Jizvy

Dárek

Další dny probíhaly podobně. Normální hodiny, hodiny létání, bolest zad, Denraarovy ruce a sen. Sem tam jsme ještě psali nějakou tu písemku, nebo zkoušení. Pomalu, ale jistě se přibližovalo pololetí. Do té doby jsem se jakš takš naučil létat. V léčebné masti jsem nijak nepostoupil, ale dneska jsem se to rozhodl napravit. Niahurský prášek, který jsem se rozhodl ukrást v zásobárně na lektvary.

Zásobárna se dělí na tři úseky. První je pro mladší studenty. Tam se skladují ingredience, se kterými se pracuje v prvních ročnících akademie. Nejsou tak nebezpečné. V druhém jsou věci o něco nebezpečnější a vzácnější. A do třetího se skoro nikdo nedostane. Tam jsou ty nejvzácnější a nejnebezpečnější rostliny, prášky....

Tam jsem měl namířeno. Potřeboval jsem ukrást Lucasovi klíč. Potom někde v noci se tiše prokrást do zásobárny a dostat se dovnitř. Následovně jsem musel bez jakéhokoliv rozruchu ukrást potřebný prášek a zmizet beze stopy. Cítil jsem, že to bude těžší, než výprava za Morriganem.

,,A v příštím pololetí, jak jsem slíbila, budeme praktikovat nekromantii," řekla učitelka, kteru jsem neměl v oblibě. To je ta, která nás v první den školy sesadila s Denraarem. Za ten dárek, jsem neskutečně šťastný, že bych jí rád vyškrábal oči z důlků. Ale jedna věc mě radovala. Praktikování nekromatie. Těšil jsem se na to. Podle toho, co jsme se učili, jsme mohli oživovat na nějakou chvíli mrtvé, přizvat nějaké duchy a čerpat sílu z mrtvých. Na začátku už se pár žáku odhlásilo od takových hodin. Prý, že tu nechuťárnu nevydrží. Mně to bylo jedno. Alespoň se naučím další druh magie.

,,Už se těším. Alespoň ti budu moct nakopat zadek," usmál se Denraar. Ukázal na mě svoje špičáky a jeho modré oči se mu při tom zaleskly.

,,To ještě uvidíme," oplatil jsem mu úsměv a přivolal jsem stín křídel. Asi jsem si právě vydělal problém na nekromantii, ale to nevadí. Alespoň uvidíme, co upíři umějí.

,,Začneme za tři dny. Hned po návštěvnickém dni,"  dodala učitelka a pár studentům se objevil úsměv na tváři, že uvidí své rodiče. V duchu jsem zesmutněl. Nikdo mi nezbyl. Rodiče byli moje jediná rodina. Už jsem viděl, jak při návštěvnickém dni budu zalezlý v pokoji a proklínat dluhy a ty tři vrahy.

Na obličeji jsem nedal nic znát. Jenže jsem měl takový pocit, že ten černý stín, který se mi ve výrazu mihl, upír postřehl. Ať si myslí, co chce, mně je to jedno.

Zazvonilo. Mlčky jsem dal všechny věci do tašky a rychle jsem vypadl ze třídy. Měl jsem zkaženou náladu. Při představě, že se všichni studenti budou objímat s rodiči, hrát si s mladšími sourozenci, se mi dělalo špatně. Záviděl jsem. Poprvé v životě jsem záviděl. Nechtěl jsem sedět v pokoji a smutně všechno pozorovat z okna. Co bych dal za ještě jeden poslední rozhovor s rodiči. Ach jo.

Hodil jsem si tašku na zem vedle postele. Neměl jsem náladu na vybalování. Převlékl jsem se na hodinu létání a vyšel jsem z pokoje. Ostatní kolemjdoucí jsem vnímal jako stíny. Neměl jsem náladu na létání. I když mi to trochu šlo. Za ty dva úplňky jsem se naučil držet ve vzduchu. Teď jsem trénoval kličkování, prudké zatáčení a brždění. Při brždění jsem vždycky naboural do stromu.

Kensu už na mě čekal na planině. Se svěšenou hlavou jsem k němu došel a přivolal křídla. Protáhl jsem si je a trochu jsem si s nimi zamával, aby nebyly tak stuhlé.

,,Jseš dneska nějaký nesvůj," řekl starostlivě Kensu a popošel blíž, ,,není ti něco?"

,,Ne," zalhal jsem. Měl jsem chuť řvát a proklínat osud, který mi daroval takový život. A ještě jsem si uvědomil, že dneska ten klíček od třetí části zásobárny asi nechám na příště. Neměl jsem momentálně ani kapičku adrenalinu v krvi. Kensu jen pokrčil ramena jakoby říkal je to tvoje věc a já se do toho plést nebudu. A byl jsem jen rád. Nikomu jsem neřekl o rodičích a odkud se vzaly jizvy na zádech. Kolovaly různé drby a historky, někdy se dokonce chtěli někteří zeptat, jak to vlastně je, jenže jsem vždy našel nějaký důvod to neprozrazovat. Nechci v očích ostatních vypadat jako nějaký chudáček.

A teď myšlenky stranou. Rozběhl jsem se ke konci útesu a při posledním kroku jsem máchl křídly. První část létání splněna. Teď kličkování mezi kameny a stromy. Vedl jsem si docela dobře. Teď dvě prudké zatáčky a brždění u samotného stromu. Obě zatáčky jsem zvládl. Teď něco, co se mi snad nikdy nepovedlo. Prudce zabrzit. Do hlavy se mi vehnala vzpomínka na usmívajicí se matku a otce. Povzbuzovali mě při mém prvním turnaji. A teď mě povzbuzovali v létání. Už jsem viděl ten zákeřný strom, do kterého jsem pokaždé naboural. Pro jistotu jsem zavřel oči a máchl jsem křídly těsně u stromu a pousil jsem se zabrzdit.

Nic.

Žádný náraz, bolest, nebo něco podobného. Pomalu jsem otevřel oči. Máchal jsem křídly, abych se udržel ve vzduchu a byl jsem obličejem vzdálený několik palců od kůry stromu.

,,To byla podívaná," ozval se za mnou Kensu, který celý můj let pozoroval. Pořád jsem nemohl uvěřit tomu, že jsem zabrzdil. Že by se mi to povedlo? Není možné. Těkal jsem očima od Kensu ke kůře stromu a zase zpět.

,,Musím ti pogratulovat. Do pololetí jsi zvládl vzletět, držet se ve vzduchu na místě, kličkovat, prudce zatáčet a brzdit," usmál se Kensu. Přestal jsem mávat křídly a dopadl jsem na zem. Poprvé se mi stalo, že mě záda nebolela. Bolela, ale ne tak. Trochu jsem si je protáhl a bolest ustoupila skoro úplně. Zanechala po sobě jen stín.

,,Jak to, že mě nebolí záda?" zeptal jsem se nechápavě. Letěl jsem dlouhou dobu, potom jsem prudce zabrzdil a záda jsou unavená jen maličko.

,,Zvykla si na křídla. Taky se mi stalo, že jsem v jeden už necítil to táhnutí v zádech. Teď ti let bude připadat příjemnější. Na dnešek by to stačilo," odpověděl Kensu a usmál se. S trochu šokovaným obličejem jsem se vznesl a doletěl do akademie.

Bylo nezvyklé, že jsem se do pokoje nepotácel a nesykal na každém kroku. Otevřel jsem dveře a spatřil ležícího Denraara s knížkou v rukou (samozřejmě oblečeného). V klidu jsem vešel a vybalil jsem si věci z tašky.

,,Už tě ty záda nebolí?" ozval se upír, anižby odtrhl oči od knihy.

,,Ne," odpověděl jsem. Nic víc upír neřekl, jen si položil knihu na noční stolek a zachumlal se do peřin. Tím dal najevo, že žádná konverzace už nebude. Vzal jsem si z Denraara příklad a taky jsem si lehl. Po nějaké chvíli jsem usnul.