She is Vampire?!

Chapter 3

„No jo! Už jdu!!“ zařvala jsem a vzteky odkopla peřinu. Bylo krátce po deváté a absolutně se mi nechtělo vstávat. „Liame?!“ „Můžu dál?“ nečekal na svolení a procpal se škvírou ve dveřích. „Jistě, pojď.“ Rozhodila jsem rukama a vydala se za ním do kuchyně. 
„Holly, omlouvám se. Vím že si se zapřísáhla, ale ten šmejd má něco co chci.“ „Bráško, pochop, že já tam jít nechci. Nechci zažívat znovu to, co se už jednou dělo.“ „Kluci tě ochrání.“ „Tak proč tam mám jít já? Oni to snad nezvládnou? Proč mě oni budou chránit?“ „Protože ty jediná zvládneš vyšplhat do věže, ve které chybí okno. Musí se dostat do domu nepozorovaně, nesmí vykopnout dveře, jak to mají ve zvyku a další podobné věci. Zkoušeli se tam dostat dnes v noci, jenže zámky jsou vyrobeny z materiálu, který nedokázali určit a nedokázali odemknout ani blbej zahradní domeček.“ Hledám nějakou námitku, on však pokračuje. „Nenutil bych tě, ale jestli je někdo schopnej se tam dostat a pak zase nepozorovaně odejít tak ty. Jde jen o to vpustit kluky a pak za nimi opět zamknout a cestou, kterou jsi přišla se dostat ven.“ „Co když, se to povede. Oni budou venku a uvnitř mě někdo chytí?“ „Zayn mi volal. Taky ho to napadlo. I přes to, jak si ho vyděsila slíbil, že on s tebou zůstane vevnitř a spustí se oknem. Pro tvou ochranu.“ „On něco ví o tom, proč tam nechci?“ Nezajímá mě jeho starostlivost, cloumá se mnou slabý záchvěv vzteku. „Ví všichni to, že Scotova rodina tě dovedla do Anglie…“ Povzdechnu si. Ještě chvíli mi lije do hlavy sladké řečičky a já se pak přistihuji, jak kývám a souhlasím se schůzkou.  

Pár minut před sedmou, parkuji auto nedaleko prostor, ve kterých se ukrývá autoopravna, kancl a obytná část dohromady. S vypětím veškerých sil odemknu těžká, železná vrata a proběhnu spodní částí, kde se nachází starší i novější verze různých aut. Vydusám železné schody, před dveřmi vedoucími k Liamovi se zprudka nedechnu, v odraze okna zkontroluji vlasy a vejdu.
Liam a ti ostatní klečí na zemi, kolem hromadu papírů a fotky místa. „Holly!“ usměje se Liam, ti čtyři slabě kývnou. 
„Přemýšlela jsem o tom.“ Zvednou obočí a napjatě čekají, co ze mě vyleze. „Nenechám se chytit ani zabít, ne kvůli vám. Mám jednu podmínku, pokud nebudete souhlasit, tak dělejte co uznáte za vhodný.“ „Liam říkal, že souhlasíš. O žádné podmínce nebyla řeč.“ Promluvil kudrnáč a nechápavě pohlédl na Liama. „Taky o ní nevěděl. Kdo z vás tady velí?“ „Já.“ Zvedne exotický kluk pohled. Najednou v něm nevidím strach, spíš se pocity prohodily. Kdybych nezažila jeho předchozí reakci pomyslím si, že je jeden z vampýrů. „Fajn. Tak od teď už ne.“ „Cože?“ zvedne se a já zakláním hlavu. Dokud seděl, měla jsem navrch. „Nenechám se kvůli vaší blbosti zabít. Budete poslouchat, co řeknu já.“ „Tak na to zapomeň!“ „Fajn.“ Pousměju se, pokynu Liamovi a otáčím se ke dveřím. 
„Zayne! Bez ní se tam nedostanete!“ „Nebude mi velet malá holka.“ Zavírám za sebou dveře s vědomím, že v brzké době ještě neumřu.  

Zayn 

„Do háje Zayne! Strč si někam tu svou ješitnost!“ „Liame, nebude mi velet malej fracek!“ „Ten malej fracek je upír, který má už nějaký to století za sebou! A ona jediná je schopná se dostat tam, kam potřebujeme. Tak ji přenech velení!“ Vzteky jsem shlížel k Liamovi. „Fajn!“ vyštěkl jsem po pár vteřinách a vyrazil za tou holkou ze dveří.
Celý den jsem nad ní přemýšlel. Cítíl jsem se sám před sebou trapně, že jsem se nechal tak rozhodit a teď jsem byl rozhodnut, nedat ji nic zadarmo. No tak třeba příště… 
„Hej, upírko!“ otočila se od vrat s pokleslou čelistí. „Upírko?!“ „A ne?“ „Jsem Holly.“ „Fájn!“ rozhodím rukama a dojdu až k ní. „Tak Holly, přenechávám ti velení, spokojená?!“ „Ne.“ „Cože?! A co kurva ještě chceš?“ „Třeba aby ses uklidnil.“ Zarazím se a obočí mi slabě vyletí výš. „Nemám v plánu ti ukradnout ty tři nohsledy. Chci jen přežít, nic víc. Klidně si vel, ale než něco uděláš, tak mi to zkus třeba říct. Nenechám se kvůli tobě a tvé zbrklosti zabít, jasné?!“ mlčky ji hledím do tváře a kývám. Odfrkne si a opět se hrne ke dveřím. „Kam jdeš?“ „Pryč?“ „Neblázni… Přehnal jsem to. Promiň…“ otáčím se a nasadím masku, na kterou letí všechny holky. „Ten výraz si strč víš kam.“ Ušklíbne se a projde kolem. Nezapomene mi vrazit do boku a zmizne na schodech. 
Uf. Tak nejen že jsem shodil sám sebe, ona mi slečna ještě dá najevo že pro ni nejsem dost dobrej? No dobře, jak chce. Počkat, neuvažuju právě o tom, že se mi líbí upírská holka? Jo… Niall měl pravdu, tohle je zvrácený! Kurevsky zvrácený!

Holly

Je krátce po půlnoci, vystupuji z obrovské, černé dodávky společně s těmi čtyřmi. V duchu Liama proklínám. Jeho upírské vlastnosti jsou ještě o něco silnější než ty moje – bohužel, i zde se rozlišuje muž a žena. Zvládl by to lépe, jenže, on vnitřek domu nezná, já ano. K čertu!
„Takže,“ nadechuje se Zayn. „Holly nám otevře, co nejrychleji najdeme tu sošku. Vy vypadnete dveřma a zmizíte i s autem, počkáte na nás na rohu pátý a šestý. Jasné?“ „Jasné.“ Zamručíme všichni a já si v duchu sázím jednu facku za druhou. Kvůli debilní sošce, z roku raz dva dávám všanc svůj život, to nejcennější co mám.
„Moc se ti do toho nechce, co?“ zaostřím na kudrnáče. Harry se jemně pousměje a vyrazí ke zděnému oplocení. „Věř mi, kdybys zažil to co já, nehrnul by ses sem.“ „Co jsi zažila?“ srovnává s námi krok Louis. „Pokud to přežiju, klidně vám to pak povím. Neměj péči.“ Harryho ruce mě chytají a pokouší se mi pomoct na zeď. „Sorry.“ Zvedne je v obranném gestu a on i zbytek zazírá, když bez sebemenších problémů jsem nahoře. „Snažte se lézt inteligentně, jinak mi to srazí sebevědomí ještě víc.“ Sykne směrem k ostatním. Slabé zakňučení a zvuk, jako když něco padá způsobí, že se otočím. Niall. Drží se jednou rukou jakéhosi výčnělku, pod ním je zhruba pět metrů vzduchu a nad ním necelý metr. „No tak!“ zírá mi na nabízenou dlaň, váhá. Chytit se, nebo si raději něco zlomit? Volí to první. S pomocí Zayna, který je už nahoře jej vytáhnu. „Díky, Holly.“ Usměje se a už se netváří tak vyplašeně.

Slabě se zapotácím, cítím něčí ruce. Louis. „V pohodě?“ „Jo.“ Odtáhnu se a zahledím se na rozsáhlou zahradu. „Jdeš první, nebo jak?“ „Počkejte tady.“ Rozhodnu. „K zemi!“ někdo mi podrazil nohy, heknu. Žebra jsem si narazil o hranu a držím se tak tak. Něčí ruka mi pomáhá se držet. Niall. „Nepustím tě, neboj se.“ Uvolním křečovité sevření okraje a zapřu se o jeho rameno. Pod námi obchází dva členové ochranky. Musím se uchechtnout. Nemají nejmenší tušení, že jim nad hlavou leží pět těl. Řeší nějaké fotbalové utkání a mizí ve tmě. „U domu se není kde schovat. Dejte mi pět minut, pak vyražte.“ Trhnu hlavou k proskleným dveřím terasy. Kývnou a Zayn s Harrym se spouští, drží se okraje jednou rukou a tou druhou mi nabízí, chtějí mi pomoci dolu. Polknu si rýpnutí, že tohle zvládám bez potíží a nechávám se od nich spustit do trávy. Rozhlížím se, cítím, jak se mi duhovky mění z hnědé na žlutou. Upírský zrak je prostě luxusní. Na konci zahrady vidím další dva členy ochranky, stejně jako na druhém konci. Kluci se vyšvihli zpět a já se kradu k domu. Zhruba v půlce zahrady se rozbíhám, potřebují větší rychlost k vyšplhání nahoru. Dostat se nahoru mě stálo spoustu sil. Liamův strach, jestli zvládnu bez krve akci se ukázal jako oprávněný. Sednu si pod oknem a zhluboka dýchám, cítím se jako mátoha. Okno jako takové tam sice není, ale dveře zamčeny jsou. Pod takovým zámkem jsem také byla vězněna… Za užití zbytku sil, odrazím kopem kliku, pak už není problém se dostat ven. 
Do nosu mi vjede vůně, kterou nesnáším, otřesu se a podél zdi mířím ke schodišti. Dům je ponořen do ticha a nejeví známky života. Štěstí stojí na naši straně, alespoň prozatím.

Scházím obrovské schody a tak tak se skryji ve stínu. Domem prochází opět člen ochranky. Projde kolem bez nejmenšího tušení, že je v domě vetřelec. Na krku se mu skví tepna. Surově si skousnu ret a pocítím chuď své krve. Potřebuju se napít! Kdyby těžké pendlovky nezaduněly, skočila bych mu po krku. Zvuk mě však probral a já se vzpamatovala. Až se vrátíme, využiji Liamovi nabídky a kousnu Soph. 
Chvíli se potýkám se zámkem, nemohu s ním udělat to co s tím předchozím. Dveře se pootevřou a dovnitř vklouzne čtyřka. „V pohodě?“ „Je tu jeden hlídač, víc jsem jich neviděla.“ Šeptám Zaynovi a ten udává rozkazy. Každý do jedné místnosti. Hledáme malou sošku, z dob dávné Indie. Vypadá jako Buddha, není zlatá ale z nějaké nám neznámého materiálu a co nám Liam řekl, má šíleně vysokou hodnotu. Z peněz, co za ni dostaneme si můžeme žít jako králové až do smrti, co se mé osoby týče, asi mi ty peníze tak dlouho nevydrží. 
V obývací části se potkám s Louisem a Zaynem. A já ji spatřím! Je postavená na krbové římse a už i mně je jasné, že ta soška je opravdu vzácná. „Támhle!“ vydám se k ní, bohužel, štěstí odlétlo kamsi v dál. Držím ji v ruce a podávám ji Louisovi, když náhle zavrávorám. Sletím k zemi a přímo na rošt u krbu. Bolest neřeším, ale hluk je jako padající domino. Rošt, lopatka, pohrabáč… vše další letí k zemi postupně. Kluci zblednou a já ztuhnu. V zádech cítím nepříjemnou bolest a něco nepříjemně lechtá pod tričkem.