Jizvy

Tekumi a Arthur jako rodiče

Už byl konec školního roku. Byli jsme s Denem v pokoji a balili si věci. Serrir seděl poslušně na posteli a bedlivě sledoval každý můj pohyb. Polovina mých věcí voněla po upírovi a naopak. Polovina jeho věcí byla cítit po čokoládě. 

,,Kam jedeš na prázdniny?" zeptal se mě najednou Den a přerušil ticho, ve kterém bylo slyšet jen šustění oblečení. Zrovna jsem si skládal triko. Zvedl jsem na něj pohled. Seděl na posteli a oplácel mi pohled.

,,Ne. Zůstávám doma. Proč?" přestal jsem v činnosti a sedl si taky na postel. Zvedl jsem tázavě jedno obočí.

,,No, jen jsem myslel, že bychom mohli někam spolu jít. Nebo jet. K moři, nebo kam...," zamyslel se Den. Byla to celkem lákavá nabídka. Jet někam s Denraarem. To musí být zážitek. 

,,Nevím. Nic neslibuju," odpověděl jsem. Chtěl jsem pracovat v nelegálkách, pomáhat Arthurovi a Tekumimu. Chci jim nějak poděkovat. A nechci být parazit. Uživím se sám a k tomu potřebuju peníze, takže budu pracovat u nich. 

,,Jdeme?" už měl sbaleno. Já ostatně taky. Rozhlédl jsem se, jestli po nás není nějaký bordel. Nebyl. Nikdy jsme tu neměli velký svinčík. Maximálně po tamtom... ale to nikoho zajímat nemusí.

,,Jo," vzal jsem tašku a Serrira. Ten se mi omotal kolem ruky. Do druhé jsem si vzal tašku a vyšli jsme ven. Venku jsme se ještě rozloučili s učiteli a šli k rodičům. Na mě už čekali Arthur a Tekumi. Vedle nich stála rodina upírů. Poznal jsem, čí je. Zpanikařil jsem. 

,,Klid. Jsou to jen mí rodiče a moje sestřička. Nic víc," uklidnil mě Den a objal kolem ramen. Popostrčil mě dopředu. Nádech, výdech, jde se.

,,Ahoj Arthure. Tekumi," kývl jsem jim na pozdrav. Tekumi si mě změřil pohledem a objal. Pevně. Málem mě udusil.

,,Ahoj, Rene. Chyběl jsi mi. Gratuluju k úspěšnému zakončení prvního ročníku," řekl Tekumi  odtáhl se, aby měl Arthur taky prostor pro objetí. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se Den objímá se svou sestřičkou. Arthur se odtáhl a všichni se podívali na mě. Včetně rodičů Dena. 

,,D-dobrý den," byl jsem trochu nervózní, protože jsem nevěděl, jaký na mě budou mít názor. Vlídně se na mě usmívali a nejspíš otec Dena mi podal ruku.

,,Sanraar Eneron, rád tě poznávám," měl pevný stisk a vlídný úsměv. Úsměv jsem mu oplatil.  Den se mu hrozně podobal. Strašně. Jako dvě kapky vody. Akorát ta jedna je trochu starší.

,,Slyšel jsem o vás od syna. Jsem hrdý, že si našel někoho tak silného," mrknul na mě. Trochu jsem zčervenal. Den protočil oči v sloup a objal mě kolem pasu.

,,Tati. Ren se stydí, nech ho," bránil mě. Kvůli němu jsem zrudl ještě víc a uhnul jsem pohledem. Povzdechl jsem si. Nebudu přeci pořád rudnout. Jsem silný, takže to ukážu. Podíval jsem se s klidem na ně.

,,Nebudeme tu stát. Co takhle zajet někam na kávu?" navrhla paní Eneronová. Přikývl jsem. Znělo mi to jako dobrý nápad.

,,Můžeme taky?" zeptal se Arthur. Přišli s Tekumim blíž. Podle pohledu jsem poznal, že už spolu mluvili. Ani jsem se upřímně řečeno nedivil. Vždyť stáli u sebe. 

,,Ale jistě. Přeci vám nesebereme Rena," usmála se paní Eneronová. Arthur se taky usmál, ale Tekumi nenápadně protočil oči v sloup. 

,,Nevejdeme se do jednoho auta. Bude lepší, když kluci nastoupí k nám," poznamenal Tekumi a otevřel zadní dveře auta.

,,Pravda. Tak vy pojedete za námi," kývl pan Eneron a nastoupil si do auta. Podíval jsem se na Dena. Ten na mě jen kývl a podržel mi dveře. Nastoupil jsem si. Den si sedl ke mně. Nějak blízko. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Tekumi si sedl dopředu a Arthur na místo řidiče. Vyjeli jsme. Bylo ticho.

,,Spali jste už spolu?" zeptal se najednou Tekumi. Zarazil jsem se. Přímo mi ta otázka vyrazila dech. Polkl jsem knedlík, který se mi utvořil v krku. Co mám říct? Otočil jsem se na Dena, který jen pokrčil rameny. Nechával rozhodnutí na mně.

,,No...," mám mu to říct, nebo ne? Já se bojím. Jak bude reagovat? Radši to řeknu popravdě, protože pak by to mohlo být horší.

,,No?" dožadoval se odpovědi elf. Zpanikařil jsem. Opravdu mu to mám říct? Mám? Nebo nemám?

,,J-jo..," zamumlal jsem tak, aby to slyšel. Prudce se na mě otočil. Zpražil Dena pohledem a přesunul oči na mě. Bál jsem se ho. Co jsem udělal špatně?

,,Dovnitř?" zeptal se nicneříkajícím hlasem. Nedokázal jsem vyčíst jestli se zlobí, nebo je smutný, nebo zklamaný, nebo to všechno dohromady.

,,Cože?" nepochopil jsem, co myslel. Polkl jsem pod tlakem pohledu Tekumiho. Asi ještě dostanu za uši za to, že jsem to nepochopil.

Tekumi si povzdechl a promnul kořen nosu. Asi hledal slova, jak to říct. Poslušně jsem čekal a bál se vydat alespoň zvuk.

,,Kdo byl dole? Ty, Rene, že jo?" zeptal se pro začátek. Zrudnul jsem, ale přikývl. Už jsem chápal, co znamená být nahoře a co dole. A já jsem ten dole.

,,Fajn. Den se udělal do tebe?" zeptal se na rovinu a vůbec se nezadrhl. Já se zarazil a vykulil na něj oči. Panebože, se ptá na tak osobní věci. Ale musím mu to říct, protože z jeho výrazu jsem pochopil, že je to důležité.

,,Ne. Na poslední chvíli jsem vysunul," odpověděl s klidem v hlase Den. Otočil jsem se na něj. Oplácel Tekumimu pohled, který nic neříkal.

,,Fajn. Jestli ano, tak následky neseš ty, Denraare Enerone," zamračil se na něj elf a otočil se dopředu. Pohledem jsem se zeptal Dena, co se děje a ten jen pokrčil rameny.

,,Jen se ptal, jestli nejsi těhotný," řekl klidně Arthur. Vyvalil jsem na něj oči.

,,Cože?!" řekl jsem automaticky a dal si ruku před pusu. Moc hlasitý. Zamumlal jsem omluvu a pořád se koukal na Arthura.

,,No co? Odkud si myslíš, že se berou děti? Že je nosí čáp? Nebo, že je najdeš v zelí?" řekl naprosto klidně, ale v jeho hlase jsem slyšel pobavení. Tekumi se divně svíjel a poznal jsem, že zadržuje smích a Denovi zacukaly koutky úst.

,,Asi ne, když to říkáš," protočit jsem oči v sloup. Jo, vím že rodit můžou i kluci. Tekumi se neudržel a a začal se smát. Den taky potichu do ruky.

,,Fajn, to by stačilo. Já vím, že kluci můžou být taky těhotný. Zas tak blbý nejsem," zpražil jsem Dena pohledem a podíval se naštvaně na Tekumiho, který se přestal smát.

,,Ale jsi," zamumlal a radši už držel hubu. Kdyby to byl Den, tak ho fláknu, ale Tekumimu jsem to udělat nemohl. Jen jsem protočil oči v sloup a nechal to být.