Jizvy

Nelegálky

Konečně den, kdy vypadnu z nemocnice! Doktor mi sehnal tašku, pár triček, kalhot a tomu podobné. Poděkoval jsem mu a vyšel z nemocnice. Vdechl jsem čistý vzduch plný svobody.  Ani jsem se neohlédl. Už se klonilo k večeru a mně to jen vyhovovalo. Věděl jsem o jednom nočním klubu. Tam jsem měl namířeno.

Po deseti minutách chůze jsem se dostal tam, kam jsem chtěl. Otevřel jsem dveře a vešel do místnosti. Prošel jsem několika chodbami a ocitl jsem se v samotném klubu.

,,Co tu hledáš?" zeptal se mě muž, který stál u baru a leštil sklenici. Měl blonďaté vlasy stažené do culíku a podle bledé pokožky se dalo soudit, že je upír. 

,,Chtěl jsem se zaregistrovat do nelegálek," odpověděl jsem. Byl jsem si jist, že se pořádájí tady, protože jsem viděl jámu, kde boj probíhal. Okolo jámy byly vystaveny židle pro diváky. Ten systém byl originální, protože hodně lidí se nešlo do tak malého prostranství a všichni všechno viděli a slyšeli.

,,Kdo ti řekl, že se tu pořádají nelegálky?" zeptal se nedůvěřivě barman.

,,Oči," odpověděl jsem a kývl směrem k jámě.

,,A myslíš, že se můžeš jen tak zaregistrovat do nelegálek?" uchechtl se barman a položil skleničku. Vzal do ruky další a začal jí leštit.

,,Mohu. Přestěhoval jsem se z jiného města. Tam jsem byl taky zapleten do nelegálek. Mohu ukázat jizvy, které mi odtamtud zbyly, když jsem omylem někoho zabil a oni mne zbičovali," řekl jsem jistým tónem, který zamaskoval moji lež. Alespoň jednou jsem využil své jizvy. Sundal jsem si triko a ukázal mu je. Potom jsem si navlékl zpět triko a čekal na barmanovu odpověď.

,,Budiž. Pošlu tě za vlastníkem nelegálek a ten ti poví rozklad bojů," řekl barman a ukázal na dveře za mnou. Já se jen usmál a zaťukal na dveře. Když se ozválo 'dále', vešel jsem.

Za psacím stolem, na kterém byly uspořádany papíry a jiné dokumenty, seděl temný elf kolem třiceti let s černými vlasy a fialovýma očima. Na sobě měl sako a kouřil cigaretu. Ukázal mi na židli, která byla z druhé strany stolu. Já si sedl a položil si tašku k noze.

,,Říkáš, že chceš do nelegálek, jo?" zvedl obočí majitel klubu. Já se nedivil faktu, že všechno slyšel. Přeci byl za dveří a ta určitě nebyla ze zvukopohlcujicího materiálu. 

,,Ano," odpověděl jsem jednoslovně. Věděl jsem, že temným elfům je lepší odpovídat prostě a jasně. Nemají rádi promenády kolem horké kaše.

,,Jestli tě sem Arthur poslal, takže za to opravdu stojíš," řekl a vydechl bílý kouř. Dal si do pusy cigaretu a vzal jeden papír z nějakého šuplíku a podal mi ho. Ani se na nic nevyptával. Jen mi podal jehlu a usadil se zpět do křesla.

Přečetl jsem si smlouvu. Standart, jakoby mě brali do práce. Text byl napsán, jak říkal táta, 'odbornou mluvou'. To znamenalo, že z jedné strany to znělo hezky, ale překlad byl asi takový: Před každým bojem se řekne stanovená cena, kterou může bojovník vyhrát, za smrt se neručí a podobně. Vzal jsem jehlu a píchl jsem se do polštářku prstu. Ukázala se kapička krve. Přitiskl jsem prst, kde se červená tekutina před chvílí krasovala, a nechal jsem na papíře svůj otisk.

Temný elf se usmál a vzal si papír. Potom otočil kalendář tak, aby do něj mohl psát a já mohl vidět, co tam píše.

,,Dnes začneš. Sice to bude tvůj první boj, ale mě to nezajímá. Do jámy půjdeš proti Arenovi. Nic ti o něm neřeknu, jinak bys to mohl mít lehčí. A já chci vidět dobrý boj bez podvádění. Za dva dny budeš proti Kesotovi. A dál se domluvíme. Otázky?"

,,Ne," odpověděl jsem. Majitel mě gestem ruky poslal pryč, jenže mě u dveří zarazil.

,,Jak se jmenuješ, abych věděl, čí krev budou mí sluhové utírat?" zeptal se. Nechtěl jsem mu říkat své pravé jméno, protože byla šance, že znal ty tři parchanty, kvůli kterým jsem se dostal do té žumpy.

,,Ather," řekl jsem. Otcovo jméno jsem mohl použít. Stejně je po smrti a někdy se jména opakují, takže i kdyby ty parchanty znal, nedošlo by jim to. Kdybych řekl své jméno, tak by ti tři mi udělali peklo ze života, protože ho slyšeli z matčinych ústa dokázali by si složit dvě a dvě dohromady.

Vyšel jsem z kabinetu a koukl se na hodiny. Měl jsem dvě hodiny do začátku boje. Zeptal jsem se Arthura, jestli si tady někam nemohu odložit věci. Ten mě zavedl do menší tělocvičny a nechal mě tam. Já se převlékl do jiných kalhot a sundal jsem si triko. Rozcvičil jsem se a zopakoval pár technik.

Hodil jsem pohled na hodiny. Zbylo mi patnáct minut do začátku. Naházel jsem všechny věci do tašky a vyšel z tělocvičny. Arthur mi ukázal šatnu po cestě do tělocvičny a přesně tam jsem měl namířeno. Dal jsem si tašku do jedné ze čtyř skříněk a šel jsem do předsálí. Spíš by se ta místnost, kam jsem šel, dala nazvat jako čekárna pro bojovníky, kteří čekali na boj. Vykoukl jsem ze dveří do jámy. Na druhé straně byla podoblá 'čekárna'.

Diváci si postupně zabírali místa. Šáhl jsem si na písek na zemi. Kdybych spadl, tak bych si nic neudělal, ale bolelo by to. Písek byl asi schválně tak hrubý.

Postavil jsem se a opřel se o futra dveří. Čekal jsem na svůj čas vydělat si peníze. Měl jsem ještě pět minut. Lidí bylo čím dál, tím víc. Bylo mi jedno, jestli se před nimi ztrapním. Potřeboval jsem vyhrát. Potřeboval jsem ty peníze, abych přežil. Přežil ty dva měsíce.