She is Vampire?!

Chapter 62

Zayn

Než jsem se vzpamatoval, seděl jsem na dřevěné židli, která měla okovy. Na zápěstích a i kotnících, mě zastudil chladný kov. Periferně jsem zahlédl, že i zbytek byl v okovech. Zabral jsem, ale marně.

„Dobrý večer, přátelé." Usmál se Scoot pobaveně a pokynul nám k pozdravu. Vztek se ve mně vzedmul. Ta povýšenost, se kterou na nás pohlížel, mi drásala nervy. Číši vína, pozvedl v ležérním gestu a opět se usmál, jako hladový krokodýl.

„Vypadáte celkem překvapeně. Přece jste si nemysleli, že se nechám lehce zabít. Že o vás, nebudu vědět!" Pobaveně se rozesmál a předklonil se. Svou pozornost, stočil na Luka. 

„Jaké to bylo? Zabít bratra... Život bratra, za život jeho!" Podíval se úkosem na mě a dál provrtával Luka pohledem. „Nebylo to tak těžké, jak by jeden čekal!" Zavrčel Luke a hrdě pozvedl bradu. Scoot se nic neříkajíc usmál a rozhlédl se, kdo mu tu vlastně sedí.

„A kde je ona? Bojí se o život? Bojíš se ty, o její život? Je její život důležitější, než tvůj?" „Ty se o život nebojíš?" Znovu jsem zkusil odolnost okovů. Výsměch Scoota, mi trhal uši. „Jsou vyrobené speciálně pro tebe. Upřímně jsem čekal, že mi sem nakráčíš jako hrdina sám. Bojovat za její život. Za život toho parchanta!" Okovy se jen otřásly a on se začal šíleně smát.

„Nechte ji!" Zavrčel Harry, sedící po mé pravici. Několik chlapů, vzalo Caru i s židlí a někam ji odnášeli. Postupně se vrátili pro všechny, jen já tam zůstal. Niall se po mně vyděšeně otáčel. Otázkou bylo, jestli se bojí o sebe nebo o mě. Tak jako tak, najednou vypadal, jako ten malej kluk, kterého jsem našel na ulici. Povzbudivě jsem na něj mrkl a on zmizel za dveřmi.

„Zachovej se jako chlap! Pusť mě a rozdej si to se mnou. Jen my dva, kdo z koho!" „Proč bych to dělal?" „Jsi srab a ubožák! Bez nich, nejsi nic." „Myslíš?" Rozhlédl se po své ochrance. „Dokazuješ to." Uchechtl jsem se. Vytáhl se na nohy a zamířil ke mně.
„Kate... Kdo ji zabil? Našli její tělo... Nebyla v něm ani kapka krve." „Jak to mám vědět?" „Upíři přece krev nevysávají. Napijí se tam a pak vedle... Vampýři ale svou oběť vysají, do dna. Ta děvka... Přiveďte tu holku! Je to přece vampýrka, nebo ne?" Povytáhl obočí a zlověstně zamnul rukama.
„Já ji zabil!" Chlap, který šel pro Caru, ustrnul za chůze a čekal další rozkazy. „Opravdu?" Uchechtl se a já odplivl krev. Vrazil mi, jednu dobře mířenou, do čelisti kovovou trubkou. Sykl jsem a zkusil pohnout čelistí. „Vydržíš hodně!" Znovu zasadil další ránu. Tentokrát mi v čelisti křuplo, ale pohybovat jsem stále mohl.

„Pusť mě a pak mě zmlať! Tohle je ubohost." Znovu jsem odplivl krev, teď několikrát. „Neříkej mi, co je ubohost!" Pokynul komusi za mnou a několik osob mě odpoutalo. Zazmítal jsem se, ale marně. Odvlekly mě do tmavé místnosti, položili na lavici a na končetinách mě opět zastudil chladný kov.

Frustrovaně jsem semkl na pár sekund víčka. Sotva jsem to udělal, v břiše mi přistála něčí pěst. Sykl jsem a rozlepil víčka. Vampán se pobaveně usmál, znovu mi vrazil a pak odešel.
Dveře bouchly, osaměl jsem. Zápěstí jsem měl do krve rozdrásané, od snahy dostat se z okovů, když jsem je nemohl roztrhnout. Ale na okovech nebyla ani prasklinka...

Zavřel jsem oči a v mysli mi vytanul obrázek Holly.

Prasknutí za mnou, mně nemohlo vyrušit. Bylo mi jedno, co to je... Ležel jsem, tak řka nerušeně dál a nemít železo na sobě, snad bych i usnul. Dlouho jsem pořádně nespal... Představa měkké postele, peřin, polštářů a Holly v ní... Ležet s ní, objímat ji, líbat, užívat si představu miminka... A pro daný moment neřešit, že nejsme lidé a že nás chce někdo zabít...

„Zayne!" Hlas Holly se mi zaryl do mozku. Bylo to, jako kdyby byla tady. Prudce jsem otevřel oči a na tvář mi dopadla slza.

„Holly?!" Hlas mi přeskočil a na tvář mi dopadly znovu její slzy. Protáhla prsty pod okovy a pokusila se je roztrhnout.

„Co tady, do hajzlu, děláš?!" „Nekřič." „Jak nekřič?! Ty nejsi normální! Čekáš naše dítě, ten hajzl tě chce zabít a ty sem nakráčíš! Jak ses sem dostala?!" „Miluju tě!" Zmlknu a ona se skloní. "Ubližoval ti. Já to cítila... Strašně mě to bolelo." „Neměla jsi sem chodit!" Zašeptám ji do rtů. „Pomoz mi. Sama to neroztrhnu." „Nejde to. Je to speciálně na nás... Vysmál se mi do tváře... Bez klíče, to nejde." Za dveřmi cosi zachrastilo. Vše ve mně ztuhlo a ona se schovala do stínu u dveří. Dovnitř se protáhl další poskok Scoota. Pobaveně se usmíval a houpavou chůzí ke mně mířil.

„Co chceš?!" „Napít se z upíra." Vytřeštil jsem na něj oči a lapl po dechu. „Ještě jsem krev upíra nezkusil... Láká mě to. Jsem vampýr! Nově zasvěcený a hladový. Nesmím tě zabít, ale napít se ano... To nikdo nepozná. Zakousnu se do míst, odkud pije ona." Přejel mi po krku, kde jsem měl maličké jizvy, po zubech Holly.

„Ale raději bych zkusil tu vampýrku... Nebo tu, kvůli které se to děje! Ochutnat její krev a vzít si ji pak celou." Mlaskl a skočil po mně. Než se stačil zakousnout, odletěl ke zdi a úsměv mu zmrzl. Z čela mu trčela dýka. Padl naznak a Holly jej začala šacovat. Nečekal jsem, že tohle střevo by mělo klíče, ale ona našla svazek několika klíčů. Ihned je začala zkoušet a s nefalšovaným překvapením jsem sledoval, jak se okovy otevřely.

Otíral jsem si krev a za pomoci Holly, zacelil větší rány na zápěstích. Protahoval se a pak ji skoro rozdrtil. Schoulila se mi vyčerpaně v náručí. Třásla se a mně došlo, že lituje, že byla bláhová a šla sem. Ale udělala to kvůli mně. Kdyby nepřišla, kdo ví, co by se teď tady stalo.

Vzal jsem ji za bradu a pozvedl ji hlavu.