She is Vampire?!

Chapter 82

Zayn

Konejšivě mě hladila po zádech, cítil jsem, jak se na mě dívá a chtěl ji uklidnit, že je vše v pořádku. Dát ji pusu... Jenže až paranoidně, jsem byl ostražitý. Něco mi tu vadilo a pocit, že se stěny kolem nás svírají, mi taky moc nepřidal.
Uvědomuju si, že ji svírám víc, než je nutné a že ji to bolí, ale ona musí pochopit, že se bojím.

„Zlato, uvolni se prosím. Přísahám, že ji zabít nechceme!" „Nikdy, bych vám neublížil, ale pokud se o něco pokusíte, tak nebudu váhat." Stisk, kolem jejího těla povolil a ona uvolněně vydechla. „Nikdo mi neublíží, bojí se tě." Šeptala, že sotva rty pohybovala. Kývnu na souhlas a když se máma, naprosto nenuceně ptá, jestli se neposadíme a nechceme kafe, ji si stáhnu na klín. Odmítavě se mračí a chce si sednout sama, nesouhlasím. Bude prostě u mě, ať se ji to líbí, nebo ne.
Rezignovaně mi omotala ruku kolem krku a když jsme na pár sekund osaměli, její rty se přitiskly na moje.

„Přestaň, být tak podezřívavý." „Nevěřím jim. Něco tu smrdí..." „Zayne..." Sevřel jsem v prstech její řetízek. Překvapeně na mě pohlédla, když jsem ho rozepl a dal si ho na krk. „Co to děláš?" „Ještě nevím." Chrčím ji do rtů a hrdě pohlédnu do tátových očích, když vejde. Mamka se byla převléct a teď šaškovala u linky.
Na její nabídku, co si tedy dáme, si poroučím jen já čaj. Holly se na mě nechápavě podívá a když přede mnou přistane hrnek, postrčím ho k ní.

„Zayne, já ji čaj klidně udělám." „Ne, to je dobrý." Fakt jsem až moc paranoidní...

Holly si jen zoufale povzdychne a když se máma snaží zavést rozhovor, ona je ochotná odpovídat. Já dál těkám očima po prostoru a doteď mi nikdy nepřišlo divné, proč nad krbem visí tolik mečů. Proč je jedna celá vitrína – a teď už to neberu, jako taťkovu úchylku – plná zbraní...

Přesně o hodinu později, sedám na svou postel, ve svém pokoji a dívám se na Holly. Zabouchla za námi dveře, zamknula a přibližovala se ke mně. Sledoval jsem, jak vrtí boky a natáhl k ní ruce.

„Nemám z toho dobrej pocit, neměli bychom tu být." „Vždyť jsou hodní... A tvá máma se omluvila. Zaynie..." „Nemám z toho dobrý pocit!" Zavrčím a ona nadskočí. Když se vytáhnu na nohy, plaše ke mně zvedne hlavu. Hladím ji po čelisti a vrtím hlavou. „Čeho se bojíš?" „Já nevím... Je to jen pocit. Neměl jsem tě sem vůbec brát..."
„Zayne, co by se mohlo stát? Přece si nemyslíš, že mě ve spánku někdo z nich podřízne...?" „Já nevím zlato, jen se prostě bojím. A nelíbí se mi to." Donutila mě se posadit a posadila se na mě. „Ty tomu taky nevěříš, a nelži mi. Neumíš to." Uhnula pohledem a pak se mi čelem opřela o rameno. „Já nevím..."
„Potřebuju víc důkazů k tomu, abych jim uvěřil. Kór teď, když mamka přiznala, že moji předci vás zabíjeli... Moji rodiče možná nikdy nezabili, ale co zbytek mé rodiny? Všichni bydlí kolem... Může sem přijít kdokoliv a pozná ten symbol." „Proto jsi ho vzal?! Sundej ho!" „Ne... Budu ho mít. Ty máš ještě něco?" „Ne." „Fajn." Položil jsem ji do postele a začal ji líbat. Oplácela mi polibky, hladila mě ve vlasech a když se k nám od spodu donesl hlas, který patřit bráchovi od táty, vše se ve mně sevřelo. Ten nejistý pocit opět vzrostl a moje chuť se ztratit se obnovila. Čert vem mě... Ale co když ji, bude chtít někdo nějak ublížit... Jen ze strachu, z jejího původu?

„Nemysli na to a chovej se normálně. Bude to dobrý. Nic se nestane. Nikomu z nich, jsem neublížila a snad ani nikdo z mé rodiny..." „Chovej se normálně... Holly, jak se mám chovat normálně, když moje rodina vraždila tvou a já tě sem přivedl? Rodiče by to možná neudělali, ale co zbytek? Pořád se bojím." „Já ne." „Ne?" „Ne, už ne... Mám tebe. A ty nikomu nedovolíš, aby mi ublížil."

Holly

„Ne, nedovolím." Konečně se usmál a žadonil o pusu. „Zayne, pojď dolů. Je tu návštěva." Klepe do dveří jeho máma.
„Jdeš se mnou?" „Ne... Zůstanu tady, ať se s nimi můžeš v klidu přivítat a tohle," Zachytila jsem jej za řetízek. „Sundej. Preventivně!" „Opovaž se ho, si nasadit." S plánem, že dolů stejně nepůjdu a pak ho sundám, jsem schovala řetízek v dlani a když odešel, položila jsem ho na komodu a chvíli se dívala z okna do zahrady.

Začínalo pršet, s otřesením se, jak se náhle ochladilo, jsem zavřela okno a natáhla ruce po řetízku. Je mi jedno, že ten znak upozorňuje... Je to to jediné, co mi vlastně zbylo.
Zapnula jsem řetízek a posunula se k zrcadlu, kontrolovala jsem svůj odraz a se zamyšleným výrazem, se od zrcadla otočila a vyděšeně zaječela.