Jizvy

Oblek

S Denem jsme leželi na pláži a povídali si o obecných věcech. Žádná seriózní debata, jen jsme si povídali.

,,Kolik je hodin?" zeptal se najednou upír. Pohlédl jsem za sebe, ke vchodu pláže, kde byly velké hodiny.

,,Půl třetí, proč?" pohlédl jsem zase na něj. Den se už zvedal a začal se balit.

,,Ještě potřebujeme někam zaskočit, víš? A je to na dlouho. Jestli chceme stihnout, tak musíme už vyrazit teď," odpověděl nijak určitě. Štvalo mě to. Jít někam, pro něco... Já chci podrobnosti!

Místo toho jsem mu začal pomáhat. Oblékli jsme si kraťasy a šly do hotelu. Pořád bylo trošku vedro, proto trička jsme si oblíkat nechtěli. Ale já bych ho osobně uvítal, ale měl jsem ho v hotelu.

Den mířil do hotelu, aby všechny věci z pláže odložil. Mlčky jsem ho následoval a přemýšlel, proč asi jdeme a kam jdeme, zatímco mi mírný větřík čechral vlasy.

,,Pospěš si," popohnal mě, když jsme byli u schodů. Bral je po dvou. Někam asi spěcháme. Držel jsem s ním krok až k pokoji. Tam jsem musel počkat až odemkne.

,,Kam se to vůbec tak řítíš?" vyhrkl jsem najednou, protože mě ty tajnosti přestávaly bavit. Jen mi hodil tričko, do kapsy si dal peněženku a hned šel zavírat dveře. Pořád jsem stál na chodbě s nechápavým výrazem v obličeji.

,,Uvidíš," řekl zase neurčitě. Zamračil jsem se a navlíkl na sebe tričko. Konečně. Cesta sem byla trochu nepříjemná, protože se na nás pár lidí koukalo. Bylo jsme jediní, kdo šli bez vrchní části oblečení.

,,Dene, noták. Odpověz normálně," zasténal jsem prosebně, protože mě to už nebavilo. Místo odpovědi upír rychle zamknul a běžel schody dolů. Nezbývalo mi nic jiného, než běžet za ním.

Dole jsem ho dohnal a zastavil. Chytil jsem ho za ruku a přiměl jeho modré oči, aby se dívaly na mě a věnovaly mi plnou pozornost.

,,Kam se to řítíš?" zeptal jsem se klidně a pomalu, abych dal najevo, že je mi jedno, že spěchá. Já chci vědět, kam jdeme.

,,Do obchodu. Něco sis nevzal, takže si to musíme koupit. Ta věc se ti bude hodit na místo, kam pak půjdeme," odpověděl mi a v očích mu zatančili jiskřičky. Protočil jsem oči v sloup. To je teda informace.

,,Podrobněji," zavrčel jsem na něj. Den se na mě jen mile usmál a otočil se ke mně úplně čelem.

,,Jdeme ti koupit oblek. Stejně vím, že žádný nemáš. A bude se to hodit. Neřeknu kam. Stačí?" prozradil mi alespoň trochu. Kývl jsem na souhlas, že mi to zatím stačí, ale stejně mě zajímalo to místo, kam pak půjdeme. Že by divadlo? Nebo nějaký ples? Koncert? Večírek?

Vyptávat se nemělo cenu. Když si upír řekl že to neprozradí, tak se to z něj vytáhnout nedalo. Nezbývalo mi nic jiného, než se s tím smířit.

Pustil jsem ho. Rychlým krokem vykročil někam ven. Popoběhl jsem za ním a snažil se udržet s ním krok.

Došel někam na rušné náměstí. Všude byli lidé různých ras a všichni někam šli. Den nešel do toho davu, nýbrž zahnul do jedné z uliček. Byl jsem mu za to vděčný, protože jsem ho v tom rámusu nechtěl ztratit.

Tady bylo prázdno. Skoro nikdo ti nebyl. Ohlédl jsem se trochu kolem sebe. Všude byly drahé obchody. Uchechtl jsem se pro sebe. Už se nedivím, proč tu nikdo není. Většina si musí vzít půjčku na to, aby si tu něco koupila.

Upír šel ještě pár stop dovnitř uličky a zastavil se před jedním obchodem. Přidal jsem do kroku, abych ho dohnal. Pohlédl jsem na obchod, vedle kterého se zastavil.

Ten obchod jsem neznal. Poprvé jsem ho viděl, ale podle interiéru jsem usoudil, že tu budou strašně vysoké ceny za normální věci.

Už už jsem to chtěl Denovi namítnout, jenže upír už vcházel do budovy. Dohnal jsem ho u věšáků s košilemi, kde se zastavil a vybíral.

,,Blázníš? Já na tenhle přepych nemám. Budu si muset vzít půjčku dokonce na jeden rukáv nejlevnější košile," syknul jsem na něj tiše, aby to nikdo neslyšel. Otočil se na mě a pohladil mě po tváři.

,,A kdo řekl, že to platíš ty?" usmál se na mě a objal kolem pasu. Místo toho, abych mu úsměv oplatil, jsem se zamračil.

,,No tak to ne. Tohle je až moc předražený. Jdeme jinam," vyřkl jsem mu, co si o tomhle obchodu myslím a už už jsem se vydal k východu. Jenže mně to nedovolilo jeho sevření.

,,Ale noták. Koukni na tu cenu. Všichni o tomhle obchodě říkají, že je předražený, ale není," konstatoval a ukázal mi cenovku. A opravdu. Byla to naprosto normální cena.

,,A jo... To je zvláštní. Interiér vypadá jako kdyby tohle byl přepychový obchod a on není," konstatoval jsem trochu udiveně. Nespouštěl jsem oči z cenovky a kontroloval jsem, že to číslo opravdu není vysoké na takovou košili a že je to naprosto normální cena.

,,Ono to tak vypadá snad ve všech. Jen někdy je potřeba pár z nich propuknout, abys věděl, kde co a jak," poradil mi Den a pořád vybíral košili. Já jsem taky začal vybírat.

,,Mohu vám nějak pomoci?" ozvalo se za mými zády. Otočil jsem se na dívku, která byla menší než já. Bylo jí asi kolem pětadvaceti a měla dlouhé hnědé kadeře až po pas hezky zastřižené. Byla oblečená v košili, na které měla připevněnou cedulku s jménem, a sukni. Nejspíš to byla uniforma, kterou požadovala práce tady v obchodě.

,,Ano, hledáme kompletní oblek tady na mého přítele," ozval se upír za mnou a při posledních slovech mě objal kolem pasu a stoupl si vedle mě. Na sobě jsem nedal nic znát, ale bylo mi příjemný, jak mě oslovil.

,,Dobrá tedy. Pojďte za mnou, změříme vás a uvidíme, které věci vám padnou nejlépe," řekla s milým úsměvem slečna a otočila se na patě. Při každém kroku byl slyšet klapot podpatků a její vlasy se zhouply. Den mě popohnal, abych šel za ní.

Došli jsme do malého zákoutí, kde měla různé ukázky látek a materiálů a taky metry. Stoupl jsem si doprostřed a čekal na pokyny.

Schválně jsem se jí podíval na cedulku, když se otočila. Zajímalo mě její jméno. Na papírků na košili bylo krasopisem napsáno jméno Mirion.