She is Vampire?!

Chapter 10

Jedním z únikových schodišť se dostanu do třetího patra. Ani čich mi tady nepomůže Zayna najít. Dezinfekce a další prostředky přebíjí jeho vůni. Hledám nějakou značku, konečně, tabule mi ukazuje že ve třetím patře se nachází operační sály. JIP by měla být nade mnou. Kradu se po schodišti a s každým zvukem, který zaslechnu s sebou mírně škubnu. Noční nemocnice je skvělým námětem pro horor.
Na schodišti, skryta za výtahem se rozhlédnu po chodbě. Nad dveřmi, za kterými se ukrývá JIPka je kamera. Líným pohybem monitoruje prostor před dveřmi. Přemýšlím, jak velké pole zabírá, výtah cinkne a z něj vystoupí muž v plášti. Je asi dva metry od dveří, když mávne na kameru a ženský hlas zazní chodbou. „No to je dost, kde se flákáš.“ Zasměje se a bzučák provází otevírání dveří.
Tím mám odpověď danou, kamera monitoruje celou chodbu. Chvíli váhám, nakonec však seběhnu zpět k sálům a výtahem zkusím páté patro. To však slouží jen jako spojnice mezi touto a vedlejší budovou. Alespoň tu jsou okna s kličkou. Vytáhnu se na parapet a okno přivřu, krok sun krok se sunu po parapetu k trubce vedoucí z okapu střechy. Je na mnoha místech narezlá, no snad mou váhu vydrží. Špičkami bot nahmatám pod sebou parapet. Nahlížím skrz okno do chodby, která svítí zeleným světlem. Kradu se podél oken, v jednotlivých kójích leží jeden nebo dva pacienti, napojeni na přístrojích. Z některých, i na tu dálku cítím že bojovnost z nich vyprchává, do rána jich zemře několik…

Upírské štěstí se projevuje, okno od koupelny je otevřené, proskočím dovnitř a nakouknu na chodbu. Nakouknu do protějšího pokoje, nějaká babička. Se srdcem v krku prohlédnu ještě dva pokoje a pak ho konečně najdu. Louis sedí u jeho postele s hlavou v záklonu. Spí jak miminko.
Zayn je na přístrojích a na obličeji má kyslíkové brýle, vedoucí mu kyslík do plic. Váhavě se dotknu jeho tváře. Žádná reakce, mrknu na monitor. Nejsem doktor ale s klidem si pomyslím, že je naprosto stabilizovaný.
Měkké kroky se nesou chodbou a míří sem. Skrčím se za závěs a vyčkávám. Je to sestřička, zkontroluje si monitor, zakryje jej až po bradu a přes Louise hodí deku, kterou přinesla s sebou. Milá žena…  Jen co zmizne, přistoupím k posteli a váhavě se posadím na kraj.
„Opovaž se umřít, Maliku!“ šeptnu mu do rtů. Zlehka se dotknu špičky brady, upravím Louimu deku a mám se k odchodu. Chmatám po klice, když se rychlostí blíží kroky. Za závěs to nestihnu, skrčím se do tmavého roku a vyčkávám. Dveře se otevírají a v nich Kate. Chvíli si prohlíží přístroj a pak vytrhne nějaké hadičky, očekávám alarm, ale nic takového. Zayn však náhle lapne po dechu ze spánku a zatne dlaně v pěst. Ona se jen pousměje a odchází. S hrůzou v očích vracím hadičky na jejich původní místa. Přestává lapat po dechu a začne dýchat pravidelněji, povoluje i sevření pěstí. Monitor se upravuje na původní křivky.
Děvka… Dnešní noc je její poslední.

Skloním se, prohlížím se jeho napjatou tvář. Připadá mi, jako by ji vytesal nějaký sochař. Do nejmenšího detailu je dokonalá. Mozek mi vypne a nepřemýšlím, vtisknu mu letmý polibek na mírně pootevřená ústa a protáhnu se dveřmi. Skrčím se za nějaký vozík s prádlem a pozoruji tu děvku. Loučí se u dveří se sestřičkama a s přehnaně falešným hláskem prohlásí, jak doufá, že ten mladý neumře. Byla by ho přeci škoda… Jaká škoda, že zemře ona.

Ven se dostávám stejnou cestou, když vychází z nemocnice jsem už opřena o pouliční lampu. Napálí si cigaretu a dá se do pohybu. Vydávám se za ní. Je krátce po jedenácté, ulice jsou už skoro vylidněné. Upřímně se divím, že ji někdo nedoprovází, k její smůle a mému štěstí. Klapot jejich podpatků se rozléhá uličkou, do které vešla. Na jejím konci jsou schody a kolem není ani živáčka.
„Nebojíš se?“ ztuhne a ustane s v pohybu. „Proč bych se měla bát?“ S kapucí na hlavě mám jistotu, že neví, kdo jsem. K jejímu úsměvu ji však stačí fakt, že jsem podle postavy dívka. „A ty se nebojíš?“ „Věř, že není horšího tvora v tuto hodinu, než jsem já.“ „Mluvíš jak zdrogovaná.“ Zasměje se a má se k odchodu. „A co ty? Proč ty si odpojila toho kluka od přístrojů?“ Její tvář, tentokrát vyděšená je zpět. „Jak…?“ pomalu se přibližuji. „Ještě nikdy jsem nezabila holku v mém věku. Jaké to bude? Bude se mi to líbit?“ obcházím ji, skoro hmatatelně cítím, jak vyděšeně dýchá a v žilách se ji valí krev. „Jak chceš zemřít? Zlomit vaz? Podříznout hrdlo? Vyrvat ti srdce? Vysát ti krev…?“ „Na co si to hraješ?!“ hystericky vyštěkne. „Já si nehraji.“ Vycením zuby a její řev se nese uličkou.
Padá mi k nohám, jako hadrová panenka, krev z rozervaného hrdla ji smáčí bílé triko a ona z posledních sil lapá po dechu. S opovržením stáhnu kapuci, ona už nikomu nepoví, kdo ji to udělal. Zbledne a v očích se ji objeví slzy. „Děvko!“ pouhé škubnutí a její vaz je zlomený.

Něco bokem zarachotí. „Upírko, odkdy vraždíš pro potěchu?“ narovnám se. Ten hlas poznávám ihned. Je to Cara, je dcerou jednoho, dá se říci, velitele vampýrů a ačkoliv se upíři a vampýři nesnáší, máme mezi sebou dobré vztahy. „Pokusila se mi zabít kamaráda.“ „Nikdy mě nenapadlo, že někomu tak rozerveš hrdlo. Nebudeš z ní pít?“ znalecky se nad ní skloní. „Nechci zvracet.“ Prohlédnu si ji. Je krásna, jako vždy. „Vypadáš dobře.“ „Nápodobně.“ Svým způsobem, komická situace. Dva tvorové, kteří by neměli existovat se baví nad mrtvým tělem, jako kamarádky na kávě. „Takže, smím?“ „Zajisté.“ Pokynu ji dlaní a ona mávne do tmy. Přiběhne mládě. Malá holka, sotva desetiletá. „Kdo to je?“ „Ségra. Beru ji na lov… Ale když si nám večeři nachystala.“ Zamrká a společně s tou malou začnou hltavě pít. „Poslední dobou jste se nějak uklidnili.“ Odtrhne tvář od krku té coury a otře si krev hřbetem ruky. „Jak to myslíš?“ „V ulicích začíná být bezpečno, není tolik nevysvětlitelných vražd a zmizení.“ „Přeorientováváme se na vrahy z řad lidí a další jim podobné. Můj otec a tvůj bratr uzavřeli jakýsi obchod. Nevědělas o tom?“ „V posledních dnech se toho stalo tolik, že mi to Liam zapomněl říct.“ Nechává tu malou pít a zvedá se, z kapsy vytáhne krabičku cigaret a nabídne mi. „Pamatuješ si na Scoota?“ „Jo.“ „Byla mu před pár dny ukradnuta soška, z adamantia, je to nějaká posvátná soška z dob prvních upírů. Měla by patřit vám, ale ten kterému patřila byl prvním vampýrem. Je to něco jako naše bohatství. Táta zaplatil Liamovým lidem a ti to ukradli. Scoot jančí a jeho lidi postupně mizí. Dnes mu někdo přímo pod nosem osvobodil vězně a cestou ven zabil dva jeho muže. Táta a pár dalších vyvraždilo několik osob v docích. A jeho spolupracovníci v Monaku hlásí těžké ztráty na životech. No a Liam se s tátou domluvil, že zneškodníme za pomoci našich klanů tyhle vyvrhely pekla a pak… Vraždy začnou nanovo.“ „Takže dokud ti zmrdi žijí, Londýňané jsou v bezpečí.“ Zasměji se. „Tak nějak. Proč si ji vůbec zabila? Jen kvůli kamarádovi?“ zvedne pochybovačně obočí. „Známe se už nějakou dobu, vraždila bys jen pro bratry a tu Liamovu holku.“ „Tahle coura, je, tedy byla milenkou Scoota.“ Cara zbledne. „Jako fakt?“ „A ten co osvobodil vězně a nechal po sobě dva mrtvé jsem byla já. Ta děvka,“ vyplivnu to slovo jako jed. „Se pokusila zabít toho vězně, Scoot z něj málem vymlátil duši s těmi svými nohsledy. Kluk je v nemocnici a ona tam pracovala…“ Cara se tiše zasměje. „Stojí ti za to, jo?“ „Si piš. A mimochodem, jeden jeho kamarád, je přesně tvůj tip.“ „Myslíš na sex nebo na zabití?“ „Jen ten sex, nesmíš ho zabít.“

„Caro? Půjdeme už?“ malá má celou pusinku od krve. „Ty jsi Holly, že?“ „Jak to víš?“ „Cara o tobě hodně mluví. I když jste každá z jiného klanu, jste kámošky. Budeš i moje kámoška?“ „Jasné!“ skloním se, otřu ji pusinku a políbím do vlasů.
 „Holly?“ otáčím se. „Chytej.“ Hodí mi prsten. „Pro případ nouze. Já ten tvůj pořád mám.“ Ukáže mi prsteníček s upírským znakem. Se smíchem si nasadím její, vampýří, a mířím domů.