She is Vampire?!

Chapter 84

„Ale nepovedlo se mu to! A nepovede... Nikomu!" „Mohl jsem přijít pozdě..." „Ale nepřišel! Zayne!" Vytrhl se mi a přešel k oknu. Třepal se, napaloval si cigaretu a něco šeptal. „Já ti nic nevyčítám." „Já vím." Sevřel mi zápěstí, když jsem se k němu zezadu přitiskla. „Já se jen bojím. Myslel jsem, že to pochopím, ale asi ne." „Co nechápeš?" „Tohle... Tohle všechno." Obrátil se a sklonil se.

„Liam nám řekl, že musíme ukradnout tu sošku, ale že to nezvládneme bez další pomoci. Mluvil cosi, o nadpozemské síle, o tvorovi, který žije jen v bájích a legendách... Mysleli jsme si, že si dělá prdel, když řekl, že jeho nevlastní sestra je upírem. Vysmáli jsme se mu do obličeje, za co nás má, jestli si myslí, že tomuhle uvěříme... Pak ti volal... Myslím, že ve chvíli, kdy jsme slyšeli ten rozhovor, nám začalo docházet, že je tady něco, co se vymyká našemu chápání. Pak ses tam ukázala. Zírali jsme na tebe a já si říkal, že jsem se zbláznil a zároveň jsem po tobě začal toužit.
Když mi došlo, že jsi opravdu upír, chtěl jsem být jako ty. A pak, jak mi Soph, všechno řekla... Věděl jsem, že bez tebe nemůžu a nechci být, ale doteď jsem si to tak neuvědomoval; Jsme jiní, a já toho nelituju! Ale bojím se, co náš život přinese. Budeme mít dítě, nebude jako ostatní děti... My nebudeme, jako ostatní rodiče. Co když někdo pojme podezření? Nebo nám půjde po krku moje rodina? Já ti slíbil, že až Scoot umře, tak nás nebude už nikdo ohrožovat. Že už po nás nikdo nepůjde... Teď mám pocit, že ti nedokážu zajistit bezpečí."

„Nedokážeš?" Vzala jsme jeho hlavu do dlaní. Měl v očích smutek a bolest. Nikdy jsem si neuvědomila, jak on umí vypadat zranitelně. „Ty to nedokážeš?" „Ne." „Zayne, kdo jiný, než ty mě ochrání? Já se celý ty roky chránila sama. Pak mi pomáhal Liam... Ale až s tebou vím, že jsem v bezpečí, ať se stane cokoliv." „To mi opravdu tak věříš?" „Věřím ti víc, než sobě. Mohl jsi mě nechat už u Scoota vykrvácet, mohl jsi zmizet, jak to udělali kluci a nechat mě napospas těm hlídačům. Neudělal jsi to! Riskuješ pro mě život pořád a já vím, že naše dítě bude jiné a všechno bude jiné, ale ty nikdy nedovolíš, aby se nám něco stalo. Já se nebudu bát, když budu vědět, že stojíš při mně."

Zoufale si povzdechl a objal mě.

Zamkl dveře, pustil televizi a ignoroval, jak se nám u dveří střídali kamarádi. Neotevřel ani ve chvíli, kdy Liam vyhrožoval, že vyrazí dveře a jemu rozbije hubu za to, jak se chová. Schovala jsem se v jeho náruči a raději usnula.

Zayn

Usnula mi v náruči se spokojeným výrazem na tváři. Obě dlaně položené na bříšku, které bylo krásně zaoblené. Natáhl jsem svou ruku a překryl její dlaně, usmála se, natočila ke mně hlavu a dál, nerušeně spala.

Paka venku, konečně vzdala snahu se sem dobouchat. Sem tam kolem dveří někdo prošel a zkusil, jestli reagujeme, ale už to nebylo tak intenzivní. Soustředil jsem se na ticho, které panovalo v našem pokoji a mohl zachytit útržky rozhovorů, kdy oni řešili, co se stalo, proč má Holly poraněné ruce a jestli se vážně odstěhujeme.
Uznávám, že tady jsme ve větším bezpečí. Je nás tu dost, ale to je právě i jeden z důvodů, proč chci pryč.
Na nočním stolku mi vibruje mobil. Písmenka oznamují, že volá máma. Chvíli se na to dívám a pak se rozhodnu ji to zvednout. Třeba je to naposledy...

Pláče, omlouvá se, prosí, slibuje, přísahá... Promluvila si se strýcem a i jeho to mrzí. Ale jejich lítost nezažene můj vztek. Prostě nemůžu... Už jen to, že ohrozil holku, která je moje všechno... Za hysterického pláče mě prosí, ať hovor nepokládám. Ať ji dám adresu, že přijede sama a promluvíme si. Když vyrukuje s tím, že její vnouče nesmí vyrůstat bez babičky, položím to a civím do zdi.
Kdyby ji zabil, neměl bych dítě, ženu, rodinu... A ona přijde s takovou malicherností. Určitě ji Doniya brzy udělá pravou babičkou... Bude ji následovat Wall a jednou Safaa... Bude mít vnoučat kolem sebe víc než dost, ale já nemůžu dát svoje dítě dobrovolně někam, kde bude neustále v ohrožení...

„Miláčku?" „Ahoj, lásko." Zaostřil jsem na rozespalou tvář a nechal ji, aby mě stáhla k sobě. Ležel jsem ji hlavou na prsou a ona mě hladila ve vlasech. „Co je, hm?" „Nic. Proč nespíš?" „Spala bych dál, ale ten tvůj utrápený výraz..." „Za pár dní bude pryč. Nevšímej si ho." Pobaveně se ušklíbla a pak jsem to já, kdo usne jako první...