She is Vampire?!

Chapter 38

Nialla má na starost Cara. Zatímco Zayn se drží a nutí se k racionálnímu chování, Niall je jeho přesný opak. „Můžeme?" otočí se Zayn, zatímco já v duchu přemítám, kolik z nás se odtud dostane a kdo tu dnes zemře. „Cara se ptá." „Jo, teď a nebo nikdy." „Zvládneme to!" mávne na Caru a ta vypustí, doslova a do písmene, Nialla. Vrata, která byla zavřená vyhodí prostě jen tak z pantů, jako by to nic nebylo. Z vnitřku budovy se ozve ryk. Jemu v patách vtrhla další várka z nás a když jsme se zapojili sami do rvačky, bylo na zemi už dost těl s rozervanými hrdly. Nialler...

Všude krev, lámání kostí a vazů. Výstřely, dýky a nože svištící vzduchem... Přestávám to sama zvládat. Je jich kolem mě moc. Zaynovo tělo se míhá několik metrů ode mě, sám má co dělat. Za zády se ozve naprosto nelidské křupnutí. Jako v transu se otočím. Louis... Zírám na něj a on zírá na svou „trofej." Nevím, kde k nim přišel, ale v každé ruce drží katanu, sekl jimi zaráz a teď, na jejich čepelích seděla hlava vampána. Zbytek těla s sebou škubal na podlaze, oči mrtvoly byly vytřeštěné a z krku mu odkapávala krev. Nechutné!

„Z tebe bude dobrej upír!" houkla Cara a zády k protivníkovi mu do srdce vrazila dýku až po rukojeť. Vzpamatovala jsem se a uhnula dalšímu vampánovi. Zemřel rukou Liama. „Vezmi Nialla! Zmiznite!" huláká a ohání se pouze rukama. „Je jak neřízená střela! A ty slábneš každým okamžikem." „Neodejdu!" srazím mohutného vampýra podkopnutím k zemi. Než se stačí zvednout, objeví se Niall a rozerve mu hrdlo. Zvedá se mi žaludek...

„Musíš pryč!" Zaynovo tělo je blízko, na pár minut se ocitneme bez protivníků. „Liam má pravdu! Vezmi Nialla a běžte!" „Zbláznil ses? Nenechám tě tady. Já bez tebe nikam nejdu!" Zaječím. Kolem mé hlavy prolétly dva nože a zabodly se do vampánů. „Já se tě neptám. Já ti to oznamuju! Musíš jít, sotva se ubráníš. Nialle!" zařve do už tak hlasitého jekotu. Niall se brání, ale nakonec jsem to já, kdo ječí. Vyvleče mě ven a násilím odtáhne několik bloků pryč. Tam se mu zhroutím, poslední co si pamatuju je jeho šokem podbarvená tvář.

„Ahoj!" naklání se k mé tváři známá tvář. „Zayne?" „Jak dlouho ještě hodláš spát?" zní pobaveně a následně zaskučí. Když vím, že se mi to nezdá, vrhnu se mu kolem krku. Poznávám svůj pokoj, za okny je tma a vítr skučí. „Než začneš hysterčit, jsme v pořádku. Víceméně..." usměje se a odhrne mi vlasy z obličeje. „Víceméně?" hrabu se z postele, musím se sama přesvědčit. „Holly!" chytí mě za ruku. Všímám si obvazů, kterými je obvázaný. Rameno, bok. Na tváři má několik dlouhých škrábanců. Několik jizev bude mít i na krku. Přes hrudník má nalepené obrovské krytí, které prosakuje a ukazuje rudě zbarvený pruh. „Žijeme a to je hlavní!" zní tak nějak jinak, bojí se mi něco říct.

„Co se tam stalo?" „Scoot se neukázal, nevíme, kde je. Pořád žije, ale ti co byli v továrně, jsou mrtví. Do jednoho..." „Kdo z našich je na tom nejhůř?" zapírá, mluví oklikou ale jeho mimika jej zrazuje. „Liam..." zašeptá a sklopí pohled. „Je v nemocnici." „Co mu je?" třesu se a přerývaně dýchám. „Přišel o ruku." „Ne...!" nedostává se mi dechu. Začínám po něm lapat, jako ryba na suchu. Zaynova hřejivá náruč mě pomalu uklidňuje. „Dýchej! Pšt, uklidni se. Nádech, výdech!" tlukot jeho srdce a to jak on sám dýchá, mě donutí zklidnit se. „Je stabilizovaný, napojený na přístroje ale začínají ho odpojovat, má snahu dýchat sám. Bude v pořádku, dostane se z toho!" „Ostatní jsou v pořádku? V naprostým pořádku?!" Semkne víčka, pořád něco tají. „Zayne!" „Loui..." „Co s ním?!" Zlomeně zavrtí hlavou a z koutku očí steče několik slz. Třesu se, mám zimnici. „Ne!?" Posadí se do postele, i on se začíná třást. „Nikdo z nás tomu nedokázal zabránit. Už bylo po všem a všichni co jsme mohli, jsme byli u Liama. Ztrácel krev a Cara, Dorian a další mu ji urychleně dávali od sebe. Všichni od Scoota leželi na podlaze, nikdo se nepohnul. Louis seděl na zemi, vedle posledního vampýra, kterého projel skrz naskrz katanou. Třásl se a byl zničený. Pohled na Liama mu nepřidával... A pak... Zvedl se na nohy a ten, kterého myslel že zabil, najednou vstal. Zařval jsem, ale pozdě. Než jsme se stačili pohnout, tak Louis lapal po dechu a... Ten hajzl si vyrval katanu z těla a vrazil ji do Louise..." zlomí se mu hlas. Rozbrečím se a zhroutím se mu k nohám. „Umřel mi v náručí..." hlavou se opírám o jeho koleno. Hladí mě a celý se třese od pláče. Před očima mám Louiho tvář. Chrpové oči, které se snad pořád usmívaly a dokázaly pohladit. Viděla jsem ten strach, co měl, když mi tam na střeše říkal, že se bojí... Možná, kdybychom ho s Carou proměnily... Byl by teď tady a...

Zaynova dlaň mi sevře rameno. Zvednu hlavu, hnědé oči překypují bolestí. „Měl jsem ho poslat s tebou a s Niallem. Nemohl se bránit vampýrům. Byl jen člověk..." „Nikdo nemohl vědět, co se stane. Každý z nás tam mohl zůstat...Vždyť i Hazz je pořád člověk..." šeptám a tisknu se k němu. „Ví to jeho dívka? Jak dlouho jsem vůbec byla v limbu?" „Dva dny... Ne, neví. Nemám odvahu ji to říct. Jeho rodina to neví..." „Musí to vědět!" trhaně se nadechne a kývne.

Když pak vyjdeme z pokoje, v celém prostoru je mrtvolné ticho. Niall mlčky sedí před vypnutou televizí. Před ním leží na stole láhev vodky bez sklenice a všude je nehorázný bordel. Harry je zamknutý ve svém pokoji. Nevyšel od toho dne, nebyl jíst, nic... On a Louis byli jako bratři. Byli pro sebe tolik, co Zayn a Niall a jeho smrt jej zraňovala víc, než si kdo z nás mohl představit. Zayn se jej marně snažil přesvědčit, aby pustil k sobě alespoň Caru, ta nyní bydlela, stejně jako Dorian a Nick, tady. Zbytek vampýrů se stáhl a našel útočiště v upírských klanech. Sophie trávila čas u Liama a čekala, až se vzbudí...

Niallovo tiché „Ahoj." Zaznělo prostorem skoro ozvěnou. Kývla jsem na pozdrav a posadila se vedle něj. Stiskl mi ruku a modré oči se naplnily slzami. Zayn to nevydržel, odvrátil zrak a opřel se do okna. Do nosů nás uhodil pach z cigaret a Niall si přihnul z láhve.

„Neotevře ti." Zašeptá Cara zlomeně, když zvedám ruku a chci klepnout na Harryho dveře. Zayn s Niallem tiše jedli v kuchyni. Dorian nechtěl a Nick spal. „Běž se najíst." Kývne a zmizí, její chůze je znavená. Ztratila otce, skoro Harryho... Její klan se rapidně zúžil, zemřelo víc než dost vampýrů... Vampýrů, kteří byli ti nejčestnější, které jsem za život potkala.

„Otevři!" naléhavě zaklepu na dveře. Nereaguje, protáhnu se do pokoje Nialla a vyhoupnu se na zdivo. S mírnými obtížemi se zaháknu o Harryho parapet, okno má pootevřené, a když proskočím dovnitř, ztuhne. Oči má celé zarudlé od pláče a vypadá jedním slovem hrozně.

Je domlácený podobně, jako zbytek co jsem zahlídla. Přes půlku obličeje má pořádnou modřinu, ovázanou ruku až po loket, několik dlouhých šramů po celém trupu... „Jdi pryč." Hlesne zlomeně. „Samota na tohle není dobrým lékem." „Zažilas, že ti někdo umřel?!" „Nekřič na mě. A zažila Harry. Zabili mi tátu, máma umřela když se mě pokoušela chránit... Pamatuju si každého předka, kterého někdo zabil ze strachu z jeho schopností. Zažila jsem víc smrti, než si ty nebo ostatní dokážete představit."

Mlčí a pak zachraptí „Promiň." Jen tak sedíme, v pokoji je slabý opar dýmu z cigaret. „Znáš taje a kouzla?" Váhavě kývnu a pohlédnu na něj. „Kdysi dávno se narodil upír, který má šílenou moc." Začíná narážet na fakt, že to jen kvůli mně se to všechno stalo. Kývnu a dál čekám. „Máš nehoráznou moc Holly... A ta soška... Když umí životy brát, měla by je i dávat, ne? Kdybys ji měla, zvládla bys dostat Louise zpět?"