Jizvy

Denraar a jeho inteligence

Válel jsem se v nemocničním oddílu ještě dobrý týden. Teda, měl jsem. Svalům se vrátila schopnost se pohybovat asi z dva dny. A jakožto zkušený herec (ehm, jasně) jsem dělal pořád scény a sestřičky byly rády, že se mě zbavily. Buď jsem měl přesolené jídlo, nebo naopak málo soli. Polštář je nakřivo, pach léků je nesnesitelný...

No prostě jsem odtamtud vypadl celkově za pět dní. Ostatní by naopak simulovali, jenže já osobně jsem tam nemohl zůstat. Jednak nemocnice nenávidím odjakživa a jednak zrovna ten pokoj, ve kterém jsem ležel, se podobal tomu, kde jsem byl se zády. A taky jsem si nechtěl doplňovat učivo.

Teď se promenáduju k pokoji, kde mě čeká Serrir. No a Den. V myšlenkách jsem si dovolil mu říkat Den. Denraar zní strašně zdlouhavě. 

Po chvíli jsem už stál před dveřmi pokoje. Slyšel jsem Dena, jak si tam listuje s nějakou knihou. Jenže to nejsem já, když jen tak v klidu otevřu dveře. Musel jsem s nimi rázně prásknout, což jsem udělal.

,,Eeeej! Jsem na svobodě!" zařval jsem z plných plic. Spící Serrir na mém polštáře sebou trhl a hned se vzbudil. Věnoval mi pohled, kterým se asi kouká jen na blázny, stočil se zpět a zavřel oči.

,,To musíš tak řvát?" zeptal se mě Den, který byl ještě trochu v šoku z mého grandiózního příchodu. Úplně se to četlo z jeho očí.

Nevěnoval jsem otázce pozornost a s rukama v kapsách jsem se natáhl (elegantně na rozdíl od upíra) na postel. Noha přes nohu, ruce za hlavu a přivřené oči blahem.

,,To jsi nemohl ležet v nemocničním oddílu? Tam jsi mi alespoň nevadil," odfrkl si upír a otočil se zpět ke knížce a při tom pohybu se mu trochu zavlnily vlasy.

,,Tady to alespoň nepáchne po lékách a neběhají kolem tebe sestřičky. Těm jsem asi udělal hezkých pět dní, na které si budou pamatovat ještě dlouho," uchechtl jsem si. Serrir se ke mně připlazil a schoulil se mi na hrudi. Pohladil jsem ho. Stýskalo se mu, chudáčkovi. 

,,Tak dobře. Když už jsi tady, tak na co ti je květ Morriganu a Niagurský prášek?" zeptal se klidným tónem Den. Vymrštil jsem se do sedu a při tom jsem shodil Serrira. Jak to sakra? I když. Nebyl jsem tady pět dní a on měl čas se mi prohrabat v tašce. Ale proč by to dělal?

,,Jak to..?" řekl jsem svoji otázku nahlas. Den se ke mně ani neotočil. Parchant. A dělá, jakoby to byla normální věc. NENÍ, KDYŽ SE TI PROHRABALI VE VĚCECH!

,,Dvakrát jsi odcházel v noci. Jednou přes okno a vrátil ses udýchaný a podruhé jsi odešel dveřmi. Neciv na mě, nejsem tak blbý, jak si myslíš," řekl v klidu Den a otočil se ke mně, ,,Proto jsem využil možnost a zkusil jsem najít, pro co jsi chodil ven v noci. Našel jsem tu knihu z knihovny, vysušený květ Morriganu a Niagurský prášek. V knize jsem našel recept, který odpovídá ingrediencím. Ty se chceš zbavit jizev nemám pravdu?"

Zíral jsem na něj a občas jsem mrkl. Den není hloupý, ale nemyslel že je natolik, pardon, NATOLIK inteligentní. A jak sakra zjistil, že jsem odcházel v noci? Vždyť měl vyrovnaný dech a to se jen tak nepředstírá.

,,Spím strašně citlivým spánkem," řekl upír, jakoby mi četl myšlenky. Opřel is lokty o kolena a začal mi propalovat oči svým pohledem. Chvíli jsme jen tak tam seděli a hráli mrkanou a zanedlouho jsem konečně odešel od šoku. 

,,Takže všechno víš...," řekl jsem a uhnul pohledem do levého dolního rohu. Bylo mi nepříjemné, že to zjistil. Chtěl jsem to udělat chytře a tiše, aby na to nikdo nepřišel, jenže mi asi osud nepřál. 

,,Jo a jsem rád, že to vím, protože ti alespoň pomůžu," řekl Den jemným hlasem, který používal zřídka. Potom vstal a sedl si vedle mě na postel. A objal mě.

,,Sice nevím, jaké to je, ale asi to musí bolet. Ztratit rodiče, dostat jizvy na zádech a přežívat na ulici v nelegálních bojích," zašeptal mi do ucha. Při té vzpomínce se mi nahrnuly slzy. Odkud TOHLE sakra ví?

,,Odkud?" bylo to jediné, na co jsem se vzmohl. Vzpomínky byly příliš jasné a přinášely hodně bolesti. Jen jsem seděl na posteli v objetí upíra a nic jsem nedělal.

,,Řekl mi to Tekumi. Ví o tvé historii a chtěl, abych ti pomohl. Říkal, že viděl tvou zlost v očích, když ses pral. To nemá jen tak někdo. Takový typ zlosti má jen ten, kdo toužil po pomstě. A potom ještě proč jsi šel do nelegálek tak brzo. Podezíral, že chodíš do akademie, ale že ti bylo sedmnáct, to vážně nečekal. Potom  prostřednictvím jeho zdrojů se dokopal k tvé historii a hnal se sem na návštěvnický den. Potom mi řekl tu situaci a poprosil mi pomoct ti," odpověděl tiše Den a nepouštěl mě z objetí.  

Dávej si pozor na upíry.

To řekl tenkrát Arthur. Nepochopil jsem tehdy, o co šlo, ale teď všechno zapadalo. Tehdy ještě se na mě Den snažil nekoukat, ale nešlo mu to. A že mě to dřív nenapadlo?

Vzlyk. Druhý, třetí a postupně mi začaly téct slzy na upírovo rameno. Vzpomínka na mrtvé rodiče se vrátila. Den mě hladil po zádech jednou rukou a druhou mi masíroval krk zezadu. Po chvíli jsem ho taky objal a pustil jsem uzdu sebeovládání. Brečel jsem na jeho rameni a upír mě utěšoval a šeptal něco ve smyslu, že to  bude dobré. Slyšel jsem jako přes mlhu. Nic jsem nevnímal. 

Po chvíli se Den ode mně odlepil a vzal mě za ramena. Utřel mi slzy jemnými polštářky prstů a pohladil, po vlasech. Jako starší bratr.

,,Tak. Teď se seber. Jsi kus chlapa. Přestaň vzlykat a seber se. Máš ve mě podporu. Pomůžu ti, slyšíš? Za Žetarovým listem se vypravíš zítra nebo pozítří, vyber si. Řeknu ti, kde se přibližně nachází a když tak se tam vydám s tebou. Ty poslední dvě věci z receptu si nepamatuji, takže mi je řekneš jindy. A teď sem táhni učebnici s mapou, jde se hledat," řekl rázným hlasem a zatřásl se mnou, aby mě duchem přivedl zpět do pokoje. Chabě jsem se na něj usmál a šel jsem hledat učebnici s mapou okolí akademie.