She is Vampire?!

Chapter 81

Holly

„Ne." „Zayne..." „Nebudu se tam vracet. Je mi jedno, co chce řešit." „Zaynie, já tam jet nepotřebuju, ale ty bys měl." „Nediskutuj o tom!" Zavrčel mi do tváře a ukázal záda. Ležel na břiše a tvrdošíjně se snažil udusit se. „Miláčku, prosím..." Mumlala jsem mu do ramene, ležela mu na zádech a on konečně natočil hlavu na bok. „Buď pojedeš se mnou, nebo tam nepojedu." „Ale-" „Buď a nebo, Holly."

Nechala jsem se přemluvit a on, pro jistotu, volal mámě. Asi na tom telefonu seděla, zvedla to po prvním zazvonění a prosila ho, aby přijel, že je to důležité.

Sotva jsem došlápla na rohožku, před dveřmi, tak se v nich jeho máma ukázala. Dívala se na mě, prosila pohledem o odpuštění a pokynula nám ke vstupu. Držela jsem se v Zaynově blízkosti, neustále mě nějak chytal, abych věděla, že je za mnou.

„Tak co je? Proč tak najednou?!" Otočila jsem se k Zaynovi. Ignoroval mě a propaloval pohledem svoje rodiče.
„Když ti Wall volala, bylo to na náš pokyn... Jsi Holly, že?" Stočila pozornost na mě a já se přitiskla víc, do Zaynovi náruče. „Jo." „Vím, kdo jsi. Poznala jsem to... Myslela jsem, že to Zayn neví." „Jak to myslíš?!" „Zayne, přestaň křičet, prosím... To ten její řetízek." V ruce mi přistála stránka, která byla vyrvaná z nějaké dávné knihy.
 „Znak Drákuly... Já nevím, jestli to víš, jestli to víte, ale my tvůj rod zabíjeli. V dávných dobách... Když jsem tě uviděla, vedle svého syna... Nechápu, jak to, že jsme nepoznali že on je jiný... Ale to co on řekl, při tom telefonátu. Omlouvám se." Nechápavě si jeho mámu prohlížím. Takže jejich předci nás opravdu vraždili...

„A teď teda co?! Pozvalas nás sem, abys nás zabila?! Jakou myslíš, že máš šanci, že byste to zvládli?!" „Nechci tě zabít! Jsi moje dítě... Nikdy jsme upíra nezabili... Nesouhlasili jsme s tím a mysleli jsme, že upíři už nejsou. Že jsou vyvražděni..." „Jenže nejsou! Je nás víc, než si myslíš!" Zvedal hlas a ona se třásla.
„Pšt! Zayne prosím! Přestaň křičet, prosím." Stoupala jsem si na špičky a nutila ho, aby se na mě podíval. „Bojím se, že mi tě vezme." Zachrčí mi do úst. Nikdo další to slyšet nemohl... „Nevezme! Podívej se na ni! Ona nám teď nelže."

„Tak o co jde?" Zavrčel o poznání klidněji. „O nic. Chci se omluvit. My se chceme omluvit. Kdybys odjel, vyčítala bych si to. Vím, že hrdost by ti nedovolila, sem přijet, nebo mi zavolat a taky vím, že bys mi telefon nevzal. Proto ti volala Wall... Když jsem slyšela, jak říkáš, že ji miluješ-" Obrátila jsem se k Zaynovi. Věděla jsem, že mu sestra volala, ale tohle vynechal. Usmál se, kolem očí se mu utvořil vějíř vrásek a našpulil pusu. Zaculila jsem se a zavrtěla hlavou, že teď mu nedám. „Pochopila jsem, že nelžeš a opravdu ti na ni záleží. Já-já jen nechápu, že je z mého syna upír!" Rozplakala se a sesunula se do křesla.

„Kdyby to šlo zvrátit, udělala bych to." Pochybovačně na mě pohlédla a já bolestivě sykla. Zaynovo sevření vzrostlo a po tom, co mi dal pusu do vlasů vrčel, že i kdyby to šlo, tak by mi to nedovolil. Pak nastalo ticho. Tři členové jeho rodiny, si mě prohlíží jako zvířátko v kleci a já se nevědomky, schovávám v jeho náruči víc. On oplácí tvrdé pohledy a několikrát mě stiskne na znamení, že je všechno v pořádku.

Uplynulo pár minut. Kolem nás panovalo ticho, které rušily jen vzlyky jeho mámy. On mě dál svíral a cítila jsem, jak se třese. V duchu jsem ho prosila, ať mě pustí a jde obejmout mámu, ale on byl paranoidní. Když se pohnulo kyvadlo těžkých, starodávných pendlovek, málem si zlomil krk, jak se prudce obrátil. Sykla jsem a snažila se, aby uvolnil sevření, kolem mého těla. Věnoval mi pohled, omluvně zavrtěl hlavou a pořád jsem byla jako v kleštích.

„Ublížíš malému!" „Ví, že ho chráním." Zavrčel nekompromisně, když se mi povedlo se mu v náruči otočit. Odtrhl zrak od rodičů a palcem mi přejel po rtech.

„Co tedy chcete?" „Zayne, já se chtěla jen omluvit. Nepřišlo mi fér, abys odjel jen tak... Uklidni se, prosím! Nechceme ji ublížit!" Podívala jsem se na něj stylem: „Vidíš? Já ti to říkala." „Proč ti mám věřit? Naši předci vraždili její lid!" „Lásko..." Šeptám a on se dál mračí.

„Jsi můj syn! Ať se z tebe stalo cokoli! Myslíš, že bych ublížila tomu, koho miluješ?!" „Já nevím!" „Zayne, tvoje babička s dědou... Ti ještě zabíjeli, my to nikdy neudělali. Vážně jsme si mysleli, že upíři jsou vyhlazení. Nikde jsme žádný symbol nezahlédli..." Vložil se do toho táta.

Vadilo mi to, jistě. Jak o tom mluvili... Jako o naprosto normální věci... Ale pořád to byli jeho rodiče a já nechtěla, aby se jich vzdal. Vpíjela jsem se svým pohledem do jeho naštvané tváře a potlačovala uculení. Asi by nepochopil, proč se tak culím, kdyby se ale viděl, tak by to možná pochopil. Jeho potlačená agrese, vystouplé tepny na krku, vztek v očích... Měla jsem nutkavou touhu jej začít líbat. Pak by se uklidnil, určitě...
Sklonil se a překvapeně povytáhl obočí. „Uklidni se, frajere." Ušklíbl se a za mými zády se ozval smích. „Má tě pěkně vycvičeného." Semkla jsem víčka. Copak nemohl mlčet? Zayn opět rodinu přejel vzteklým pohledem.