She is Vampire?!

Chapter 69

Holly

Když usnul, rozbrečela jsem se. Únavou, štěstím i strachem... Hladila jsem ho ve vlasech a odhadem, po dvou hodinách, kdy i já začínala klimbat, jsem se rozhodla jít dál do lesa a něco najít k jídlu. Potřebovala jsem něco, krev mi nestačila a ačkoliv, se jak upíři, tak vampýři, mohli v případě nouze živit masem lidské mrtvoly, nikdy by mě to nenapadlo. Raději jsem sledovala bedlivě okolí a hledala zajíce, nebo veverku.
Dostat se z pod Zayna, mi dalo práci. Trnula jsem hrůzou, že se vzbudí a nedovolí mi jít. Popřípadě bude chtít jít sám. Což nepřicházelo v úvahu. Byl zesláblý, na těle bude mít díky všemu, co se stalo, značky až do konce života. Několik jizev na hrudi, bocích, pár se mu jich táhlo přes záda i ramena. Pořezané ruce i dlaně, jedna jizva se mu táhla i přes pravou tvář. Plno modřin...

Zasekla jsem se v chůzi. Několik metrů ode mě, si nerušeně poskakoval zajíc. Vypadal, že o mě nemá nejmenší tušení. Sebrala jsem ze země nejsilnější klacek, který mi ležel u nohou. Jen zasvištěl vzduchem a omráčený zajda spadl na zem. Jemné otočení jeho krčkem a bylo po něm.

Teď, jsem natahovala k Zaynovi ruku s malinami a jahodami. Uvolněně si vydechl a se smíchem, pronesl, že kdyby věděl, že chci na piknik, vzal by deku, si přebral zajdu.

Začalo pršet. Husté provazce deště, se na nás sypaly a očima jsme hledali nějaký úkryt. „Támhle." Několik metrů před námi, byly další skály. V jedné byla puklina, snad dost velká pro oba.
„Počkej, prvně já. Podívám se, jestli tam někdo nebydlí." Uchechtl se Zayn a protáhl se dovnitř. Uplynula asi minuta, stála jsem v puklině a čekala.
„Pojď. Pozor, klouže to tu." Zachránil mě před pádem a vedl dál do skály... I já, ačkoliv jsem byla malá, jsem se musela po pár metrech sklonit. Protáhli jsme se do vnitř a Zayn se otřásl. I do mě se zima zakousla. Chvíli se díval po několika metrovém prostoru.

„Hned se vrátím, ano?" „Kam jdeš?!" Zmizel beze slova. Sjela jsem na chladnou, kamenitou strukturu a čekala. Zakazovala jsem si myslet na ostatní. Co všichni ti, na kterých mi tak záleží...?

„Nevím, jestli to chytne, snad jo." K nohám mi dopadlo několik větví a Zayn, za pomoci zapalovače a pruhu ze svého trička se snažil rozdělat oheň. Po chvíli v jeskyni praskalo a po zdech se plazily plameny.

„Víš, že za jiné situace by to třeba bylo hezčí?" Zvedla jsem hlavu z jeho ramene. „Jo... Promiň." „Za co?" „Že jsme tady. Nezvládnu do doků. Ne dnes, možná zítra jo... Jsem unavený. Omlouvám se." „Je mi jedno, kde jsem. Hlavně, že jsem s tebou." Stáhla jsem si ho za bradu níž.
„Rozumíš? Chci být jen s tebou. Jen ty mě ochráníš. Nás..." Jeho dlaň mi sklouzla na břicho, usmíval se a kýval.
„Už bude dobře. Až se zmátořím a vrátíme se k ostatním, najdeme si byt, budeme žít normálně. Nikdo nás nebude ohrožovat. Všechno bude takové, jaké má být." Kývám na souhlas a on mě pevně obejme. Dává se do mě čím dál tím větší zima, začínám pomalu drkotat zuby a on se mračí. Obviňuje se, že jsme tady a jeho výraz se nemění ani ve chvíli, kdy šeptám, že on za to nemůže.

Hladí mě po ramenou, šeptá omluvy a slibuje, že jak se rozední, vyrazíme do doků.

Jenže ráno jít nemůžeme. Venku je hotové boží dopuštění. Nepřestalo pršet, spíš naopak. A ani on na tom není zrovna dvakrát nejlíp. Je malátný, sotva se udrží vsedě. Znovu se začal omlouvat. Má strach, že budu podchlazená a něco se s malým stane. Když usne, oddechnu si.