She is Vampire?!

Chapter 68

Zayn

„Bojíš se mě?" Zavrtěla hlavou, ale nepromluvila. „Tak pojď ke mně." „Najdu vodu... Měl by ses napít. Někde tu bude nějaký tok." „Bojíš se mě!" Ukázala mi záda a teď nadskočila. Vytáhl jsem se na nohy a ona začala couvat. Sykla. Skočil jsem po ní a spadli jsme na zem. Pádu jsem zabránit nemohl, jediné, co jsem mohl, bylo, se dostat pod ní. Spadla na mě a teď to nebyl strach, se kterým na mě pohlédla.

„Holly..." Oči se ji plnily slzami a pak kývnula. „Bojím se! Kdo jsi?" „Jak to myslíš?!" „Tvoji předci vraždili můj rod... Ty... Tam... Choval ses jako vampýr. Zabíjel jsi předtím, ale... To co jsi mu udělal... Zayne..." „Potlačený hlad... Holly, já ti dal slib. Pamatuju si, co jsem mu udělal a proč... Chtěl jsem to udělat. Chtěl mi tě vzít, chtěl jsem slyšet jeho křik. Cítit, jak trpí, jak prosí o milost. Líbilo se mi to, a ano, užil jsem si to. A... Já patřím k tobě, rozumíš? Jsem upír! Ne vampýr. Nebudu zabíjet tak, jak to dělají vampýři. Bylo to... Chvilkové." Na tvář mi dopadla její slza. Prohrábla mi dlaní vlasy a strach ji z očí nemizel. Třásla se, pořád. Snad každou vteřinou víc.

„Copak si myslíš, že ti ublížím? Miluju tě. Jsi moje. Rozumíš? Nikdy bych ti neublížil!" Začínala se mi znovu motat hlava, myslel jsem, že mi praskne. Bolelo mě celé tělo, začínalo se mi chtít spát... „Nevím, jací byli moji předci. Řekl mi to Scoot... Já to nevěděl a nebudu po své minulosti pátrat. Já si vybral, čím chci být a kdyby někdo, z mé rodiny zjistil, že jsi upír a chtěl by tě zabít, pokračovat v nesmyslném zabíjení, nedovolil bych to. Nesmíš se mě bát." Její rty se přitiskly na moje.

„Je po všem?" „Jo. Nikdo ti už neublíží." Pomohla mi zpět ke skále, o kterou jsem se opíral. Chtěla jít kamsi dál do lesa, najít nějakou studánku... Nepustil jsem ji. Pevně jsem ji svíral v objetí a nedovolil ji, se odtáhnout od mého těla, ani na sekundu. Chytila mě za bradu. Otevřel jsem oči, které se mi začaly zavírat a snažil se tvářit, že je vše v pořádku. Znovu mě políbila a přetáhla mi přes hlavu rozervané tričko. Prohlížela si moje šrámy a začala je zacelovat.
Přivřel jsem oči. Potřeboval jsem spánek, aspoň chvíli... „Zayne?" Jen jsem zavrčel. Únava byla silnější. Na rty mi cosi dopadlo. Přejel jsem si po nich jazykem a tu chuť, okamžitě poznal. Rozlepil jsem víčka a podíval se na ni. Ze zápěstí ji tekla krev. Přiložila mi ho k ústům a pobízela mě pohledem. 

„Nemůžu. Potřebujete tvou krev." „Ty ji potřebuješ mnohem víc." „Jen chvilku, jen trošku." Její sladká krev mi hrkala do rtů, nechtěl jsem a nemohl se nabažit. Hltavě jsem polykal, jednou rukou ji svíral kolem boků, druhou ji držel za pravačku, kterou mi nabízela.
Odtáhl jsem se až ve chvíli, kdy jsem ji nevědomky přejel dlaní přes břicho. V tu chvíli mi došlo, že uvnitř je moje dítě, kterému kradu, co potřebuje. Zacelil jsem ranku po noži a ona mi tiše šeptala, do rtů, že jsem si měl vzít víc. 

„Stačí to... Teď... Potřebuju spát. Chvíli, pár minut." Sklouzla ze mě a já po ní přehnaně vystartoval. Ona se jen posadila a naznačila, abych se o ni opřel. Položil jsem ji hlavu do klína, objímajíc ji kolem pasu. Vískala mě ve vlasech a mně prozatím nedocházelo, že je konec. Nepřipouštěl jsem si to. Potřeboval jsem jen spát. Rány mi zacelila, zastavila slinami krvácení, které postupně ubývalo na intenzitě...

Když jsem se probral, byla pryč. Vyděšeně jsem se vytahoval do stoje a očima ji hledal. „Zayne?" Prudce jsem se obrátil a ona vyděšeně uskočila z dosahu dýky. „Kde jsi byla?!" Ostří se zapíchlo do mechu a ji jsem mohl rozdrtit. Ukázala na svoje rozervané tričko, kdy v provizorním pytlíku, z pruhu látky, bylo několik lesních plodů.