trochu vlnité a dlouho někam k ramenům, ale nepřekážely mi. 

Zaslechl jsem kroky, které směřovaly k nám. Otevřel jsem oči a zahlédl toho číšníka, co se nás ptal na jídlo. Na tácu měl dvě sklenice limonády. Zamyslel jsem se. Kam je asi dá? Do rukou? A talíře s jídlem budeme mít na klíně? Ale přesto k nám kráčel sebejistě s úsměvem na tváři. 

Zastavil se kousek od nás. Dupnul do písku a před naším lehátkem se ze země vyzdvihl krásný bílý stůl. Působilo to, jakoby byl z mramoru. Den se jen usmál na stůl, kam číšník položil dvě sklenice limonády.

,,Nejlepší restaurace na míle daleko musí mít své kousky," vysvětlil krátce a natáhl se pro sklenici. Prohlédl jsem si stůl. Asi pro práci číšníka tam brali jen velmi dobré mágy země, co uměli s mramorem a ostatními materiály. Taky jsem slyšel, že se jako nejtěžší odvětví magie země je magie železa. Kvůli obsahu alespoň dvou procent země jej můžou kontrolovat, ale potřebuje to hodně tréninku. Ostatně jako blesky. Nesmírně jsem se těšil, až se budeme učit ovládat blesky. 

 ,,Ale musí to být strašně těžký," posadil jsem se normálně  taky se natáhl pro sklenici. Trochu jsem se napil. Mňam. Osvěžující dobrota. Položil jsem sklenici zase na stůl, abych to nevypil tak rychle. 

,,Nevím. Pro některé je třeba práce s lávou těžká taky, ne?" otočil na mě hlavu Den a ještě upil limonády. Zamyslel jsem se. Měl pravdu. Ne všichni mají pátou úroveň. Většina absolventů má jen třetí úroveň. Jen ti nejsilnější mají pátou a občas i šestou. Magie nebyla hračka. Vyžadovala soustředění, promýšlení každého kroku a podobně. Ti, co na to neměli nervy, se spokojili jen s okrajovým ovládáním živlu, jestli to nepotřebovali do běžného života.

,,Nevím. Moje rodiče byli celkem silní a posílali mě na přípravky, abych byl stejně silný, ne-li silnější. Dá se říct, že mám talent," ale to neznamenalo, že jsem nepotřeboval trénink. Někdy jsem musel trénovat víc, než by průměrný žák měl, abych uplatnil svůj talent. 

,,Já taky. Po rodičích," řekl Den. Trochu se při tom zarazil. Asi nečekal, že o mrtvých rodičích mluvím na pohodu. Já jsem to taky nechápal. Nejspíš proto, že jsem se naučil žít bez nich a vídal jsem se s nimi jen večer. Sice jsem celé noci probrečel v nemocnici vzpomínajíc na ně, ale teď jsem na ně vzpomínal s úsměvem. Aby viděli, že jsem šťastný, že zrovna oni byli mými rodiči. Nahrnuly se mi slzy do očí. Mami, tati. Mám vás moc rád.

,,Reni?" zeptal se starostlivě upír a natočil si můj obličej k sobě. Skutálela se mi jedna slza po tváři. Den ji hned slízl. Pohladil mě palcem po tváři a povzbudivě se na mě usmál. 

,,To nic," odpověděl jsem krátce a objal ho. Potlačil jsem vzlyk. Nebudu plakat. Moje rodiče by si to nepřáli. Budu se usmívat. Na památku toho, že jsem šťastný, že jsem je měl.